Kurt Hein

„A tihle lidé nás potom vyhnali z domovů. Když nás vyháněli, vzal jsem si jenom aktovku, víc jsem neměl. Oni byli v ruských uniformách, měli s sebou ruské samopaly. Postupovali čtvrť za čtvrtí, takže už jsme se o tom doslechli s předstihem. No a pak už měl každý sbalenou svoji tašku, tak ji pak prostě popadl a přidal se ke shromáždění, odkud jsme byli nahnáni do tábora. Nechci být teď nějak zlý nebo říkat kdovíco. Stáli jsme tehdy ve městě před Opavským hotelem, Slezský domov se teď jmenuje. Bylo nás tam shromážděno dobře pět set. Potom jejich velitel zvolal: ‚Stát, zůstaňte stát!‘ A nejdřív jsme museli nahlas provolávat: ‚Hitler je svině!‘, a když jsme nekřičeli dostatečně nahlas, měl v ruce samopal, mával s ním a pokaždé, když ho měl nahoře, vystřelil několik ran do vzduchu. No tak jsme museli poslechnout. Pak jsme museli od toho hotelu Slezský domov jít pěšky až dolů do opavského tábora [tábor v Opavské ulici], to budou asi přibližně dva kilometry. A chtěl po nás, abychom cestou všichni zpívali: Deutschland, Deutschland über alles! A to jsme museli zpívat pořád dokola, dokud jsme nedošli do tábora.“

„Hned jsme se museli hlásit na národním výboru a přidělili nám práci. Jelikož byl Krnov frontové město, všechny ulice byly uzavřené protitankovými barikádami a my kluci jsme pak museli tyhle zátarasy odklízet. Nejdřív jsme odklízeli jeden zátaras u nádraží, a když jsme byli hotoví, poslali nás do Hřbitovní ulice. Tam už visela cedule: ‚Pozor, miny!‘ Zastavili jsme se a nejdřív přišel nějaký hasič z německé armády. Vymontoval, co našel, a řekl: ‚Tak a teď už můžete v klidu pracovat.‘ Odklízeli jsme jednu stranu ulice, kde stály jen nosníky, a pak tam leží poslední nosník, kluci zaberou a odvalí ho a ona tam ještě ležela jedna mina. Asi ji zahrabali, nevím, kde byla, každopádně ta mina vybouchla. Jeden spolužák, který stál asi metr a půl napravo ode mě, asi jako my teď za korony, byl na místě mrtvý. Mému nejlepšímu, o rok a půl mladšímu kamarádovi to vystřelilo obě oči, oslepl. Federmann měl taky jedno oko vystřelené a všichni, kteří tam byli, měli nějakou střepinu v břiše, nohách… A já, dodnes to nechápu a to jsem to už vyprávěl x-krát, jsem byl jeden z těch, kteří stáli u výbuchu nejblíž, a nestalo se mi nic. Jen malou střepinku, velkou asi jako špendlíková hlavička, mám ještě v pravém koleni.“

„Měl jsem ale to štěstí, to musím teď vytknout, že jsem měl již tehdy v šestnácti letech zdravotnický kurz. Svěřili mi tedy potom ordinaci pro celý tábor, což bylo asi sto šedesát chlapců. A musel jsem se starat o všechno, co se týkalo zdravotnické péče. A nejen to. Náš tábor se rozkládal nahoře na jednom hradě a dole v obci, tenkrát se hodně utíkalo od Rusů z východu, tam byl v jedné hospodě sál plný těchhle uprchlíků. A nejbližší doktor byl jedenáct kilometrů bez autobusového spojení. A tak mně, tehdy šestnáctiletému, ještě nařídili, abych se staral o tyhle lidi. A říkám vždy pro pobavení, že mě, šestnáctiletého, všichni oslovovali ‚pane doktore‘ a já si to nechal líbit. Ve svém životě, když se ohlížím zpět, jsem se vždy snažil nějakým způsobem pomáhat lidem a to je moje nastavení. Teď bych se ale chtěl znovu vrátit ke svým pěstounským rodičům. To je totiž výchova, kterou mi oba mí pěstouni vštípili a v tomto duchu mě vedli. Druhými neopovrhovat a nepřát jim nic špatného, nýbrž že se zkrátka musí lidem pomáhat.“