„Mnoho lidí se snažilo vyjít s tím režimem tak, aby se mělo co nejlépe. Trošku se tady zvedala životní úroveň, takže lidem to připadalo docela pohodlné, ten život. Začalo se jezdit do Jugoslávie, do Bulharska k moři. Už i to auto nebylo takový luxus, jídlo nějaké bylo, samozřejmě, kubánské pomeranče jsou něco jiného než pomeranče, ale mně velmi vadilo, do čeho jsem se vrátila [po pobytu v Kanadě] po stránce pocitové. Jako že to snad ani nemůžu přežít. Byla jsem chvíli bez práce, asi půl roku. Potom se mi narodil syn, to bylo štěstí, a v rámci rodiny jsme žili velmi hezký život. Můj manžel byl velký sportovec, takže jsme jezdili na lyže, jezdili jsme k Baltskému moři, jezdili jsme každý víkend někam lézt na skály, nebo na vodu, nebo něco takového. Měli jsme výbornou partu, turistický oddíl, takže na tohle to zase bylo mnohem lepší než v tom světě. Člověk si vytvořil v normalizaci svůj mikrosvět, ve kterém mu bylo dobře. A já jsem v té době potkala mnoho úžasných lidí, řada z nich je a byla mými přáteli a já jsem za to vděčná. Takže když jsem pak v tom listopadu 1989 zvonila klíči na Václavském náměstí a brečela jsem, tak jsem věděla, že jsem šťastná, že jsem se vrátila.“
„Návrat do Československa byl úžasný. My jsme se vrátili po třech letech a musím se přiznat, že mě pobyt v Súdánu... A potom tam byly tři měsíce prázdnin, tak jsme celé prázdniny - tři měsíce - strávili… Koupili jsme si auto a jezdili jsme po Evropě, takže jsme měli velkou zkušenost. Byli jsme takoví Evropané, na rozdíl od lidí, kteří byli tady a nemohli nikam cestovat. Ale na druhou stranu se mi zdálo, že v Česku se dějí věci. Potkala jsem své kamarády a oni říkali: ,Zakládali jsme KAN, je to úžasné.‘ Například můj strýc, který byl předtím v Jáchymově - najednou uznali, že to nebylo spravedlivé a takové podobné věci se děly. Takže já jsem měla pocit, že je to tady krásné, protože jsem se chtěla vrátit, chtěla jsem žít v Česku a v Praze. Že to bude dobré. Ale pak přišel jednadvacátý srpen. A jednadvacátý srpen - pro mě v té době bylo nepochopitelné, co se děje, a vím, že léta po jednadvacátém srpnu nebyla moc šťastná.“
„Cena se předává v Park Lane Hilton Hotelu, tam je takový oběd pro tisíc pět set lidí a ti čtyři kandidáti vědí, že mají šanci, že to dostanou, ale nevědí, že to dostali. Takže my jsme šly k holiči, já jsem si půjčila nějaké šaty a šly jsme. Teď jsme tam tak seděly a najednou se ozvalo, že jsme dostaly tu cenu, tak jsme šly nahoru. My jsme si spolu nacvičily takové poděkování, kdyby nedejbože jsme to dostaly, tak jsme byly připravené na to poděkování. A když jsme přišly tam, já si to moc nepamatuju, ale tohle si pamatuju docela dobře, že ona začala mluvit to, co jsme měly naučené. Tak já jsem začala odpovídat a teď najednou ona změnila téma toho děkování a říkala, že když přišla poprvé do Československa, tak si myslela, že přijíždí do rozvojové země, ale že tomu tak není. A že jí je hrozně líto, že v tom roce 1939 Velká Británie byla jednou z těch zemí, které podepsaly tu smlouvu... tu Mnichovskou dohodu. Ta audience tam povstala. Pak už si nepamatuju nic.“
„Když jsem o rok později oslavovala své další narozeniny, 21. srpna 1969, tak jsme to oslavovali s mými kamarády ze školy a s manželovými kamarády a samozřejmě jsme zpívali, pili. A už ti sousedé pozvali policii a všechny nás sebrali, protože jsme manifestovali proti 21. srpnu 1968. Můj manžel tehdy přišel o řidičský průkaz, protože v té době, to bylo tedy 21. srpna 1969, se svítilo na znamení toho, že protestujeme proti tomu, že máme sovětská vojska tady v Československu. Ten řidičák dostal až za čtyři roky, když se vrátil z Kanady.“
„Bylo velmi obtížné se něco dovídat, když nebyl dostatek informací, nebyl dostatek knížek. Já si pamatuju doma - já jsem říkala, že jsem vyrůstala ve šťastné rodině. Já jsem měla dva mladší sourozence, ještě jednu sestru a bratra. Doma bylo hodně knih, doma bylo velké piano, tatínek hrál na piano. A když v dobách těch padesátých let třeba vypínali elektřinu, takže odpoledne jsme věděli, že od šesti do osmi do večera nepůjde elektřina, takže nemůžete nic dělat. Ale můj tatínek, byl to fyzik a matematik, tak nabíjel baterie a měli jsme nad stolem takovou asi dvacetiwattovou žárovku a seděli jsme kolem stolu. Maminka nám uvařila čaj a namazala chleba sádlem a tatínek nám vykládal různé věci z historie a z matematiky a zpívali jsme různé Smetanovy opery a takové věci. A já si na to pamatuju, bylo to hrozně krásné vlastně, ale bylo to strašné.“
Božena Mannová se narodila 22. srpna 1941 v Čáslavi. Její otec Jaroslav Rada byl učitel matematiky a fyziky a k těmto vědám vedl také své tři děti. V roce 1963 Božena promovala na fakultě elektrotechniky ČVUT v Poděbradech. Již na počátku studia se provdala za staršího kolegu Heřmana Manna a brzy se jim narodila dcera. Manžel později na fakultě učil. Po promoci se Boženě Mannové podařilo získat místo v Praze v podniku Aritma, kde se vyráběly první počítače u nás. Oblasti výpočetní techniky a softwarového inženýrství zůstala věrná celý život. Své vědomosti si dále prohloubila v Súdánu a Kanadě, kde s manželem působili na tamějších univerzitách. V Kanadě navíc vystudovala obor computer science a získala titul M. Math. Nikdy nevstoupila do komunistické strany, což pro ni při návratu z Kanady v roce 1972 znamenalo velmi omezené pracovní možnosti. Až v roce 1989 začala učit na katedře počítačů Elektrotechnické fakulty ČVUT v Praze, kde působí dodnes. Hned po sametové revoluci také navázala spolupráci se zahraničními univerzitami a za svoji práci získala řadu mezinárodních ocenění. V době natáčení v roce 2022 žila v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!