Vlastimil Marek

„Dostat se přes mosty na hřbitov třeba z Motola do Karlína, kdy se muselo přejet přes Vltavu, bylo nemožné. Musel jsem vždycky vysvětlovat, co a jak. Když jsem nebyl v práci, chodil jsem na Václavák a obdivoval jsem všechny ty mladé kluky, kteří měli zakrvácenou vlajku a jezdili s ní. Miloval jsem svobodu v těch plakátcích a vtipech. Celý Václavák a všechny ulice byly polepené hesly: 'Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil'. Nebo na Staromáku kde na galerii bylo napsáno: 'Výtvarné umění SSSR 20. let', a pod tím stál tank. To byla pastva pro fotografy, takže jsem fotil, co se dalo. Když mě v 68. roce zavřeli, tak mi všechny ty negativy zabavili a zničili.“

„V osmdesátém šestém jsem byl holt tak intenzivní, že mě zavřeli, to byl ten Kafkův punk a podobně. Ale já jsem v té vězeňské cele učil vykládat vtipy, učil Cikány rychle chodit spát a snít, protože jsem jim vysvětloval, že ve snech jsou svobodní, to nejsou ve vězení a podobně. To trvalo, než jsem jim to vysvětlil. Byl tam také chirurg a stavební inženýr, něco zblbli, nevím co, ten dělal nějaké potraty a ten druhý něco prošustroval. Já jsem tam cvičil jógu. Když jsem začal cvičit jógu, tak na mě vždycky vyběhl bachař, když jsem zkřížil nohy do pozice lotosu, že si chci ublížit, že se chci zabít, tak hned... Takže Cikáni vždycky stáli před špehýrkou, abych mohl cvičit. A každý ráno mužský chodili na záchod, byla to nevyvětratelná malá místnost, léto, konec srpna, takže všichni strašně smrděli. Akorát já jsem nesmrděl. A oni se děsně divili, zvláště ten chirurg. Já jsem mu vysvětloval, že já cvičím jógu, a on se ptal, jak to souvisí. No, stolice jógina je vláčná, tuhá a nepáchnoucí. A on se úplně rozčílil: ‚Já znám každou kost v těle, co ty mi budeš povídat.‘ Furt brblal, ale jednou – v pátek večer – byla takzvaná studená večeře, a to vždycky otevřeli konzervu takových těch pomletých kližek, hnusný to bylo, ještě ten lůj v tom, a hodně to opepřili, aby to bylo aspoň nějak poživatelné, k tomu suchý chleba a studenou vodu. Když to ten chirurg měl poprvé před sebou, tak říkal: ‚No, hlad mám, já to nějak sežeru. Ale mám nápad. Když se po tomhle zítra ráno neposereš do vejšky, tak začnu cvičit jógu.‘ A začal.“

„Já jsem pracoval dva roky jako skladník v prodejně potřeb pro výtvarníky, a tam za mnou všichni chodili a hráli jsme tam pinpong, a tak. Dva dny jsme pracovali, tři další dny z pracovního týdne jsme poslouchali hudbu a diskutovali a vydával jsem první časopisy, a taky jsme začali opisovat materiály. Byl to rok 1977, kdy se začala šířit Charta. Byly tam tedy materiály Charty, které jsem v 78. roce opisoval a už jsem věděl, že to je začátek konce. Že už to dál nepůjde. Nechal jsem se zaměstnat jako hlídač v Národní galerii. Tam jsem našel svůj ideál. Večer jsme zavřeli všechny návštěvníky a kustody, zamkli jsme se dvěma kolegy za sebou. Jeden tam seděl pořád na vrátnici a my dva mladí jsme obešli sbírky, všechno zamkli, zapnuli automatický systém a měli jsme garáže šoférů nebo převlékárny pro uklízečky, kde jsme mohli číst, psát na stroji a dělat spoustu věcí. Přepisovali jsme tam samizdaty, zprávy VONSu [Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných] a všechno.“

„To jsem jednou koupil z nějaké účtárny takový, že měl ten válec skoro metr dlouhý, abych mohl dělat experimentální poezii, abych mohl psát na dlouhé řádky a podobně. Já jsem si vyřezal dokonce kasu... Nádhera to byla. A pak když – to si pamatuji, protože to bylo poprvé, kdy moje žena měla o mě veliký strach. Bydleli jsme na Vinohradech a já jsem pracoval v tiskárně. Vždycky v noci jsem tam byl, přes den jsem byl na Karlově mostě a druhou noc jsem byl doma. V tiskárně jsem si nakradl olověná písmenka, abych měl svou vlastní kasu, abych mohl sám vysázet svoji vlastní knížku – takhle nezávislý, abych byl. Ale mezitím pak přišly první xeroxy. Nevysázel jsem celou knihu, jenom asi pět stránek. Když se pak objevily první xeroxy. A já jsem chtěl pomoci i disidentům – sázet materiály Charty... ale nakonec přišly první rozmnožovny, tak to bylo rychlejší... Tak jsem toho nechal, ale pak jsem musel tajně, po taškách, které byly děsně těžké, protože ta olověná písmenka byla strašně těžká, jsem tajně chodil po Vinohradech a trousil jsem to do popelnic. A moje žena se strašně bála, aby mě nezavřeli.“

„Například jsme stáli v Italské ulici a nemohli jsme se dostat až k budově rozhlasu. Auta a tanky stály, tak jsme na ně křičeli a ukazovali jsme, že máme rakev a nešlo to. Nějaký ruský poručík v brigadýrce křičel na vojáky. Já jsem rozuměl rusky a snažil jsem se mu to vysvětlit, ukazoval jsem mu to tělo, tak se lekl, voják, který asi nikdy neviděl mrtvé tělo, tak začal hvízdat a vytáhl nějakou plácačku, a pustil nás. Když jsme jeli zpátky, už tam nebyl. A my se s tím mrtvým tělem nemohli dostat pryč. Tak jsem začal rusky řvát, že jsou to pitomci, a ten jeden podlehl nervům a zmáčkl samopal. A my jsme zrovna v tu chvíli o půl metru popojeli. Byl jsem tedy půl metru od smrti, protože ta dávka projela nad okny nad tou mrtvolou a ne námi."