Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Malina (* 1959)

• 1959 narozen v Městci Králové

• 1983 dokončuje obor stavitelství na ČVUT

• 1987 stává se projektantem v podniku Chemoprojekt v Kolíně

• 1989 spoluzakládá OF v Kolíně

• 1990 stává se zástupcem přednosty okresního úřadu v Kolíně

• 1995 vrací se k profesi stavaře ve firmě GEOSAN GROUP

• 2015 stává se vedoucím odboru investic na MÚ v Poděbradech

• 2019 pracuje jako technický dozor na volné noze, žije v Pečkách

Listopadové události roku 1989 přivedly do ulic miliony lidí, spousta z nich se podílela také na zakládání místních buněk Občanského fóra či dalších organizací. Do opozičních aktivit v průběhu normalizace se jich přitom zapojila jen naprostá menšina. S rozhodným protirežimním postojem tedy vystoupila část veřejnosti, která nespokojenost s poměry v zemi nosila v sobě, ale jen minimálně ji v předchozích letech otevřeně projevovala. Jedním z takových strůjců listopadu byl i Ing. Josef Malina.

 

Rodinné zázemí

Narodil se v Městci Králové do rodiny středoškoláků, kteří ani profesně, ani politicky nijak nevybočovali. K režimu měli rezervovaný postoj, v němž se projevovalo i zklamání pamětníkova dědečka. Ten vstoupil do komunistické strany krátce po jejím založení ještě v roce 1921, ale v polovině 50. let vystoupil na protest proti represivnímu chování nového režimu. Jeho zásadovost a deziluze z proměny ideálů, kterým věřil, se přenášela i na vnuka. S prarodiči totiž částečně vyrůstal, hlavně v předškolním věku, kdy matka začala pracovat a odmítla ho dávat do školky.

Josef Malina vyrůstal v Pečkách, kde podle svých slov ve škole i ve městě samém neustále narážel na dělnickou, komunistickou atmosféru. „Pečky jsou dost proslavené tím, že se jim říkalo „malé rudé Kladno“. To bylo takové silné komunistické hnízdo. Po okupaci tam byl na Prvního máje samý Rusák a samý generál,“ vzpomíná na poměry ve městě. Již v dětství pociťoval k všudypřítomné ideologičnosti odpor, přestože se doma příliš nevedly politické debaty. Masírování společnosti v novinách, z nichž se ještě jako předškolák naučil číst, a dětí ve škole mu ale připadalo tupé. Ani v prvních letech na základní škole, ani na počátku normalizace však zřejmě nešlo o žádné konkrétnější politické postoje, jako spíš o nepříjemný životní pocit, vyvolávaný neustálým omezováním a vštěpováním nesmyslů. Po okupaci se k tomu přidala i atmosféra strachu a podezíravosti, do níž se ponořilo komunistické maloměsto pod dojmem počínajících čistek.

Na toto otravování vzduchu narážel pochopitelně i v době dospívání, na konci základní školy, na kolínském gymnáziu a později na pražském ČVUT. Nejprve pozoroval, jak jsou schopnější, aktivnější a zásadovější profesoři nahrazováni méně schopnými kariéristy, aby se poté v Kolíně paradoxně setkal i s některými výbornými pedagogy, protože byli z politických důvodů vyhozeni z vysokých škol. Ve věcech, o kterých by se mladý člověk rád rozhodoval, se nepřipouštěla žádná diskuse. Přihlášku do SSM obdržel stejně jako ostatní spolužáci spolu s učebnicemi hned první den střední školy, na vysoké škole byla samozřejmou součástí studia zkouška z marxismu-leninismu. Dvakrát skončil u výslechu na StB, jednou v podstatě kvůli dlouhým vlasům, podruhé kvůli výtržnostem při hlučnější oslavě.

 

Předlistopadová neangažovanost

I přes odpor, který choval k normalizačnímu režimu, se nezapojil do žádných protirežimních aktivit. Hlavní roli hrálo podle něj hlavně to, že na „venkově“ v Kolíně, kde po skončení vysoké školy působil jako projektant v podniku Chemoprojekt, měli komunisté všechno mnohem víc pod kontrolou. Na rozdíl od Prahy nevznikla žádná odvážnější komunita, která by se v případě problémů podporovala. „Tam když někdo vystrčil růžky, tak ho prostě zlikvidovali. V Praze nějaký obranný mechanismus byl. Ale tady na tom venkově si vzít transparent a jít v Pečkách křičet ‚Táhněte, komunisti!‘ by byla sebevražda,“ vysvětluje Josef Malina důvody, kvůli nimiž až do listopadu 1989 v žádných opozičních strukturách nepůsobil. Absence organizovaných skupin se projevovala také v mnohem horší informovanosti. Proto ho až do roku 1989 nenapadlo zúčastnit se demonstrací, které přece jen v Praze na konci 80. let byly čím dál početnější.

I tak si ale člověk dokázal najít nějaký svobodný prostor. Josef Malina se např. zajímal o hudbu a sháněl nahrávky zakázaných kapel. Za důležité považoval také množící se debaty podobně rozladěných lidí, které sice nepřekračovaly hranice soukromých kamarádských vztahů, ale utvrzovaly člověka ve správnosti jeho postojů. Alespoň soukromému vyjadřování názorů pomáhalo také odborné prostředí stavebního podniku, kde vztahy mezi komunistickými kariéristy v čele a vzdělanými zaměstnanci určoval spíš vzájemný odborný respekt. Možnosti otevřeného nadávání na poměry bez dalších postihů tu byly přece jen větší.

 

Sametová revoluce

Těsně po 17. listopadu se stal ovšem jedním ze zakladatelů Občanského fóra v Kolíně. Skupina lidí, kteří z neformálních debat znali své protirežimní naladění, se dala dohromady nejprve na podnikové úrovni a záhy i na úrovni města. Zlomem v tomto zorganizování rodící se opozice bylo setkání občanů v divadle, kde po širší debatě zůstalo asi 12 lidí ochotných působit i v nově vznikající organizaci. Ti se poté scházeli denně a začali pracovat na neustále rostoucím množství úkolů.

V prvních revolučních dnech se snažili především shromažďovat a šířit informace nebo připravovat besedy. Josef Malina měl podle vlastních vzpomínek jasno v tom, jakou změnu očekával. Cílem revoluce měl být podle něj jednoznačně postupný vznik kapitalistické společnosti západního typu, ale právě v diskuzích si uvědomoval, že obecná shoda v tom rozhodně nepanuje. „Lidé se báli vyslovit slovo kapitalismus. Říkali, že socialismus zase není tak špatný, že se trochu poopraví a bude dobře.“

Brzy k těmto informačním úkolům přibyla jednání s představiteli strany ve vedení okresního výboru KSČ nebo národního výboru. Na ně tlačili, aby došlo k odvolání zkompromitovaných lidí ve vedení města či v podnicích, ale již od prvních setkání se řešily také konkrétní nápady na zlepšení situace ve městě. K nim patřil např. požadavek na zřízení polikliniky v honosném sídle komunistické strany, které Malinův Chemoprojekt skutečně poté hned zkraje roku 1990 překreslil a přestavěl na lékařské zařízení.

Ve vedení kolínské buňky Občanského fóra poté prožíval těžkosti a souvislosti celospolečenského převratu. Po první, podle něj skutečně názorové skupině zakladatelů kolínského fóra přišla jakási zištná druhá vlna těch, kteří už začínali cítit šanci na kariérní vzestup. Komunisté, kteří se udrželi na úřadech a v podnicích, se úslužnou pracovitostí snažili udržet na svých místech. A pražská centrála Občanského fóra nepostupovala podle něj dost razantně, což se projevovalo v listopadových dnech, i na počátku 90. let.

 

Postoj k převratu a pozdější osudy

Josef Malina patří k lidem, kteří volali po jakémsi norimberském procesu s vyššími komunistickými funkcionáři, a dnes cítí rozčarování z toho, že k němu nedošlo. Pro celospolečenskou náladu by bylo podle něj soudní pojmenování zločinnosti prospěšné, jelikož by se tím odsoudilo i běžné prospěchářství značné části veřejnosti, která si jakoukoli vinu nepřipouští a odmítá uvažovat o svém působení před listopadem v jakýchkoli morálních kategoriích.

I po listopadu zůstával Josef Malina po několik let ve veřejných funkcích. Působil jako místopředseda ONV a později jako zástupce přednosty okresního úřadu. V roce 1995 se vrátil ke své profesi stavaře, věnuje se především technickým dozorům.

Svobodná kapitalistická společnost, které pomáhal na svět svou činností v roce 1989, mu vyhovuje, i když určitou nedotaženost pociťuje. „Spousta promarněných příležitostí, hodně nedodělané práce, poměrně málo by stačilo k tomu, aby tady všechno líp fungovalo.“