Když Rusové obsadili Pešť. Šel jsem do města, ještě stříleli z Pešti na Budu, kde byli Němci. Přišel jsem na náměstí, kde byla ruská nákladní auta. Vojáci chytali civilisty jako zajatce. Říkali si asi: Nechytili jsme dost vojáků, ti byli asi taky vojáci, převlékli se. To byla jejich logika. Byli tam malé protiletadlové kanóny. Já jsem se připojil k jedné skupině Rusů, řekl jsem já jsem Čechoslovák, já vám budu tlumočit a pomáhal jsem jim s těmi kanóny. Tak jsme stříleli na německá letadla, já jsem jim pomáhal.
„Jedné paní, která byla z Polska a také byla v hnutí, jsem slíbil, že jí opatřím přes sionistické hnutí falešné dokumenty. Šel jsem k našemu úřadu a vidím, že tam bylo hodně lidí. Byla razie. Chtěl jsem odejít, ale už bylo pozdě. Obstoupili mne tři lidé, jeden policista a další v civilu s odznakem maďarských fašistů – hnutí šípových křížů. Už mne nechtěli pustit. ,Odkud jsi, co tu děláš? Ukaž dokumenty! Otevři kabát.‘ Všichni tři se ptali, lekl jsem se, nevěděl jsem, co odpovědět. Když se ptají všichni tři najednou, mohl jsem odpovědět jen na jednu otázku. Že prý jsem viděl shromáždění a byl zvědavý. Jeden chtěl, abych otevřel kabát… a že chce vidět, co mám v kalhotách. (Chtěli vidět, zda není obřezaný.) Ale k tomu už nedošlo. To se stává, že mladý člověk vidí shromáždění, tak je zvědavý. Měl jsem v kapse falešný studentský průkaz, tak jsem jim ho ukázal. Nespokojili se s tím: ,S tím ty nás chceš přesvědčit, že nejsi Žid?‘ Říkám jim: ,Mně to stačí, jestli vám to nestačí, tak pojďte se mnou na můj byt, tam mám všechny dokumenty, dokumenty dědečka, babičky.‘ To je přesvědčilo.“
„Když se mne ptáte, jaký mám mateřský jazyk, odpovídám, že žádný. S otcem jsem mluvil židovsky (jidiš), s matkou maďarsky. Obě řeči byly na velmi nízké úrovni, složité věci jsem nemohl vyjádřit. Ale u nás na Podkarpatské Rusi toho ani nebylo zapotřebí. Až na českém gymnáziu jsem se naučil trochu složitěji mluvit a psát. Čeština byla jazyk, ve kterém jsem se nejlépe vyjadřoval. Natolik, že v roce 1937 v den narozenin T. G. Masaryka mne ředitel gymnázia vybral, abych mluvil k jeho poctě na shromáždění před gymnáziem. Natolik jsem znal češtinu. Potom byla válka…“
„On mne znal, byl hrozný antisemita, strašný člověk. Tak jsem si říkal – buď mne nepozná, tak mne nechá vejít a vezmu toho chlapečka dovnitř. Nebo mne pozná a nenechá mne vejít do domu. On mne poznal, pustil mne do domu, ale nepustil mne ven. On šel hledat fašisty, gardy. Oni zavřeli vrata a šel je hledat. Když se vrátil, přišel s policistou. Nenašel gardisty, byli zaměstnáni lovem Židů. Policista mne odvedl na komisařství a odtud mne poslali... Rozhodli, že jsem utečenec z pracovního tábora, neboť Žid v mém věku má být v táboře. Tak mne poslali na vojenskou stanici a odtud do známé vojenské věznice v Budapešti.“
„My židé jsme byli sionisté, v té době sionismus bylo virtuální občanství státu, který neexistoval. Ale měli jsme to v krvi. Cítili jsme se československými občany. Ale když židovský stát povstal, oživl v nás sionismus. Toužili jsme po tom, dostat se do Izraele. V roce 1949 jsem šel do Izraele. Dostal jsem tuberkulózu, musel jsem se léčit.“
Pracoval jsem dvě léta jako rodinný lékař pro přistěhovalce z celého světa. Poznával jsem nové lidi z Persie, Jemenu, Iráku, Polska, Rumunska, ze všech možných koutů světa. Velmi zajímavá práce, poznával jsem lidi. Měl jsem koníčka, hobby. Kreslil jsem své pacienty. Seděli v chatičkách, hráli stolní hry a já jsem je kreslil. Oni byli rádi modely, měli mne rádi jako lékaře. To jsem dělal dva roky, pak jsem se specializoval na alergologii. Odstěhoval jsem se do Tel Avivu, pak jsem pokračoval v Haifě v této specializaci, alergologii.
MUDr. Moshe Markovicz se narodil jako Elemér Markovič v roce 1920 na Podkarpatské Rusi v okrese Ťačevo, v maličké vesničce, kterou lze prý nalézt jen na speciálních mapách. S otcem mluvil jidiš, s matkou maďarsky, chodil do českých škol. Po okupaci Podkarpatské Rusi Maďarskem utekl před protižidovskými náladami místních Maďarů do Budapešti, aby se lépe ukryl v anonymitě velkoměsta. V Budapešti se zapsal na židovskou náboženskou školu - ješivu: Měl se tedy stát rabínem, udělal to však hlavně proto, aby se vyhnul službě v maďarské armádě. V Budapešti se různě skrýval na falešné dokumenty, dvakrát byl zatčen, ale vždy se mu podařilo dosáhnout propuštění. Podruhé byl zatčen těsně před osvobozením Budapešti Rudou armádou, při kterém jeho věznitelé uprchli, a tak byl svobodný. Protože znal z Podkarpatské Rusi trochu ruštinu, byl krátce tlumočníkem v Rudé armádě, se Sověty došel až do Vídně. Po válce vystudoval lékařskou fakultu v Praze, v roce 1949 odešel do Izraele. V Izraeli první dva roky pracoval jako praktický lékař pro nové přistěhovalce, později se v Tel Avivu a v Haifě specializoval na alergologii.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
