Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Moshe (Elemér) Markovič (* 1920)

• původem z Podkarpatské Rusi

• česky se naučil až na gymnáziu

• člen hnutí sionistické mládeže

• za okupace odešel do Budapešti

• skrýval se v Budapešti na falešné dokumenty

• tlumočníkem v Rudé armádě (z Budapešti do Vídně)

• po válce studium na Lékařské fakultě UK v Praze

• v roce 1949 odchod do Izraele

• žije v Haifě, specializací alergolog

„Cítili jsme se československými občany. Ale když židovský stát povstal, oživl v nás sionismus.“

Elemér Markovič se narodil na Podkarpatské Rusi v maličké obci Uhľa (okres Tačevo), která je prý jen na speciálních mapách. Otec byl drobným obchodním agentem pracujícím pro sudetské firmy. „Když se mne ptáte, jaký mám mateřský jazyk, odpovídám, že žádný. S otcem jsem mluvil židovsky (jidiš), s matkou maďarsky. Obě řeči byly na velmi nízké úrovni, složité věci jsem nemohl vyjádřit. Ale u nás na Podkarpatské Rusi toho ani nebylo zapotřebí. Až na českém gymnáziu jsem se naučil trochu složitěji mluvit a psát. Čeština byla jazyk, ve kterém jsem se nejlépe vyjadřoval. Natolik, že v roce 1937 v den narozenin T. G. Masaryka mne ředitel gymnázia vybral, abych mluvil k jeho poctě na shromáždění před gymnáziem.“

Po okupaci Podkarpatské Rusi Maďarskem utekl E. Markovič před protižidovskými náladami místních Maďarů do Budapešti, aby lépe ukryl v anonymitě velkoměsta. V Budapešti se zapsal na židovskou náboženskou školu – ješivu: Měl se stát rabínem, ale jak přiznává, udělal to hlavně proto, aby se vyhnul službě v maďarské armádě.

Razie Šípových křížů v Budapešti

 „Jedné paní jsem slíbil, že jí opatřím přes sionistické hnutí falešné dokumenty. Šel jsem k našemu úřadu a vidím, že tam bylo hodně lidí. Byla razie. Chtěl jsem odejít, ale bylo pozdě. Obstoupili mne tři lidé, jeden policista a další s odznakem maďarských fašistů - hnutí šípových křížů. Už mne nechtěli pustit. Odkud jsi, co tu děláš?“

Chtěli vidět jeho dokumenty – měl v kapse falešný studentský průkaz a ukázal jim ho. Ale jeden z nich se s tím nespokojil a chtěl vidět, zda není obřezaný. Naštěstí pro Mošeho Markoviče k této prohlídce nedošlo, podařilo se mu to zamluvit.

„S tím ty nás chceš přesvědčit, že nejsi Žid?“ Moshe Markovič v té chvíli již hrál vabank a říká jim: „Mně to stačí, jestli vám to nestačí, tak pojďte se mnou na můj byt, tam mám všechny dokumenty.“ Až tato slova je přesvědčila, nechali ho jít dál. Měl štěstí, vzhrál další bitvu o svůj život.

 Postupem času se musel stále víc a víc skrývat před úředníky, bydlel u staré Židovky, měl dokumenty, které mu potvrzovaly, že nemusí nastoupit do pracovního tábora. Navíc se snažil pomáhat i ostatním. Protože znal další lidi, kteří byli schopni obstarat falešné dokumenty za pomoci snad švýcarských či švédských občanů, rozhodl se odvést jedno dítě svého vzdáleného bratrance do domu, kde žili tito lidé. Dům měl však antisemitského domovníka, který ho navíc znal.

Domovník antisemita

 „Byl hrozný antisemita, strašný člověk. Tak jsem si říkal – buď mne nepozná, tak mne nechá vejít a vezmu toho chlapečka dovnitř. Nebo mne pozná a nenechá mne vejít do domu. On mne poznal, pustil mne do domu, ale nepustil mne ven. On šel hledat fašisty, gardy. Oni zavřeli vrata a šel je hledat. Když se vrátil, přišel s policistou. Nenašel gardisty, byli zaměstnáni lovem Židů. Policista mne odvedl na komisařství. Rozhodli, že jsem utečenec z pracovního tábora, neboť Žid v mém věku má být v táboře. Tak mne poslali na vojenskou stanici a odtud do známé vojenské věznice v Budapešti.“

Moshe Markovič byl zatčen, ale ještě vojáky přesvědčil, že jim ukáže své dokumenty: hrozbu trestu smrti za dezerci odvrátil, stále však nebylo jasné, jestli bude moci v Budapešti zůstat. Sovětská armáda se však blížila a to ho zachránilo. Odvedli je do Pešti, kde ho zastihlo osvobození Rudou armádou. Krátce působil u sovětských jednotek jako tlumočník, protože byl původem z Podkarpatské Rusi, znal také trochu ruštinu a rusínštinu. S Rudou armádou došel až do Vídně.

Po válce optoval pan Markovič pro Československo, na Podkarpatskou Rus, která byla v rukou Sovětů, se rozhodně vracet nechtěl. Nastoupil na lékařskou fakultu v Praze, dostal stipendium od československé vlády a přivydělával si doučováním ostatních studentů. Promoval v roce 1949, a protože byl sionista, rozhodl se v témže roce k odchodu do Izraele: „My židé jsme byli sionisté, v té době sionismus bylo virtuální občanství státu, který neexistoval. Ale měli jsme to v krvi. Cítili jsme se československými občany. Ale když židovský stát povstal, oživl v nás sionismus. Toužili jsme po tom, dostat se do Izraele. V roce 1949 jsem šel do Izraele.“

V Izraeli první dva roky pracoval jako praktický lékař pro nové přistěhovalce, později se začal specializovat na alergologii.

Mezi jeho velké koníčky patřilo malířství, na začátku své lékařské praxe maloval své pacienty, sloužilo to i k prolomení ledů mezi novými přistěhovalci. „Poznával jsem nové lidi z Persie, Jemenu, Iráku, Polska, Rumunska, ze všech možných koutů světa. Kreslil jsem své pacienty. Seděli v chatičkách, hráli stolní hry a já jsem je kreslil. Oni byli rádi modely, měli mne rádi jako lékaře.“

Tuto práci dělal dva roky, poté se specializoval na alergologii. Odstěhoval se do Tel Avivu, později pokračoval v Haifě. Dodnes od něj lidé žádají odborné konzultace.