Ing. nadporučík Boris Malák

„Tehdy to byl plukovník Ressel, taky přijel z Anglie, a byl velitel dělostřelectva sboru. Na hoře Minčol, před Žilinou to bylo ještě, tak na druhý straně byli naši, a na Minčolu byli Němci. A když byl duben, myslím dvaadvacátého nebo tak nějak, měl Hitler narozeniny, tak tam pověsili vlajku. No a najednou pan plukovník Ressel, to jsme tam byli asi dva nebo tři dny takhle, on pozoroval, měl stan pokrytý jehličím atd. Já jsem měl na starosti rádiové spojení, a když tam šel plukovník, šel jsem i já, z té skupiny spojařů na štábu, s ním. Najednou se objevila vlajka a plukovník Ressel to tam tak okukoval. A povídá: ‚Jsou tady nějaký dělostřelci?‘ A tam byly asi dva nebo tři kanony. A sice několik volů to táhlo do kopce, na ten kopec. A myslím, že to byly šestapadesátky, kanony. A ten si zavolal jednoho kanonýra a povídá: ‚Když to sestřelíte, dostanete válečný kříž.‘ No tak připravili dělo, tak zaměřoval a zaměřoval. A jak to řekl, já už měl strach. Protože jsem věděl, že jestli to chlapíkovi vyjde, tak bude chtít válečný kříž. A já už jsem oběhával kluky: ‚Nemáte někdo válečný kříž? Kluci, já vám to podepíšu! Musíte mi ho půjčit! Protože jestli ten to sestřelí, tak Ressel na mně bude chtít válečný kříž!‘ A tak mi ho půjčili. A teď už jsem ho měl, ten kříž, u sebe, už jsem byl rád. Tak mířil, mířil, pic ho. Nic. Mířil, mířil – a vlajka pryč! Jéj, to bylo slávy! A už: ‚Borisi, máš?‘ Já povídám: ‚Mám.‘ Tak mě poplácal a hned ho vyznamenal, toho měřiče. To bylo fajn!“

„Protože jsme věděli, že naši kluci, pěšáci, od toho druhého praporu se připravovali, že půjdou na hranice. První. Jako průzkum. A ten druhý prapor, ti průzkumáci, ti pěšáci, ti první překročili hranice a první postavili vlajku. Taková příprava byla. No, to bylo slávy! Ale zase, když to střílelo, padalo, zapomněli jsme na tu slávu a koukali se dostat co nejdříve do lesa. Zase už člověk to tak podrobně nezná, jak to bylo, ale vím, že jsme šli příkopy, potom na silnici, po tý silnici jsme mazali a přískoky dělali a zase mazali, až jsme se dostali do lesa. A potom zase, nějaký ten kopeček. Tam to bylo takový, že ti Němci měli obsazený pás, my jsme to dobyli, no my, naši vojáci to dobyli, oni postoupili a byl další pás. A ten byl výš. No. A tam už měli taky nějaké zákopy připravený, protože ti [osvobození] Slováci říkali, že museli taky kopat zákopy tam, Němcům. A tak se stalo, že ze třech praporů udělali jeden prapor. Jak byly ztráty. A to už bylo na kótě… ne ta, ještě za kótou 534. Tam jsme byli delší dobu. Kolik týdnů, to vám nepovím, ale snad to byl i měsíc, nepamatuju přesně.“