„První odbojáře Němci pozatýkali a šli do koncentráku. Otce a ještě asi tři sebrali až v druhé vlně, kdy je udal Fiala z Pavlova. Poslali je na garňák do Olomouce i s Fialou. Otec říkal, že je Fiala udával, protože si myslel, že bude omilostněn. Stejně ho popravili. Tam odtud se táta dostala do Breslau – Vratislavi a pak do Terezína a Drážďan. Při bombardování Drážďan 12. února 1945 (13. února 1945) se jim třem podařilo utéct. Dva byli z Loštic – pan Špička a pan Krobot. Otec říkal, že jak to začalo, tak je vyhnali z lágru. Šestistupy a říkali, že za nimi udělali rukou tak: ,Jdete na Matyldu.‘ A ta Matylda dostala přímý zásah. Takže se zachránili.“
„Táta jim to dvakrát rozbil. Oni dvakrát zakládali družstvo. Říkali, že když půjde Martinec, tak vstoupíme, ale jestli ne, tak my také ne. Takže ho marně přesvědčovali, až to dopadlo tak, že do družstva nevstoupil on, ale máma. Maminka byla jako členka JZD. Doma se poklízely prasata a měli jsme tam jednu dojnou krávu. Tak nějak to fungovalo.“
„Tak se k nám nasádlili Rusi: Je tam velká zahrada a rybník, tak okolo stály auta a na dvoře studebakery. A u nás doma bydlel major, šéf téhle skupiny, a byl to doktor. Pamatuji si, že jsem měl od něho tužku. Prakticky s náma žili. Jednou odjel pryč a Rusové vlezli nahoru a ukradli prádlo a otcův kožený oblek. Jak se vrátil, tak si maminka stěžovala. Chtěl je hned zastřelit, dokopal je, že padali po schodech dolů. Vytáhl pistoli a maminka mu řekla, že ne. Tak ti byli zachráněni, ale pokradli tam, co jim pasovalo. V rybníce naházený granáty do vody. Tak si to pamatuju.“
Jaromír Martinec se narodil 18. srpna 1939 v Doubravici (dnes součást Moravičan) u Mohelnice jako druhé ze čtyř dětí rodičům Jaromírovi a Anně. V obci rodina vlastnila mlýn a hospodářství. Za druhé světové války se otec zapojil do odboje. Pašoval a ukrýval zbraně, pomáhal rodinám vězněných odbojářů a mužům s přechodem hranic, aby se mohli zapojit do zahraničních armád, tiskl a rozšiřoval protinacistické letáky. V květnu 1944 otce zatklo gestapo. Rok pak strávil ve věznicích v Malé pevnosti Terezín, v tehdejším Breslau (dnešní Vratislav) a v Drážďanech. V Terezíně otci dozorce přerazil nos, zlomil obratel a v Drážďanech málem zahynul při velkém spojeneckém bombardování. Po návratu domů vážil pouhých čtyřicet kilogramů a zbytek života se potýkal se zdravotními následky. Za komunistického režimu rodinu donutili ke vstupu do jednotného zemědělského družstva a v roce 1953 jim znárodnili mlýn v Doubravici. Jaromír Martinec mladší vystudoval mlynářskou školu v Pardubicích, ale jako syn bývalého živnostníka nebyl přijat na vysokou školu. Celý jeho pracovní život se pak točil kolem mlynářského řemesla. V roce 1969 se oženil s Blankou Šímovou, s niž měl tři děti – Janu, Jaromíra a Petra. V roce 2020 bydlel v Moravičanech. Zemřel 9. listopadu roku 2024.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
