Václav Mařík

„Na jeden experiment jsem málem doplatil. Nikdy jsem žákům neublížil, nikomu se nic nestalo za mého působení, za celou existenci. Akorát já… to bylo v Mnichovicích, to bylo učivo – reaktivní pohon. No tak musím předvést reaktivní pohon. Dneska si koupíte raketu, kde budete chtít, to nebylo tohleto. No tak jsem prostě podle receptu vyrobil jakousi výbušnou směs, dal jsem to do plechový trubičky na vozíček, jsem říkal: ‚Když to zapálím, tak se to mělo rozjet, ale musím to napřed vyzkoušet.‘ Tak jsem to zkoušel na chodbě v Mnichovicích. Říkal jsem: ‚No kdyby to náhodou bouchlo, tak počkám, až bude zvonit velká přestávka.‘ Ještě že jsem to udělal. Šílená rána. Ta trubička se roztrhla, ty střepiny jsem tam našel vedle. Přišel – přiběhl tedy – pan ředitel a něco mi povídal. Já ho neslyšel. To bylo ohlušující. Já slyšel vysokej tón pískat. To bylo hrozný. Dodneška, když jsem potkával, dneska už jsou v důchodu ty žáci tehdejší, tak vzpomínaj na výbuch na chodbě.“