plukovník v. v. Josef Macků

„No, tak nás tam jelo deset, všichni jsou mrtví. Jedině já... Tady to byli baťovci, všichni, co tam jeli přes to Turecko, věděli jsme... Ale my jsme jeli do zaměstnání, já jsem nejel do armády nejdřív, já jsem napolo utíkal odtud, s tím, že Baťa mě dá jako účetního v Jižní Africe, byl jsem v Holandsku taky chvílu. No, a tak všichni, těchto deset, vím, že žije jenom jeden, nějaký Sejček, kdesi v Kadani, všichni jsou mrtví. Já jsem se hlásil taky k letcům, tam, jak byl Valčík, tam jsem chtěl jít, ale jelikož mně zjistili, že mám půl dioptrie, tak mě nevzali. A tak jsem zůstal jako pěšák. Ale tam jsem chtěl jít, do Anglie. Ty kluky znám, ty si pamatuji.“

„Tady bych se chtěl zmínit o tom, že mezi asi třiceti vojáky, kteří tam zůstali, kteří se nedostali do Francie, se objevil taky pozdější generál Klapálek, to je taková moje příhoda, který prodělal několik pochodů v Maďarsku, když z republiky utíkal. Přišel do Palestiny, úplně zničené nohy. Někde zjistil, že já su baťovec, že bych mohl umět pedikúru. Což bylo teda... kurz jsem měl. Já jsem mu řekl, že nemám žádné ty přístroje na to, on si to sám sehnal, někde v baťových prodejnách, a tu pedikúru jednou, dvakrát, třikrát, jsem mu musel udělat. Dokonce se stalo, že když byla moje jednotka odsunuta mimo Bejrút, přijelo Klapálkovo auto s tím, že nějaký Macků má přijet za Klapálkem kvůli pedikúře.“

„Jelikož nás bylo pět, a študovat si mohl dovolit nanejvýš jeden, mně nezbylo, než zajímat se tenkrát o Baťu, kde jako hodně lidí odcházelo, není to daleko, šedesát kilometrů od mojeho domova. Už v roce 1938 byl jsem poslán na krátko do Holandska a po zapracování v účtárně a současně jsem študoval na obchodní škole a později jsem měl jít na akademii. Roku 1939 jsem byl firmou Baťa odeslán do Borova v Jugoslávii s tím, že definitivně bude tam rozhodnuto, kde skončím.“

„A jak to probíhalo, jak to fungovalo, taková akce?“ „Jak se začalo stmívat, tak se na to šlo. Vyzbrojeni, kopcem nahoru, až na linie Italů. No, nebezpečné, já jsem se nemohl nechat zajmout, to říkám vám jen, pro mě zajetí neexistovalo, pro žádného z nás, na to jsme byli připraveni, že to musíme skončit jinak, než se nechat dovézt sem. No a tož, naše byla povinnost mít přesný obrázek toho perimetru Tobruk, protože to bylo jediné místo, které Němci neobsadili. Oni počítali s tím, že je tam veliká síla, Němci. No a tak, to se chodilo denně, skoro. Když se stmívalo a nebylo už dost vidět, tak se šlo až po ty linie. No, ale ráno musel člověk vystihnout, kdy už začne svítat, aby ho zas neviděli. No tak prostě, ale nějaké - na bodák abysme šli, to ne, to přiznávám tady, že to neexistuje, to by z nás nezbylo nic.“