Tuto pamětní desku dnes najdete na pomníku u krnovské synagogy. Pro Paměť národa vypovídali jedni z posledních žijících pamětníků tragické události.
Hladové pochody, pochody smrti. Tragické průvodní jevy posledních měsíců druhé světové války, ale i doby bezprostředně po jejím konci. Víme o nich poměrně málo, splývají nám a to není dobře. Pochody smrti organizovali nacisté, aby evakuovali a likvidovali vězně z koncentračních táborů, které byly s postupem spojeneckých vojsk postupně uzavírány. Probíhaly od léta 1944 až do posledních dnů války v květnu 1945 a často vedly přes české území. Vězni museli překonávat i stovky kilometrů pěšky, často za mrazu, jen v lehkém oblečení a téměř bez jídla. Odhadem čtvrt milionu lidí těmto nelidským podmínkám podlehlo.
Hned v prvních poválečných dnech a týdnech ale začaly být obdobným způsobem vyháněny ze svých domovů statisíce českých Němců v rámci takzvaného divokého odsunu. Víme také o dlouhých pěších pochodech poražených německých vojáků do sovětského zajetí. Přestože i zde docházelo ke ztrátám na životech, vžil se pro tyto smutné události termín „hladové pochody“.
Město Krnov bylo v průběhu první poloviny roku 1945 svědkem obou těchto tragédií. Koncem ledna za tuhého mrazu městem prošel pochod zbědovaných vězňů koncentračního tábora Osvětim. V posledním červnovém týdnu se na několikadenní pochod musely vydat desítky tisíc německých civilistů z města a okolí. A protože byl Krnov do roku 1945 městem téměř výhradně německojazyčným, nacházíme dnes pamětníky obou pochodů většinou v Německu. Poslední z nich poskytli roku 2022 své vzpomínky sbírce Paměť národa.
Zbídačelé postavy z Osvětimi
Helga Titze, provdaná Rügamer, dnes žije v Norimberku. V roce 1945 byla batole, vše ale zná podrobně z vyprávění svých sedmi starších sourozenců. „My jsme vždycky museli do domů, všechno zatemnit, nikdo se nesměl ukázat u okna. Ale oni přesto vykukovali. A viděli úplně zbídačelé postavy. Nevědělo se, odkud přicházejí, jen se to tak tušilo. Neměli na sobě nic a bylo to v lednu, mrzli… Na nohou měli jen hadry, muselo to být příšerné.“
Ani další z pamětníků, tehdy sedmnáctiletý Kurt Schmidt, na vlastní oči pochod neviděl. Byl ale zvědavý a hned druhý den si o něm nechal vyprávět od kamaráda, který neuposlechl oficiální zákaz vycházení a během pochodu byl na ulici. „Byli to ubožáci. Někteří se na předměstí pokusili utéct, ale hned je zastřelili.“
„Celá ta skupina potom táhla dál na Rejvíz a tam je část z nich pohřbena, tam přišli o život. To náš strach ještě vystupňovalo. Říkali jsme si: nám se může stát něco podobného.“
Obavy byly na místě. Konec války do převážně německého Krnova klid nepřinesl, oběťmi násilí a bezpráví se měli stát pro změnu místní Němci.
Tři tábory pro Němce
Podle vyprávění tehdy šestnáctiletého Kurta Heina město obsadili čeští „partyzáni“ a zavládl chaos. Během června byli Němci hromadně vyháněni z domů a přemisťováni do místních internačních táborů. Celé město bylo brzy prázdné a docházelo k rabování, rabovali Češi, Romové, Sověti, ale i samotní Němci, kteří také prohledávali domy a hledali základní životní potřeby a něco k jídlu.
Internační tábory pro Němce z Krnova a okolí byly tři. Nejhorší pověst měl právě tábor v Opavské ulici, mírnější podmínky vládly zejména v táboře pro německé antifašisty v dnešní Hlubčické, dříve Trmantické ulici, ale i v táboře sloužícím později k odbavování transportů na Civilíně. Navzdory otcově sociálnědemokratické legitimaci se Kurt Hein s rodiči dostal nejdříve do opavského tábora, který byl zřízen z bývalých kasáren. Uprostřed tábora stál trestanecký barák, kde mučili politické vězně, tedy členy nacistických organizací nebo vojáky s hodnostmi. „Když měl český personál chuť, zašli dovnitř a mlátili je.“
Právě zde kvůli své funkci v Hitlerjugend skončil již zmiňovaný Kurt Schmidt . „Úplně vepředu, hned vedle stráží, byly dva baráky oddělené ostnatým drátem a tam se potom odehrávalo bičování,“ nemůže hrůzné zážitky dodnes zapomenout. Sám se mučení totiž také nevyhnul. „Tušíte, co to je nagajka? Nagajka je bič a do jeho kožených řemenů jsou zapletené kusy železa. Když tím člověka uhodí, rovnou mu to potrhá kůži. Tím mě bili. Když jsem ztratil vědomí, vylili na mě jeden dva kýble vody a dali se opět do bití. A když jsem potom znovu ztratil vědomí, sebrali mě ze stolu, hodili do kouta a tam jsem zůstal ležet.“
Kurt Hein nakonec skončil v mírnějším táboře pro anitfašisty, Kurta Schmidta poslali na nucené práce do ostravských dolů. Oba byli odsunuti do Německa v roce 1946. A oba se proto vyhnuli několikadennímu pěšímu pochodu z Krnova přes Jeseník do Králík, takzvanému „krnovskému hladovému pochodu“.
„Smuteční pochod“
Na něj si naopak pamatuje tehdy čtyřletý Günter Klemenz, který velkou část pochodu absolvoval s matkou a mladším bratrem. „Šlo se pěšky. Pamatuju se na tu štěrkovou silnici. Maminka tlačila kočárek a tomu kočárku pořád upadávalo kolečko. To kolečko jsem sbíral, ona ho nasazovala zpátky, ale nedrželo. Tak ona potom celou cestu ten kočárek nadzdvihovala, aby kolečko nevypadávalo. Na to si ještě dnes pamatuju. A také na tu druhou noc, kdy jsme přenocovali ve Frývaldově. Pod širým nebem v továrním areálu. Druhého dne jsme totiž překročili hory, šli jsme hodiny a hodiny do kopce. “
V jiném kočárku, ale na téže silnici, byla tehdy také Helga Titze. „Hnali nás dál a dál, pěšky. První den třicet kilometrů. Mým bratrům tehdy byly tři roky a pět let. Ti nemohli jít dlouho, museli je tedy nosit. Pro mě měli kočárek, Waltera mi určitě posazovali na nohy. Ale po většinu doby ho taky museli nést, tomu se nedá věřit! A při tom museli jít!“
„Bratr Erich cítil zodpovědnost. Byl nejstarší. Koukal, aby se všechny děti držely okolo kočárku a abychom v tom ‚smutečním pochodu‘ byli co nejvíc vepředu. Protože zezadu se pořád ozýval křik a výstřely. Měli jsme sousedku, byla to paní přes osmdesát, už nemohla jít dál. Tak ji prostě v příkopu u silnice zastřelili. Proto Erich koukal, abychom byli daleko vepředu. Přenocovali jsme pak ve stodolách u sedláků. Noci byly nejhorší – kvůli strachu ze znásilňování. Edith se někdy tak třásla, že ji Erich musel pevně držet okolo ramen. My jsme šli prakticky přes pohoří Jeseníky přes Videlské sedlo až do Králík. A v Králíkách nás potom zavřeli do jedné fabriky a víc se o nás nestarali. Jen okolo areálu hlídkovali s nabitými puškami.“
Během „krnovského hladového pochodu“ byly podle historických pramenů asi tři tisíce Němců hnány přes Vrbno, Videlský kříž a Frývaldov (dnes Jeseník) do Králík. Mezi 22. a 28. červnem 1945 tak pěšky museli urazit přibližně 120 km. Asi deset procent vysídlenců po cestě zemřelo. Po pochodu byli přeživší naloženi do dobytčích vagónů a odvezeni na hranice s Německem. Odsunuti byli do sovětské zóny, tedy budoucího NDR, odkud ale řada z nich raději emigrovala na Západ.
Nezapomínat a odpouštět
Až do roku 1990 směli odsunutí Němci svá rodiště navštěvovat jen sporadicky, zato od pádu železné opony do Krnova jezdí pravidelně. Díky neutuchající aktivitě právě Kurta Schmidta, který se na stará kolena podruhé naučil česky, se jim dařilo udržovat dobré vztahy s místními politiky, ale i veřejností a školami. Organizovali výměnné pobyty českých a německých gymnazistů, na hlavním náměstí zřídili i Dům česko-německého porozumění. První porevoluční starosta Bedřich Marek měl podle vzpomínek Kurta Schmidta prohlásit:
„Neznám žádné jiné město, kde by vztahy mezi dnešními obyvateli a německými rodáky byly tak dobré jako v Krnově.“
Byl to právě Kurt Schmidt, který uspořádal v Německu sbírku na podporu rekonstrukce krnovské synagogy, přesněji na opravu a převoz lavic z vypálené olomoucké synagogy do Krnova. „Každá ta židle má tabulku a na ní stojí jméno jednoho Žida, kterého nacisté zavraždili. My jsme si každý jednoho vybrali a za tu jeho židli jsme zaplatili,“ popisuje pan Schmidt symbolické gesto někdejších krnovských Němců. Právě díky němu dnes stojí pomník hladového pochodu právě na pozemku krnovské synagogy.
Walter Titze, přeživší hladového pochodu a bratr Helgy, zase nechal vyrobit věrnou kopii tzv. krnovské madony a daroval ji tamnímu kostelu sv. Martina. Tu původní v roce 1943 krnovští duchovní propašovali do koncentračního tábora v Dachau, aby tam nabízela útěchu vězněným věřícím. Němcům i Čechům.
Tím ale aktivity pro usmíření nekončí. Loni na konci školního roku se spolupracovník Paměti národa a učitel pražského Gymnázia Jana Keplera Petr Zemánek se svými studenty rozhodl připomenout oběti hladového pochodu tím, že se pěšky vydali v jejich stopách. Na cestě byli stejný počet dnů, spali pod širým nebem na stejných místech, pili ze stejných potůčků. Zrodí se z této akce nová tradice?