Jan Mamula

* 1950

  • „My jsme prostě skoro každý týden nebo jednou za čtrnáct dní hráli v Malostranský besedě, tady dole na Malostraňáku, a tam byly Písně dlouhých cest, a ještě ten, jak on se jmenuje křestním jménem, Kovařík tam četl básně, a bylo to nějak tolerované prostředí, kde jsme četli bibli a zpívali jsme: ‚Daniel kámen zří dál jak se valí', a Sváťa Karásek v takových tmavě fialových zvonových kalhotách tam zpíval nějaké svoje songy. Pak nám to zatípli, ale to byl fantastický rok."

  • „My jsme s Frantou, nebo my, Franta byl iniciátorem toho a to byla taková petice.“ – „Franta Šilar?“ – „Franta Šilar. A nás to asi dvacet nebo pětadvacet podepsalo, šlo to na ministerstvo a byl to naprosto upřímný výtrysk naší úzkosti, že žijeme v době, kdy našim farářům, kterých si vážíme, berou souhlasy a my máme jít do církve, tak jsme vlastně velice nevinný text poslali tomu bez… obešli jsme teda instanční cestu, jako mimo fakultu, a poslali jsme to na ministerstvo kultury.“

  • „A já jsem se poprvé chystal jako sám jít chytat cejny, protože cejni začínají někdy právě koncem toho srpna, vnadil jsem si tam určitý místo, připravil jsem si loď, kotvu, dodneška to nechápu, ale já jsem tenkrát vstával třeba ve tři hodiny, ve čtyři hodiny už jsem na loďce seděl a čekal. A bylo mi divný, že prostě jezdí nějaký jiný vlaky než jindy, zas nějaký náklaďák a pak zase jiný, nade mnou lítaly vrtulníky, ale já jsem čekal na ty cejny a už začínali brát, asi tak kolem sedmý hodiny, a najednou po stráni běží maminka, v ruce drží tranzistorák, to byl ještě takovej ten, co byl v kožence zabalenej, a říká: ‚Honzo, pojď sem, jsou tady Rusové.' Tak jsem vzal ty pruty, hodil je do kouta a už jsem na ně od tý doby nesáhl.“

  • „A bylo vždycky zvykem, že v neděli, když se hrálo utkání, tak na stráni u plotu naší zahrady byly desítky chlapů a dědeček je taky pouštěl na naše schody a tak dále. Prostě taková zvláštní nedělní nálada, všichni tam fandili tomu fotbalu. A pamatuju se, to je jedna z mých nejstarších vzpomínek na dětství, že tam my jsme na naší straně za plotem měli takový piknik připravený, byla tam taky babička, která tam jinak moc nechodila a zkrátka něco se popíjelo, něco se jedlo a malej Jeníček Mamula v takový chvíli prostě pronesl něco ve smyslu ‚Komunisti jsou svině'. Myslím si, že takhle silně se to tenkrát u nás neříkalo, ale něco…A na mě skočili a přitiskli na mě polštář, abych mlčel, a všichni ztuhli, protože tam byli kolem toho ty lidi. Tak to byl tak rok padesát tři, padesát čtyři, padesát pět, moje první setkání s realitou.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 22.03.2023

    (audio)
    délka: 02:18:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jestli se mi podaří pomoct jedinému člověku, budu mít pocit splněného úkolu

Jan Mamula, 2023
Jan Mamula, 2023
zdroj: Post Bellum

Jan Mamula se narodil 4. března 1950 v Praze. Jeho otcem byl Milan Mamula, avšak dětství prožíval pouze s matkou Lydií, rozenou Hofreiterovou, a jejími rodiči v Kutné Hoře. Jeho pradědeček byl evangelický farář Viktor Szalatnay. Jana Mamulu formovalo prostředí evangelické komunity, ale maturoval na střední průmyslové škole v Kutné Hoře. Zlomem pro něj byla okupace Československa armádami Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Rozhodl se následovat svého praděda a stát se kazatelem, proto začal v roce 1969 studovat na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě. Během studií poznal budoucí ženu Lýdii, oženil se s ní v roce 1972 a vychovali tři děti. Ve stejném roce založil hudební skupinu Berani. Studium nedokončil kvůli petici proti odebírání státních souhlasů v roce 1974. Odešel s rodinou do Zruče nad Sázavou, kde pracoval v podniku Sázavan a jako kostelník, poté byl topičem v Anežském klášteře v Praze. V roce 1982 obdržel státní souhlas k výkonu duchovenské služby v Západočeském seniorátě a v Chodově u Karlových Varů působil do roku 1990, později byl kazatelem ve Sněžném, Praze-Radotíně a Českém Brodě. V době natáčení (2023) žil v Praze a věnoval se práci se dřevem.