„V osmatřicátém mi bylo jedenáct let. Kluk, který měl spíš starosti o to, aby mohl píct brambory. K vojákům jsme chodili rádi, tam to bylo krátce a dobře zajímavý. Oni občas mívali takový jako poplachy, tak jsme tam na to koukali, jak vyváděj. Nevím, co dělali večer a v noci. Byly tam nějaký světlomety. Kolem Prahy bylo pár míst takhle vybranejch, měli tam ty naše nejlepší kanony 87, ty dostřelily do jedenácti kilometrů a mohly trefit. To se tady Němci pěkně napakovali. A pak z toho byly všelijaký takzvaný palposty. Jeden byl naproti střešovický vozovně.“
„Asi v šest hodin ráno byl budíček. Pak jsme měli čas se umejt. Něco, co tam bylo ze začátku pro mě hodně odporný, byly latríny. Ale nakonec víte co - člověk si zvykne i na šibenici. Tam jsme seděli jako slepice na hřadě vedle sebe na příslušných vyvrtaných dírách. No, nějak jsme to absolvovali. Pak byla snídaně, na to jsme měli ešusy. Nějaká ta teplá brynda, to už si nepamatuju, co všechno tam bylo. Načež jsme, protože jsme byli rozdělení na pracovní komanda, tak jsme odcházeli na pracoviště, kde jsme kopali. Bylo to zvlášť pěkný, když byly ty mrazy, protože zemina z vrchu byla pěkně ztvrdlá, takže jsme vlastně ji museli víceméně loupat, jak to bylo zmrzlý. Pak jsme ji nakládali na vozejčky a převáželi na budoucí náspy. Po obědě jsme pak pracovali zase až do setmění.“
„V táboře s náma byl Jára Pospíšil a ještě jeden velice známej stepař. A pak taky několik dalších muzikantů. Takže Jára Pospíšil zpíval a ostatní hráli. Ale to nebylo samozřejmě každej den, ta muzika byla jenom občas. Zajímavý je, že když už se to konalo, tak to bylo povinný a nahnali nás tam všechny. A i když se zpívalo česky a oni tomu nerozuměli, tak tam chodil velitel lágru se svojí paní a zpravidla si sedali do první řady.“
„Já jsem šel z rodiny první – to byl srpen 1944. Po mně povolali tátu, který šel kamsi do dnešního východního Polska. To bylo v říjnu. Matka musela mezitím chodit na židovskou obec a tam loupat slídu. Pracovali v Hagiboru, dnes je tam myslím poliklinika. Ta slída se používala pro účely německý armády. V únoru nebo v březnu mámu odtáhli do Terezína. Takže celou rodinu rozdělili. Sestra jako nejmladší zůstala doma.“
Tazatel: „Měli jsme se bránit?“- „Němců bylo kolik? Třicet, čtyřicet milionů a nás deset. To je dost jednoduchý. I když jsme byli vyzbrojeni dobře, ale... Nakonec nám nařídila Anglie s Francií, že musíme uvolnit pohraniční území. A skutečně ty naše pevnosti, které se tam začaly stavět... nevím brzo, pozdě? V pětatřicátém roce nebo tak nějak, tak ty byly výborný. Ty byly i na současnou dobu neprůstřelný.“
Vok Malínský se narodil 19. července 1927 v Praze. Pocházel ze smíšené česko-židovské rodiny. Po ukončení obecné školy pokračoval ve vzdělání na Nerudově státní reálce na Malé Straně. Někdy v průběhu let 1941-1942 byl na základě norimberských rasových zákonů nucen tuto školu opustit. Poté nastoupil do jazykové školy, tu však musel později také opustit a nastoupil do učení do učení k panu Pelíkánovi, který vlastnil velkoobchod železem. Jako učeň tam pracoval do srpna 1944, kdy dostal povolávací rozkaz do pracovního tábora Bystřice u Benešova, který fungoval mimo jiné jako pracovní tábor pro židovské míšence a byl součástí výcvikového prostoru Waffen-SS Čechy. Pracoval jako dělník na stavbě náspu železniční vlečky, která měla vést z nádraží Bystřice do jednotlivých skladů SS. Válka postihla i další členy rodiny. Otec byl v říjnu 1944 odvezen do obdobného pracovního tábora na území dnešního východního Polska. Matka musela mezitím pracovat na židovské obci na loupání slídy pro potřeby německé armády. V únoru nebo v březnu 1945 byla matka odvezena do Terezína. O tři roky mladší sestra jako nejmladší zůstala doma u dědy. V květnu 1945 se Vok vrátil domů a po něm i jeho rodiče. Nakonec z široké rodiny, která měla asi 35 členů, přežilo jen několik lidí. Vok Malínský se po válce vrátil na reálné gymnázium. Podobně jako mnoho jiných studentů byl rozhodnut rychle dokončit vzdělání. Poté absolvoval vysokou školu, obor vojenské inženýrství. V roce 1948 se rozhodl pro vstup do KSČ, ale již v roce 1952 byl ze strany vyloučen. Zemřel v prosinci roku 2008.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
