Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

četař v. v. Pavel Mahdal (* 1964)

• narodil se 7. února 1964 v Uherském Hradišti

• jeho rodina pochází ze Suché Lozi

• v roce 1979 se začal učit obráběčem kovů

• v roce 1983 nastoupil vojenskou základní službu

• na jaře 1984 ukončil poddůstojnickou školu

• v Janovicích nad Úhlavou působil jako velitel družstva

• v roce 1985 absolvoval jako voják slavnostní přehlídku na Letenské pláni a spartakiádu

• v září 1985 odešel do civilu

• po vojně pracoval jako kalič ve Slováckých strojírnách a oženil se

Odporná šikana, ztracené roky života. Vojáci, kteří se honili po rotě se sekyrami. Lampasáci, tedy vojáci z povolání, jimž někdy jakoby uletěl rozum z hlavy. Tragikomické chvíle, kdy šlo o životy. Taková byla pro Pavla Mahdala vojna za Husáka v letech 1983 až 1985. Jen jedna věc pro něj znamenala krásnou vzpomínku na celý život. Bouřlivý aplaus 200 tisíc diváků na Strahově při poslední československé spartakiádě. Skladba 13 824 vojáků za ní udělala tečku a stala se jako obvykle jejím vrcholem.

„Bylo to nádherné. Nic podobného jsem pak už nezažil,“ říká šestapadesátiletý Pavel Mahdal, rodák ze Suché Lozi na východním Slovácku. „Nacvičování na spartakiádu u bojového útvaru v Janovicích nad Úhlavou nebylo nic pěkného, ale Praha stála za to. Při spartakiádě jsem ji viděl prvně i s nejznámějšími památkami. Náš velitel čety tam před vojnou studoval vysokou školu a vzal nás na vycházku. No, nepoznávali jsme jen památky, ale prolezli jsme také hospody.“

Od poslední československé spartakiády uplynulo 35 let. Proběhla od 27. do 30. června 1985. Ve stejném roce se konala i poslední slavnostní vojenská přehlídka. Totalitní režim si na ní vždy 9. května připomínal osvobození Prahy sovětskou armádou. Obě monstrózní akce probíhaly jednou za pět let a vládnoucí KSČ je využívala k propagaci socialismu.

 

Vojáci se v Janovicích honili se sekyrami

Pavel Mahdal se se svou rotou z Janovic nad Úhlavou účastnil přehlídky i spartakiády. „Přehlídka a nácvik na ni byl mnohem horší než spartakiáda. Ze všeho nejhorší ale byl rok a půl vojny v Janovicích nad Úhlavou, kam jsem přišel po půlroční poddůstojnické škole v Michalovcích. Jsem rád, že můj syn už na vojnu nemusel a že v armádě jsou jen profesionálové, kteří tam chtěli jít.“

Pavla Mahdala převeleli do Janovic nad Úhlavou na jaře 1984 a sloužil tam u motostřeleckého pluku jako velitel družstva na druhém praporu. „Tam jsme spartakiádu nenacvičovali. Ani se nedivím, měl jsem strašné vojáky,“ vypráví Pavel. „Hned po nástupu na prapor za mnou přišel cikán, celý zakrvácený. Pořezal se při holení a říkal mi: ‚Ja som tvoj gulometčík.‘ Na rotě se někdy honili cikáni se sekyrami, na stolcích u postelí měli pořád nože. Bylo o strach tam vůbec vejít. Některým vojákům jsem ani nerozuměl, mluvili maďarsky a česky pořádně neuměli.“ Do Janovic nad Úhlavou, zapadlého městečka blízko hranic s nepřátelským západním Německem, posílala Československá lidová armáda nejproblémovější mladé muže. Podobně jako k dalším prvosledovým útvarům, které by stály první na ráně po vypuknutí války mezi armádami Varšavské smlouvy a NATO.

 

Útvary u západní hranice byly plné kriminálníků

„U motostřeleckého pluku sloužilo hodně trestaných kluků, kriminálníků. V západní Evropě se říkalo, že naše armáda je banda vyvrhelů. V Janovicích to byla pravda. V kasárnách tam žilo kolem dvou a půl tisíc vojáků, kromě motostřeleckého pluku tam byli dělostřelci a průzkumný prapor,“ říká Pavel.

Druhý motostřelecký prapor, kde Pavel Mahdal dělal velitele družstva, spartakiádu nenacvičoval. Připravovala se na ni však průzkumná rota motostřeleckého pluku, kam potřebovali před spartakiádou posily z jiných jednotek. Volba padla i na Pavla Mahdala. „Když mě tam převeleli, myslel jsem, že si polepším. Průzkumáci byli přece jen o něco inteligentnější než bigoši, jak se říkalo motostřelcům. Ale na průzkumné rotě to bylo horší kvůli velké šikaně.“

Šikana se v Československé lidové armádě rozmohla především ve druhé polovině 70. let a v 80. letech 20. století. Vojáci druhého ročníku – takzvaní mazáci, při ní duševně i tělesně týrali vojáky prvního ročníku – takzvané zobáky. Především u velkých útvarů vojáci z povolání se šikanou nic nezmohli nebo ji lhostejně přehlíželi. V nejkřiklavějších případech ji dokonce podporovali.

 

Někteří mazáci v sobě neměli nic lidského

Pavel Mahdal patřil po přechodu na průzkumnou rotu mezi mazáky a ponižování tam nezažil. Sám zobákům neubližoval. „Někteří mazáci prováděli mladým vojákům takové věci, že bych je ani neoznačil za člověka. Když se napili, tak by dokázali i zabít.“

Nácvik spartakiády se odehrával většinou po skončení vojenského výcviku, což mazákům bralo čas na šikanování zobáků. Po návratu na rotu si na nich ovšem o to víc vybili svou agresi nastřádanou při úmorném nácviku. Museli na něj v době, kdy by si už bez spartakiády užívali volno. „Mně spartakiáda nevadila, před vojnou jsem hodně sportoval,“ vypráví Pavel. „Ale některým kluků dělalo cvičení potíže. Mnoha mazákům vadilo, že se nemůžou válet na rotě. Nacvičovali jsme také o nedělích. A za každého počasí. Zase jsme ale dostávali nějaké jídlo navíc, třeba salámy a taky vitamíny.“

 

Nácvik na Strahov přerušilo cvičení. Mrzli tam v mínus pětatřiceti

V bojovém výcviku nedostávala průzkumná rota žádné úlevy. V lednu 1985 odjela na čtrnáctidenní cvičení na šumavskou Dobrou Vodu, kde se spartakiáda nacvičovat nedala, a vojáci zapomněli skoro všechno, co se při předchozím drilu naučili. „Na Dobré Vodě byla v lednu 1985 strašná zima, v noci a brzy ráno pětatřicet stupňů mrazu,“ připomíná Pavel Mahdal jeden z nejchladnějších lednů v historii Československa. „Bydleli jsme v dřevěném baráku, na padesát lidí tam topila jedna malá kamínka. Přes noc zamrzly minimaxy, které visely na stěně jenom pár metrů od kamínek.“

„Vylézt ráno do toho hrozného mrazu na rozcvičku se nedalo. Tak jsme zůstávali zachumlaní do spacáků. Jednou nás vyhmátl nějaký důstojník, myslím, že dozorčí, a přinutil nás vyběhnout na rozcvičku jen do půl těla. Pak mu asi došlo, co by se mohlo stát, a naštěstí nás zase zahnal zpátky.“ Na konci cvičení šel Pavel Mahdal s druhou četou pěšky na takzvané přežití. Po dvacetikilometrovém vyčerpávajícím pochodu ve sněhu a s plnou výstrojí a výzbrojí museli vojáci v pětatřicetistupňovém mrazu přečkat noc v lese. Udělali si oheň, ale stejně strašně mrzli až do rána. Z jedné strany, od plamenů, jim bylo horko, ale z druhé strany se do nich zakusoval nesnesitelný mráz. Leckdo ani neměl teplé palčáky, ale pouze pletené chatrné rukavice.

 

Připadali si, jako by cvičili v lednici

„Někteří z nás to odnesli na zdraví, omrzli nebo dostali horečky čtyřicítky,“ vzpomíná Pavel. „Hodně kluků museli převézt do kasáren, nebo by na Dobré Vodě snad umřeli. Pamatuji si, že tam s námi cvičili taky záložáci. Jeden z nich řekl: ‚Už mě to tady s…, vyhodím si rameno.‘ Měl s tím už zkušenosti, tak se mu to povedlo a jel domů. My na Dobré Vodě zůstali až do konce.“

Po příjezdu se průzkumníci znovu pustili do nácviku spartakiády. Mrazy ale nepolevily. „Cvičili jsme v nafukovací hale s fukarem na teplý vzduch, ale vešlo se nás tam málo a stejně tam byla zima. Chodili jsme také do sokolovny v Janovicích a ani tam jsme se neohřáli. Připadala nám jako lednice.“

Někteří průzkumníci se ještě pořádně nevyléčili z nemocí pochytaných na Dobré Vodě, nicméně nikdo jim nácvik neodpustil. Mahdal si pamatuje, jak jeho kamarád, velitel čety, přišel jednou z nácviku v sokolovně na rotu, klepal se a sotva se držel na nohou. V noci šel na ošetřovnu a doktor ho chtěl vyhodit, že simuluje. Pak mu přece jen změřil teplotu. Výsledek – 40,4 stupně Celsia. Až do rána ho ostatní nemocní vojáci, jimž už bylo lépe, balili do mokrých prostěradel, aby mu srazili teplotu.

 

Ke spartakiádě jim přidali pochod na Letné

Ještě v zimě dorazila na průzkumnou rotu špatná zpráva. Ke spartakiádě a bojovému výcviku přidali vojákům ještě nácvik pochodu na slavnostní přehlídku, která se konala 9. května 1985 na Letenské pláni. „Bylo toho na nás už tolik, že jsme nestíhali. Neuměli jsme pořádně ani spartakiádní skladbu, ani pochod,“ říká Pavel. „Lampasáci z toho byli strašně nervózní a pořád nás buzerovali. Dlouho je ani nezajímalo, že spartakiádu nemáme pořádně v čem cvičit. Na vojenských keckách jsme měli po stovkách hodin nacvičování vepředu žraloky, podrážky prodřené nebo odlepené. Pak přijel nějaký rozumný lampasák, a když viděl naše děravé kecky, za nějaký čas jsme všichni dostali nové.“

Vojenská skladba sice vždy uchvátila diváky na Strahově svou obtížností a přesným provedením, nácvik na obrovském janovickém nástupišti, slangově buzeráku, se však neobešel bez úrazů. „Pamatuji se, jak jeden bigoš vyskočil do výšky, ostatní ho nechytili a dopadl na asfalt. Měl těžké zdravotní problémy, těžké.“

 

Na generála čekali v zimě v trenýrkách dvě hodiny

V Janovicích se často střídaly kontroly z velení divize i armády, aby důstojníci zjistili, jak vojáci v nácviku spartakiády pokročili. „Jednou, někdy na začátku dubna, přijel generálplukovník Veselý, velitel Západního vojenského okruhu,“ vzpomíná Pavel. „Pršelo, byly jen asi dva stupně nad nulou a na buzeráku jsme na něj čekali jen v trenýrkách. Opozdil se a my se zahřívali cvičením. Když za dvě hodiny přece jen přijel, už jsme byli utahaní. Předvedli jsme mu, co umíme, a váleli se přitom v loužích. Nakonec nás ani nepochválil, řekl: ‚Soudruzi, musíte se ještě hodně zlepšit.‘“

Slavnostní vojenská přehlídka na Letenské pláni se konala asi měsíc a půl před československou spartakiádou. „Tři týdny před přehlídkou nás odvezli z Janovic do Prahy, na Bílé Hoře pro nás postavili stanové městečko,“ vypráví Pavel. „Každé ráno nás vozili v náklaďácích na staré letiště v Ruzyni, kde jsme na přehlídku nacvičovali. Komu to nešlo, trénoval ještě i odpoledne na cestě k letohrádku Hvězda. Nevím přesně, kolik hodin denně jsme pochodovali, ale bylo to strašně dlouhé.“

 

Při pochodování na Ruzyni jim omrzaly uši

Závěr dubna, kdy probíhal nácvik na slavnostní přehlídku, doprovázely i v Praze nezvyklé mrazy, sněžení a ledová vichřice. „V Ruzyni jsme měli na hlavách jen brigadýrky a omrzaly nám uši. Byla zima a veliký vítr foukal, studený. Takže jsme se mastili kdejakými mastmi, abychom neomrzli. Na Bílé Hoře jsme bydleli ve stanech a kvůli nočním mrazům jsme zkoušeli jak psi.“

V přestávkách mezi pochodem na staré Ruzyni jezdili umordované vojáky alespoň trochu pobavit populární umělci. „Z vlečky nákladního auta nás obveselovala taky Steluška Zázvorková. Ale v tom obrovském vichru jsme jí pořádně nerozuměli. Dělali pro nás i koncerty v letohrádku Hvězda. Olympic to tam rozpumpoval tak, že vojáci házeli do vzduchu čepice a strhávali ze sebe košile. Lampasáci se raději ztratili. Do stanového městečka jsme se dostali sami. Ale ne jako armáda v pořadovém tvaru, spíš jak horda.“

Ve stanovém městečku tekla ledová voda v železných korytech. „Jednou za týden nás někam odvezli na náklaďácích, odložili jsme si celý vojenský mundúr a napochodovali jsme do stanů pod řadu sprch,“ líčí Pavel. „Na začátku jsme se začali ještě nasucho mydlit šampónem. Pak jsme šli rychle pod sprchami a ani pod jednou jsme se nemohli zastavit. Na konci jsme museli být omytí. Měli jsme na to tak půl minuty.“

 

Na Letnou chodili pěšky. Jejich zpěv budil děti

V posledních dnech před slavnostní přehlídkou trénovali vojáci na Letenské pláni. „Do Prahy na vycházky jsme se vůbec nedostali, poznali jsme ji jenom při přesunech z Bílé Hory na Letenskou pláň. Nevozili nás v autech jako na Ruzyni, chodili jsme večer deset kilometrů tam a v noci deset kilometrů zpátky,“ vypráví Pavel Mahdal.

„Cestou na Letenskou pláň stály kolem silnice vojenské dechovky, vyhrávaly a museli jsme zpívat vojenské pochodové písně. Jako třeba: ‚Přes spáleniště, přes krvavé řeky, pluk za plukem jde neochvějně dál. Na naší straně srdce, právo, věky, jdem vpřed jak čas, jak pomsty hrozný val. S potomky slavných ruských bohatýrů vnuk husitů jde bok po boku vpřed. Jsme zbraň i hráz rodícího se míru, jsme nových dnů přední úderný sled.‘“

Podle Pavla Mahdala vadil hrozný zpěv obrovského zástupu vojáků lidem v okolních domech. „Maminkám jsme budili děti ze spaní a některé nám z oken hodně nadávaly,“ vypráví pamětník. Ani noční nácvik na Letenské pláni se neodehrával v tichosti. Pavel Mahdal si vzpomíná, jak jeden chlap řval z balkónu nedalekého domu na lampasáky, ať ho už proboha nechají vyspat a chudáky vojáky přestanou buzerovat.

 

Někteří vojáci se káceli k zemi vysílením

„Na Letenské pláni jsme stáli dlouho, než na nás přišla řada a napochodovali jsme před tribunu. Někteří kluci odpadávali, omdlévali a káceli se k zemi.“

Stanové městečko na Bílé Hoře střežily přísně stráže, aby se z něj nikdo nedostal. Žila tam i spousta lampasáků, a tak vojákům hrozily tresty, pokud by se nechovali vzorně. „Hlavně bigošům z toho hrabalo. V Praze bylo zrovna mistrovství světa v hokeji. Na jednu televizi se nás dívalo ve velkém stanu možná pět set,“ vzpomíná Pavel. „Porazili jsme Rusy a rozdivočelí bigoši rozmlátili všechny lavice, na kterých seděli. Byl z toho velký průšvih a málem nám zakázali koukat se na další hokeje.“

Slavnostní přehlídka 9. května 1985 znamenala pro Pavla Mahdala a ostatní vojáky obrovskou úlevu. „Když jsme prošli kolem prezidenta Husáka a zařvali: ‚Zdar, soudruhu prezidente!‘ věděli jsme, že pakárna skončila. Kdyby mě ale před Husákem na přehlídce viděl můj otec, který měl s komunisty velké potíže, určitě by mi řekl: ‚Tak, chlapče, tohle už podruhé v životě nedělej.‘“

 

Na Strahově prý každý voják cvičil na maximum

Zhruba za měsíc se janovičtí vojáci do stanového městečka na Bílé Hoře vrátili. Čekal je třítýdenní závěrečný nácvik na spartakiádu. Na Strahov se trmáceli pěšky, stejně jako před přehlídkou na Letenskou pláň. Ale směli alespoň na vycházky. Navíc si vojáci odnesli ze spartakiády mnohem lepší pocity než z cepování před přehlídkou.

„Myslím, že na Strahově, když se tam na nás dvakrát koukalo přes dvě stě tisíc lidí, tak každý kluk cvičil, co mohl,“ vysvětluje Pavel. „Byl to takový komunistický svátek, ale bylo to nádherné. Opravdu jsme cvičili na maximum.“

Jeho pocity sdílel rovněž předseda Mezinárodního olympijského výboru Juan Antonio Samaranch: „Viděl jsem mnohé spartakiády v jiných zemích, ale ve svém životě žádnou takovou jako v Praze.“ Předseda Mezinárodní fotbalové federace Joao Havelange dodal: „Země, která dělá pro blaho své mládeže tak grandiózní dílo, je příkladem pro celý svět.“

 

Basa nebasa, všichni si vydloubli na památku značky

Finále poslední československé spartakiády obstarali v neděli 30. června 1985 právě vojáci. „Zakázali nám, abychom si vzali na památku kovové značky, na kterých jsme cvičili. Že nás jinak zavřou do basy. Ale když nám lidi tak dlouho a bouřlivě tleskali, vydloubl si ji ze země nohou každý. Vzal jsem si ji i s hřebíkem.“

Bezprostředně po spartakiádě čekali vojáci z Janovic na otočce tramvaje, kam si pro ně později přijela nákladní auta a odvezla je zase do nenáviděných Janovic. Dorazil za nimi nějaký generálmajor. „Řekl nám, že za spartakiádu nám k deseti dnům dovolené dávají pět dní navíc,“ vzpomíná Pavel. „Řvali jsme radostí, protože každý den svobody mimo kasárna byl obrovský dar. Hlavně pro šikanované zobáky. Mně se patnáct dní dovolené hodně hodilo. Mohl jsem doma na Slovácku pořádně provětrat holky.“

 

Po aplausu na Strahově přišel boj o život cestou na Doupov

Odpočinek na zvláštní dovolené za spartakiádu Pavel Mahdal potřeboval. Do civilu šel koncem září 1985 a čekalo ho ještě letní cvičení na Doupově. „Tam jsem málem přišel o nervy a taky o život. Jeli jsme tam z Janovic kolovým obrněným transportérem. Lampasáci nás do něj přinutili vlézt, i když náš řidič Milanko tvrdil, že je porouchaný a nebrzdí. Jednou jsme se kvůli tomu rozjeli pozadu z kopce, kde Milanko zastavil. Málem jsme se dole převrátili. Pak jsme sjížděli k železničnímu přejezdu, před kterým stálo embéčko. Na zadní sedačce sedělo dítě a mávalo nám. Milanko křičel: ‚Ono to zase nebrzdí!‘ Pak projel vlak a byli jsme asi tři metry od auta, když se zvedly závory. Embéčko se rozjelo, a tak jsme do něj nenarazili. Kdybychom přijeli k přejezdu o něco dřív, skončili jsme pod vlakem my i ta rodina s malým děckem. Na Doupov jsme přijeli asi o sedm hodin později než ostatní. Velitel pluku to odbyl jedinou větou. Našemu kapitánovi řekl: ‚Proč vyvážíte vozidlo, když nebrzdí?‘“

Rok a půl strávený v Janovicích považuje Pavel Mahdal za promarněný a zlý čas. „Kdybychom si občas nezahráli fotbálek a nešli na pivo, tak bychom tam snad zhebli,“ shrnuje. „Spartakiáda na Strahově byla z celé vojny v Janovicích to jediné, na co vzpomínám rád.“