Ing., Ph.D. Božena Mannová

„Návrat do Československa byl úžasný. My jsme se vrátili po třech letech a musím se přiznat, že mě pobyt v Súdánu... A potom tam byly tři měsíce prázdnin, tak jsme celé prázdniny - tři měsíce - strávili… Koupili jsme si auto a jezdili jsme po Evropě, takže jsme měli velkou zkušenost. Byli jsme takoví Evropané, na rozdíl od lidí, kteří byli tady a nemohli nikam cestovat. Ale na druhou stranu se mi zdálo, že v Česku se dějí věci. Potkala jsem své kamarády a oni říkali: ,Zakládali jsme KAN, je to úžasné.‘ Například můj strýc, který byl předtím v Jáchymově - najednou uznali, že to nebylo spravedlivé a takové podobné věci se děly. Takže já jsem měla pocit, že je to tady krásné, protože jsem se chtěla vrátit, chtěla jsem žít v Česku a v Praze. Že to bude dobré. Ale pak přišel jednadvacátý srpen. A jednadvacátý srpen - pro mě v té době bylo nepochopitelné, co se děje, a vím, že léta po jednadvacátém srpnu nebyla moc šťastná.“

„Cena se předává v Park Lane Hilton Hotelu, tam je takový oběd pro tisíc pět set lidí a ti čtyři kandidáti vědí, že mají šanci, že to dostanou, ale nevědí, že to dostali. Takže my jsme šly k holiči, já jsem si půjčila nějaké šaty a šly jsme. Teď jsme tam tak seděly a najednou se ozvalo, že jsme dostaly tu cenu, tak jsme šly nahoru. My jsme si spolu nacvičily takové poděkování, kdyby nedejbože jsme to dostaly, tak jsme byly připravené na to poděkování. A když jsme přišly tam, já si to moc nepamatuju, ale tohle si pamatuju docela dobře, že ona začala mluvit to, co jsme měly naučené. Tak já jsem začala odpovídat a teď najednou ona změnila téma toho děkování a říkala, že když přišla poprvé do Československa, tak si myslela, že přijíždí do rozvojové země, ale že tomu tak není. A že jí je hrozně líto, že v tom roce 1939 Velká Británie byla jednou z těch zemí, které podepsaly tu smlouvu... tu Mnichovskou dohodu. Ta audience tam povstala. Pak už si nepamatuju nic.“

„Když jsem o rok později oslavovala své další narozeniny, 21. srpna 1969, tak jsme to oslavovali s mými kamarády ze školy a s manželovými kamarády a samozřejmě jsme zpívali, pili. A už ti sousedé pozvali policii a všechny nás sebrali, protože jsme manifestovali proti 21. srpnu 1968. Můj manžel tehdy přišel o řidičský průkaz, protože v té době, to bylo tedy 21. srpna 1969, se svítilo na znamení toho, že protestujeme proti tomu, že máme sovětská vojska tady v Československu. Ten řidičák dostal až za čtyři roky, když se vrátil z Kanady.“

„Bylo velmi obtížné se něco dovídat, když nebyl dostatek informací, nebyl dostatek knížek. Já si pamatuju doma - já jsem říkala, že jsem vyrůstala ve šťastné rodině. Já jsem měla dva mladší sourozence, ještě jednu sestru a bratra. Doma bylo hodně knih, doma bylo velké piano, tatínek hrál na piano. A když v dobách těch padesátých let třeba vypínali elektřinu, takže odpoledne jsme věděli, že od šesti do osmi do večera nepůjde elektřina, takže nemůžete nic dělat. Ale můj tatínek, byl to fyzik a matematik, tak nabíjel baterie a měli jsme nad stolem takovou asi dvacetiwattovou žárovku a seděli jsme kolem stolu. Maminka nám uvařila čaj a namazala chleba sádlem a tatínek nám vykládal různé věci z historie a z matematiky a zpívali jsme různé Smetanovy opery a takové věci. A já si na to pamatuju, bylo to hrozně krásné vlastně, ale bylo to strašné.“