Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Macková (* 1921  †︎ 2023)

• narozena 8. března 1921 v Jedlí

• znala Jaroslava Tůmu, jednu z vůdčích postav odboje na Zábřežsku

• bratra Martina Pavlíka za napojení na odboj 10. července 1944 popravili v Jedlí

• bratr Jeník Pavlík za druhé světové války vězněn

• sestra Jarmila Pavlíková za války vězněna

• otec Martin Pavlík podporoval partyzány a uprchlíky v Jedlí

• v době natáčení (2021) bydlela Libuše Macková v Červené Vodě

• zemřela 15. května 2023

Libuše Macková, rozená Pavlíková, za druhé světové války neustále žila ve strachu ze zatčení. V kapse vždy nosila sirky v domnění, že jejich naškrábaná síra má stejné účinky jako kyanidové kapsle. Stala se totiž svědkem zatýkání gestapem, jejího bratra Martina Pavlíka za napojení na odboj popravili, sestru Jarmilu a dalšího bratra Jeníka věznili a rodiče ukrývali a potravinami podporovali partyzány.

S jedenácti sourozenci

Libuše Macková se narodila 8. března 1921 jako jedno z dvanácti dětí rodičům Martinovi a Marii Pavlíkovým. Početná rodina bydlela v malém domku č. p. 155 v centru obce Jedlí na Zábřežsku. Vlastnili ještě malé hospodářství s jedním hektarem polností a luk a menším ovocný sadem. „Měli jsme jen jednu světničku a všeci jsme se tam vešli. Dala se tam sláma a leželi jsme na zemi a přes léto na seně na půdě,“ vypráví pamětnice.

V domě bez elektřiny se svítilo petrolejovými lampami a Libuše Macková vzpomíná, že nejednou zažila hlad a jen výjimečně se na stůl dostalo maso. Už od šesti let tak se sourozenci vyráželi do okolních lesů na sběr borůvek, jahod, malin, ostružin nebo šípků. „Chodili jsme až na Bukovku na borůvky. Vyšli jsme ráno a přišli večer. Druhý den jsme to šli s maminkou do Zábřehu prodat,“ vypráví Anna Macková, která tyto cesty absolvovala bosá. První boty totiž dostala až při nástupu do první třídy obecní školy v Jedlí. Ty ale nosila jen do školy, do kostela a při významných příležitostech. „To si pamatuju, jak mě táta nesl na zádech ke švecovi. Měla jsem první boty, ale ty jsem měla ještě se starší sestrou naspolek.“ Boty pak šetřila i při nepřízni počasí, a dokonce bosá chodila i v zimě. „Když jsme chodili a zábly nás nohy, tak jsme se vyčůrali a v tom jsme si je ohřáli.“ Přesto byli všichni zdraví a v domě prý nikdo nepotřeboval lékaře. „Pamatuji si, že poprvé byl u táty doktor v jeho jednaosmdesáti letech v osm večer a ráno zemřel,“ dodává Libuše Macková.

Od raného dětství musela Libuše pomáhat s domácností a s hospodářstvím. V zimě pak se sourozenci a rodiči drali peří nebo vyráběli nitěné knoflíky, které pak zpeněžili v Rudě nad Moravou. „Přišli jsme ze školy a museli jsme obšívat. U toho se zpívalo nebo vykládalo. Na stole stála jedna petrolejová lampa. Vždycky v neděli se za těch dvanáct korun nakoupilo.“ Celá rodina tak výrobou nitěných knoflíků za týden vydělala 12 korun. Pro představu se v té době za to daly pořídit dva kilogramy cukru nebo šest litrů mléka. Doma se tak otáčela každá koruna. „Tenkrát stál školní sešit dvacet halířů, ale když jsme chtěli nový sešit, tak jsme ten starej museli vokázat. Běda jak tam byla kaňka, tak jsme dostali. Táta nás vychovával pěkně. Dostávali jsme bití, ale kdo nedostával. Dostávali všeci,“ vypráví pamětnice, která ale dodává, že měla přesto krásné dětství a i přes spoustu povinností se našel čas na zábavu. „Hráli jsme na bábu, na peška, na schovávanou. Šili jsme si panenky a vyplnili je pilinama. A chlapci měli obruč z nějakýho kola a s kolíkem jezdili po silnici a to drnčelo.“

Bratr se pokusil o útěk a sestru uvěznili

Právě z finančních důvodů Libuše ukončila školní docházku po obecní škole. Nějaký čas pak pracovala doma na hospodářství a pak stejně jako ostatní sourozenci v 15 letech odešla do služby. Pracovala na hospodářství Pavlíků ve dvacet kilometrů vzdálené Hrabové. „Doma jsme neměli na růžích ustláno, ale tam to bylo ještě horší. Za celej rok nebyla ani kapka dobrého mléka, všechno odstředěný. Kvalitní mléko dávali do mlékárny,“ vzpomíná pamětnice, která u Pavlíků pracovala od rána do večera, spávala na půdě a domů se dostala jen dvakrát za celý rok.

Asi po roce přešla Libuše sloužit do Lukavic – nejprve na hospodářství rodiny Žváčkovy a později rodiny Flašarovy. V té době se již vyhrocovaly vztahy mezi nacistickým Německem a Československem a na konci září roku 1938 zástupci čtyř evropských velmocí podepsali tzv. mnichovskou dohodu, jejímž důsledkem byla ztráta pohraničních oblastí. Na většině tohoto území bydlelo německy mluvící obyvatelstvo, ale právě na Zábřežsku Němci zabrali i desítky českých obcí. Patřili mezi ně i Jedlí a Lukavice. Libuše Macková vzpomíná, že její bratr Martin Pavlík se tehdy rozhodl, že s celou rodinou odjedou do Sovětského svazu. „Měli strach z Hitlera. Všechno nechali a jeli. V Mohelnici, kde už byli Němci, ho dál nepustili a bratr musel nazpět,“ vzpomíná Libuše Macková, jak bratra i s rodinou zadrželi na nově vzniklých hranicích.

Krátce poté Němci obsadili i vnitrozemské oblasti Čech, Moravy a Slezska a v září roku 1939 Německo napadením Polska vyvolalo druhou světovou válku. Během ní Libuši jakožto ročníku 1921 hrozilo nucené nasazení. Právě služba v zemědělství, v odvětví důležitém pro válečné zásobování, ji od toho uchránila.

Po třech letech v Lukavicích a několika měsících v Kosově poslal Libuši pracovní úřad v roce 1943 do služby k německé rodině Franze Josefa Knotta, který vlastnil mlýn v dnešní Havlíčkově ulici v Zábřehu. Někdy v té době uvěznili Libušinu sestru Jarmilu Pavlíkovou. Odmítla totiž nastoupit k německému sedlákovi v Jedlí, kam ji poslal pracovní úřad. Jedenáct měsíců pak strávila ve věznici gestapa v Šumperku a poté stejně musela pracovat u jiného německého sedláka.

Řádění gestapa

Ve mlýně u Knotta pracoval jako účetní Jaroslav Tůma a Libuše se s ním každý den setkávala. Právě on spolu s Karlem Holoušem a Josefem Hrabáčkem v Zábřehu organizovali odbojovou skupinu, která navázala styk s dalšími odbojovými buňkami v okolí. I v Jedlí se do odboje přidalo několik mužů a mezi nimi i bratr pamětnice Martin Pavlík. Celá nepolitická ilegální organizace nesla název Národní sdružení československých vlastenců a měla centrum v Zábřehu. Její členové organizovali finanční sbírky pro rodiny postižené nacistickou správou, rozšiřovali protiněmecké letáky, sháněli zbraně a připravovali se na povstání proti okupantům.

V únoru 1944 na anonymní udání o černém pálení slivovice přijela kontrola do domu Jana Pospíšila v Jedlí. V té době se u něj ukrýval uprchlý sovětský zajatec Nikolaj Buss. Ten v ohrožení spustil palbu, při níž dva četníky smrtelně zranil, ale sám nakonec také padl. Jana Pospíšila a jeho matku Cecilii pak zatklo gestapo. Druhý den si pak přijeli pro další šest osob a následně putovalo do vězení dalších několik jedelských občanů. Zatčen byl i bratr pamětnice jednatřicetiletý Martin Pavlík. V den, kdy ho přivezli do věznice gestapa v Šumperku, zemřel v cele Jan Pospíšil. „Nevím, jak to bylo. Bylo tam víc lidí z Jedlí. Jenom říkali, že Martina přivezli na celu v celtě. A ten druhej z Jedlí, co tam s ním byl, když ho viděl, jak ho přinesli zbitého, tak se na té světnici oběsil. A jeho maminka byla v Opavě a ta se oběsila v Opavě,“ dodává Libuše Macková.

O měsíc později došlo k rozkrytí celé odbojové organizace na Zábřežsku. Gestapo postupně v českých obcích v okolí zatklo přes pět set odbojářů. Jaroslav Tůma krátce předtím předal pamětnici 50 marek, aby je dala rodině zatčeného bratra a poté odjel na dovolenou. Po kraji pak nechal rozšířit, že během lyžování v horách umrzl. „Tehdy se dost zhoršilo počasí. My jsme tehdy hrozně litovali, že zemřel.“ Jaroslav Tůma chtěl ale pouze ošálit gestapo a místo dovolené přešel do lesů k partyzánům. Zahynul pak během přestřelky s Němci 8. července 1944. „Měl maminku a sestru, která měla obrnu a o které se staral. Obě zavřeli a jeho maminka se už nevrátila,“ dodává pamětnice.

Svědkem řádění gestapa pak byla Libuše přímo v Knottově mlýně v Zábřehu, když si tam přišli pro pět odbojářů. „Já jsem měla strašný strach z koncentráku. Říkali mi, že nejlepší smrt je z nastrouhané síry z hlaviček od sirek. A já jsem měla vždycky v kapse krabičku sirek.“

Ve vězení skončil i mladší bratr Jeník Pavlík. Pracoval tehdy v Drážďanech, a když ho četníci nezastihli doma, vzkázali, aby se po příjezdu přihlásil na gestapu, což také udělal, protože se obával o ostatní členy rodiny. „Byl zavřený v Opavě, kde byl pět měsíců na samotce.“ Ve vězení zůstal až do konce války a později se mu vracely hrůzné vzpomínky a vyvolaly v něm psychické onemocnění, jímž trpěl až do konce života.

Poprava bratra

Bratra Martina Pavlíka drželi několik měsíců ve věznici gestapa v Šumperku. Nacistická správa rozhodla, že budou spolu s čtyřiatřicetiletým Janem Filipem a šestadvacetiletým Vladimírem Juránkem pro zastrašení obyvatelstva popraveni přímo v Jedlí. Den před popravou ho byla ve vězení navštívit Libuše spolu s jeho těhotnou ženou a dětmi. „Už na něm bylo vidět, že je zničený. Vypadal špatně a neupraveně. Hlídal nás dozorce a nemohl moc mluvit ani nám podat ruku.“

10. července 1944 v den, kdy měla Libuše slavit svůj svátek, gestapo v Jedlí zorganizovalo hrůzné divadlo. Všichni občané Jedlí se pak museli jít podívat na své oběšené sousedy a kamarády, zatímco gestapáci seděli u stolu, hráli karty a popíjeli. Po okolních českých vesnicích pak byly vylepeny výstražné plakáty. „Ráno ty tři oběsili, nechali je celej den a pak večer je zdělali a odvezli do Opavy. Já jsem akorát měla dovolenou. A když jsme tam přišli, tak údajně říkali lidi, že slyšeli, jak volali: ‚Ať žijí naše děti, ať žije republika.‘ A my jsme se ptali na gestapu, jak nám to přišli říct, jestli si je můžeme pochovat, a oni řekli, že ne. Tak je odvezli do Opavy a v Opavě je pochovali,“ vzpomíná Libuše Macková na smrt bratra, po němž zůstal syn Ladislav, dcery Božena, Zdeňka a Eliška a dva měsíce po popravě přišla na svět ještě jeho nejmladší dcera Marta.

Ukrývali partyzány

Otec z hrůzy ze ztráty syna ze dne na den zešedivěl. Přesto neztratil odvahu a v mladém lese u svého pole vykopal bunkr, v němž se na jaře roku 1945 ukrývali tři uprchlí sovětští zajatci a jeden Polák. Rodiče je tam zásobovali potravinami. Po válce pak až do července 1945 přebývali ve stodole rodiny Pavlíků. Poté, co se přihlásil, strávili nějaký čas v táboře v Šumperku, kde je členové rodiny navštívili a donesli jim písemné potvrzení o jejich partyzánské činnosti. Následně je převezli do vojenského cvičiště v Jincích. „Když odjížděli, tak říkali, že nám budou psát, ale nikdo nám nenapsal. Říkali, že Stalin zajatce neuznává,“ naráží Libuše Macková na osud sovětských vojáků, které podle ní popravili nebo skončili někde na Sibiři.

Nemohl se dívat, jak lidé drancují

Den před příchodem Rudé armády do kraje Libuše k odjezdu vyprovázela německé majitele mlýna – rodinu Knottovu. „Ještě jsem jim nadojila konev mléka a odjeli. A Knott ještě říkal, že až se vrátí, tak mi to zaplatí…,“ vypráví pamětnice, která se následně vrátila domů do Jedlí. Tam také 9. května 1945 zažila osvobození a ještě viděla přestřelky mezi německými a sovětskými vojáky.

Po válce otce zvolili starostou Jedlí. Po několika měsících ale ze své funkce prý odstoupil, protože mu vadilo, jak někteří obyvatelé rabují v okolních německých obcích.

Po květnu 1945 Libuše Macková sloužila na hospodářství v Červené Vodě, pak pracovala jako uklízečka v poddůstojnické škole a následně až do penze v textilní továrně. V roce 1949 se provdala za Jana Macka a o rok později se jim narodila jediná dcera Stanislava.

„Aby bylo mezi lidmi více lásky. Aby se tak nehašteřili a nehonili za majetkem. Když není zdraví, není nic. Míň přepychu a více lásky,“ dodává na závěr své poselství pro budoucí generace Libuše Macková, která 8. března 2021 oslavila v Červené Vodě své sté narozeniny.

 

BARTOŠ, J.: Odboj proti nacistickým okupantům na severozápadní Moravě. Šumperk, 1986.