Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květoslava Málková (* 1944)

• narozena 7. dubna 1944 v obci Diaková na Slovensku

• rodina se hlásila k luteránské evangelické církvi

• později rodina přijala učení svědků Jehovových

• 9. května 1968 pokřtěna svědkem Jehovovým

• po svatbě se přestěhovala s manželem do Pardubic

• účastnila se ilegálního náboženského života

• opisovala a šířila zakázanou literaturu svědků Jehovových

• v roce 1998 navštívila centrálu a sjezd svědků v USA

Květoslava Málková přišla na svět na Slovensku těsně před vypuknutím Slovenského národního povstání. Narodila se 7. srpna 1944 v obci Diaková v okrese Martin. Maminka Pavla pocházela ze zemědělské rodiny, naproti tomu rodina tatínka Eugena patřila k těm „bohatším“ rodinám na Liptově. Rodiče darovali kolem roku 1938 svému synovi dům s obchodem.

Díky tomu rodina nestrádala až do roku 1948, roku znárodňování a tvoření jednotných rolnických družstev (JRD). Tam dědeček Květy nikdy nevstoupil a kvůli tomu ho v obci prý „neměli moc rádi“. Květa vzpomíná, jak dědeček jako mladý odjel za vytouženou svobodou s nejstarším synem do Kanady, kam mířilo na počátku 20. století mnoho našich obyvatel s vidinou lepšího života. Tam pracoval jako dřevorubec v horách, protože uměl s koňským povozem a posléze se vrátil pro celou rodinu zpátky do vlasti. V rodné zemi si to však rozmyslel a tehdy téměř čtrnáctiletého syna v Kanadě ponechal. Jediné spojení mezi nimi byl tehdy dopisní papír.

Květa pochází ze tří dětí a celá její rodina se hlásila k luteránské evangelické církvi, jinak řečeno také k Evangeliu augsburského vyznání. 

 

První setkání s Jehovou

Rodina byla tedy velmi pobožná a zejména maminka často četla Bibli. Zejména z tohoto důvodu oba rodiče po druhé světové válce, vychovávajíce malou Květu, zaujalo náboženské učení tehdejších Badatelů Bible (později přejmenováno na svědky Jehovovy). S novým učením, které bylo prý známé již před druhou světovou válkou, rodinu seznámil „rodinný kamarád“ z nedaleké vesnice. Tehdy badatelé chodili od domu k domu a také se jim přezdívalo „pionýři“. Vzpomínky Květy na dětství tedy směřují k návštěvám onoho kamaráda, kdy se sestrou musely být potichu a poslouchat výklad Bible. Ke svědkům se však rodiče (bez Květy) přidali až později.

Rok 1948, kromě znárodňování a zakládání zemědělských družstev, znamenal pro Badatele Bible dobu strachu a tajností. „Rodinný kamarád“ a zároveň svědek Jehovův skončil ve vězení, protože režim svědky oficiálně zakázal a tatínek Květy dokonce na oko vstoupil do strany, i když podle vzpomínek poslouchal často Svobodnou Evropu, ale chtěl, aby jeho děti měly alespoň maturitu. Květa si vybavuje, že se dokonce v 50. letech kamarádil s bývalým majitelem firmy na nábytek - Samuelem Bibzou: „Ten patřil do skupinky, která organizovala nějaký převrat. A naši se s nimi kamarádili. Ale pravděpodobně se o tom tatínkovi nezmínil, protože tatínka nezačali pronásledovat. Ale tady pak ten Bibza byl potom v Turanech, na zpracování dřeva tam byla veliká firma, Žingur a Nusák, a ti byli popravení, protože se na to přišlo. A tatínek vůbec nebyl ani u žádného výslechu a dokonce vzpomínal, že byli ještě u nich na návštěvě večer, než Bibzu vzali.“

 

Jako osmnáctiletá ve vojenském útvaru

Oproti rodičům neměla Květa v náboženských otázkách tolik jasno. V mládí se nijak nezapojovala do činnosti u svědků Jehovových a měla svobodnou volbu. Co ji však velmi ovlivnilo, bylo první zaměstnání v osmnácti letech na Oravě ve vojenském útvaru. Práci v kanceláři útvaru dělala čtyři roky a poznala zde i svého budoucího manžela z Čech. V práci pozorovala „ideály“ tehdejší komunistické elity a lidskou nemravnost. Ani to ji však zatím úplně nepřesvědčilo o tom, že by se měla ke svědkům a jejich svátostem také připojit.

V době velkého kulturního a společenského uvolnění v 60. letech dokonce v rámci malé formy s názvem Poezie a jazz, kterou tvořila ona a vojáci, recitovala slavné americké básníky beat generation - Jacka Kerouacka a Allena Ginsberga. Recitace totiž měla velmi ráda už od dětství. Na úryvek jedné z básní si dokonce vzpomíná: „Snad jen že Kerouac a já, snad jen můj kamarád, plný heroinové múzy ví, proč hrám blues.“

K rodičům v té době jezdila pouze na soboty a maminka na tu dobu vždy sjednala i jiné svědky. Květa jeden rok také studovala dálkově elektrotechnickou školu, ale po prvním ročníku skončila, tak jako v roce 1966 s vysokou školou ekonomickou.

 

Vlastní cesta ke svědkům a křest

Manžel odešel z vojny do civilu v roce 1964, a to rovnou do rodných Pardubic. Otec Květy tehdy vážně onemocněl - diagnóza zněla polycystické ledviny a nezhoubný nádor na mozku. Péče pro tyto pacienty nebyla v 60. letech taková, jako je dnes, a tak v roce 1965 otec Květy zemřel. Zrovna se slavil Nový rok a Květa pobývala v Krkonoších. Zpráva se k ní dostala pozdě, a proto se bohužel nemohla zúčastnit tatínkova pohřbu. Smrt tatínka jí otřásla a znovu otevřela náboženské otázky, začala se tedy hlouběji zabývat učením svědků Jehovových.

V roce 1965 se s manželem vzali, proběhlo stěhování do Pardubic a za Květou začali chodit ostatní „bratři“. Vlastní křest podstoupila o tři roky později ponořením do vody, a to přesně 9. května památného roku 1968. Manžel se naproti tomu nikdy svědkem Jehovovým nestal, ale učení neodsuzuje, prý se pouze vymezuje vůči katolickému vyznání. V novém městě začala pamětnice pracovat na nádraží jako mzdová účetní.

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa zastihla mladou rodinu na dovolené v Rumunsku - ostatní totiž zprávy poslouchali pomocí tranzistoráku, a tak se vědělo, co se děje. V jednu chvíli je také napadlo odjet do Jugoslávie a emigrovat, ale nakonec od toho upustili, především kvůli rodině. Cestou zpátky domů museli projet uzavřené hranice, absolvovali prohlídku a na nádraží v Brně viděli svíčky za již padlé oběti.

I přes emocionální otřes ale následně v práci Květa odmítla podepsat souhlas s invazí. Také manžel, který vstoupil během studií do komunistické strany, z ní chtěl vystoupit: „Nechtěli ho pustit, hledali, jestli na něj něco nemají.“ Nakonec ale povolili. V roce 1971 odešla Květa na mateřskou dovolenou.

 

Svědkové a šíření zakázané literatury

Svědkové Jehovovi praktikovali svou víru v komunistickém režimu ilegálně. Scházeli se v menších skupinkách (maximálně deset osob) v domácnostech jiných bratrů a sester, kde studovali Bibli a vedle toho také přepisovali časopis Strážná věž: „Literatura se nedovážela tak jako dnes. Tehdy přišel třeba mikrofilm a tam byla nahraná Strážná věž nafocená, a teď to naši bratři tajně v nějakých zařízeních ofotili ve formátu fotky, každou stránku. No a pak byli písaři na stroji, kteří to opisovali na tzv. papír pro leteckou poštu. A to jsme celé balíky kupovali najednou, a to jsem opisovala taky. Najednou do psacího stroje jsem si dala dvanáct výtisků a mezi to kopíráky ještě. Muselo se dobře, trošku silou, aby to bylo vidět, třeba ten poslední výtisk.“

Květa se tedy také aktivně zapojila do šíření časopisu, doma měli k opisování všelijaké pomůcky a vymoženosti. Sama k tomu říká: „Kdyby u nás někdy udělali domovní prohlídku, tak nás zavřou.“ Strach měla nikoliv ze samotného držení, ale z toho, že by nemohla vidět své děti. Domovní prohlídka se její rodině možná, podle pamětnice, vyhnula i z toho důvodu, že její manžel sám nebyl svědek Jehovův a ona sama pro komunistický režim nepředstavovala takovou hrozbu: „Asi si říkali, když jsem nestáhla ani manžela...“

 

Výslechy do noci

Kritickým rokem, jak vzpomíná, byl pro svědky v Pardubicích a Chrudimi rok 1982. Přípravy na odjezd na dovolenou u moře přerušila událost u rodiny Makovských na Višňovce, kde se scházela početná skupinka svědků. Na ty si posléze počkala StB a vyslýchala je do dlouhých pozdních hodin, maminky s dětmi nevyjímaje. Květa v té době navštěvovala jinou skupinu svědků, ale všichni se navzájem znali.

Koncem 80. let se začala literatura svědků šířit také tzv. cyklostylem (jinak mimeografem), což byl historický předchůdce moderních kopírek a tiskáren, o čemž prý pojednává kniha Byl jsem manažerem ilegální továrny od Herberta Adamyho. Mezi svědky existovalo v případě zadržení nepsané pravidlo nezmiňovat se u výslechů o druhých bratrech a sestrách.

Kulturní šok přišel s návštěvou sousedního Polska v roce 1989, ještě krátce před sametovou revolucí. Tam probíhal velký sjezd svědků, což samozřejmě nikdo nesměl vědět, a tak jeli s dcerami jako turisté. Kvůli kontrolám si s sebou nemohli vzít Bibli ani sborníky, nazpátek ale přeci jen něco propašovali, jak ale, to už si paní Květa nevzpomíná. Pamatuje si však, jaká úleva byla mluvit zcela otevřeně a nebát se přitom následků, to ji dojímalo.

 

Bible a pravda, to je moje krédo

Jen o pár měsíců později šla Květa po pardubické třídě Míru a slyšela zvonění klíčů před divadlem - dění sametové revoluce dorazilo i do Pardubic. V roce 1991 proběhl u nás první sjezd svědků Jehovových a v roce 1998 se pamětnici naskytla možnost odletět v rámci Mezinárodního sjezdu do vzdálené Ameriky. Kromě sjezdu v Pontiacu (Michigan) navštívila i tiskárny ve Wallkillu, Detroitu, centru v Michiganu a jedno z již neexistujících ústředí v New Yorku s názvem Watchtower. Vzpomíná, že když budovy v New Yorku prodávali, museli pod nimi zasypat podzemní chodby. Ty totiž vedly od centrály k jiné centrále a usnadňovaly tak chod centra. Na Ameriku Květa vzpomíná ráda, především na čistotu v zařízeních a na americkou rodinu, u které byla ubytována. Tuto cestu si hradil každý ze svých peněz, a tak jich jelo z Pardubic pouze pár.

Přímou šikanu ze strany obyčejných lidí Květa nezažila, upozorňuje však na dnešní nepříznivou situaci zatýkání svědků v Rusku a vzpomíná na jeden nepříjemný zážitek s policejním strážníkem po roce 1989. Ten jí (opravdu velmi přesvědčen) tvrdil, že „svědkové Jehovovi se nechávali zavírat do vězení, aby tam hlásali svou víru“. To Květa odmítá a vychází přitom ze své dlouholeté zkušenosti a působení v této organizaci.

Jako motto na závěr praví: „Snad jen to, že lidi by se měli obrátit k tomu, co je zapsáno v Bibli, tedy konkrétně v tom Novém Zákoně, v tom křesťanském, protože to je základ křesťanského učení. Nikdy by podle toho učení nemělo dojít k válce, k nenávisti, k tomu, co se děje - k pedofilii, k zabíjení, k teroristickým útokům. A skutečně, držet se pravdy, té pravdy, za kterou třeba zemřel Jan Hus. Té biblické pravdy. Protože lidé si navymýšlí tolik všemožných teorií, vytvoří spoustu všelijakých náboženských skupin, náboženských sekt, o nás taky říkají, že jsme sekta, ale to my nejsme. Sekta je skupina lidí, která většinou jde za člověkem, a člověk odejde a sekta zanikne. Takže my nejsme žádná sekta, protože jdeme za biblickým, nebo tím učením, které zavedl Ježíš Kristus, když byl na Zemi. Takže držet se pravdy, a pravda je ubohá a v Bibli. Ježíš v jednom výroku říká: ‚Tvé slovo je pravda.‘ Takže Bible a pravda, to je krédo moje.“