Božena Martiníková

"Můj mladší bratr, bylo to za války... Když maminka byla smutná, že se blíží Vánoce a Němky s kbelíkem kráčely a nesly si kapra, že my asi kapra mít nebudeme. Odkud by taky, Češi ryby nedostávali. Najednou se můj bratr ztratil. Někde si našel pytel a sekyrku a ztratil se. Proběhl okolo tratě pod viaduktem a směřoval přímo, mířil na jisté místo, kde chodil dříve bruslit. Zimy byly opravdové, byly tuhé, led byl hrubý. A kousíček dál byl most, kde hlídali dva Němci. On přesto toto riskoval, z té lítosti k mamince se plazil několik metrů pod viaduktem okolo trati, až se doplazil k tomu místu, kde věděl, že ty ryby jsou. Prosekal led a tahal ty ryby, říkal, že nevěděl vůbec, kolik jich je, že jich měl celý pytel, už je nemohl ani unést. Kdyby ho Němci zahlídli, ze zákona, to bylo v zákoně Němců, že mohli hned zastřelit. V tomto místě už nesměl být. No jemu se podařilo plazit v tom sněhu, opět ale blíže byl k dědečkovi. Tak došel v noci, už bylo opravdu pozdě večer, s tím pytlem těch kaprů a dědečka tím překvapil, co tam dělá a ještě má kapry. Ho zahřál na svých kamnech, řekl, odkud je má, že je kradl Němcům, tak to byla odvaha. Tak tajně dědeček s ním v noci ty ryby roznášel po svých nejbližších, po rodinách a taky jeho dotáhnul až domů, kdy maminka už nevěděla vůbec, kde je. Dodnes vzpomíná moje teta, která zemřela před dvěma lety, že to byly nejkrásnější válečné Vánoce."