Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Cecilie Machovčáková (* 1948)

Jako děti jsme se nemohli ptát, to bylo tabu

  • narozena 28. dubna 1948 ve Veselé na Moravě

  • její rodiče za druhé světové války postihla perzekuce Romů

  • otec Antonín se po útěku z tábora v Hodoníně u Kunštátu skrýval a později se přidal k partyzánům na Valašsku

  • matka Hedvika Heráková prošla táborem v Hodoníně u Kunštátu

  • matka vězněna KT Auschwitz II - Birkenau a KT Ravensbrück, přežila pochod smrti

  • po válce se rodiče usadili ve Veselé a později v Gottwaldově

  • pamětnice vyrostla spolu s osmi sourozenci

  • nemohla studovat

  • 41 let pracovala v podniku Svit v šicí dílně

  • roku 2022 žila stále ve Zlíně

Životní příběhy rodičů Cecilie Machovčákové (*1948) – Antonína a Hedviky – jsou plné bolesti a ztrát, které utrpěli během druhé světové války. V důsledku holokaustu přišli o své prarodiče, rodiče a většinu sourozenců, strýců, tet a jejich dětí. Osudy Antonína a Hedviky ale byly přesto velice rozdílné.

Cikánská trýzeň, metla venkova a zlořád

Antonín Murka (*1923) a Hedvika (*1926), rozená Heráková, byli bratranec a sestřenice a jejich rodiny pocházely z okolí Zlína – z obcí Veselá, Újezd a Vlachovice. Patřili k usedlým moravským Romům, kteří se většinou živili sezónními námezdními pracemi – muži pracovali na stavbách a v zemědělství, ženy pečovaly o děti. Žili v roubených nebo zděných domech, stejně jako jiní vesničané, o čemž svědčí například dochovaná četnická hlášení o počtech a obživě Romů z doby protektorátu ze stanic ve Slušovicích a Horní Lhotě.

Ačkoliv se v případě rodin Herákových, Murkových a Ištvánových jednalo o soužití bezproblémové, osud Romů postavených na základě německých rasových zákonů do pozice lidí druhé kategorie je dostihl. Na tomto místě je ale třeba znovu připomenout i praxi z doby první republiky, kdy soupisy romského obyvatelstva a stigmatizace Romů začala. V dobovém tisku byli označováni za „cikánskou trýzeň, metlu venkova a zlořád“, kočujícím rodinám se spílalo do band a tlup... Díky evidenci obyvatelstva podle domovského práva (v letech 1922–1927) byly sepsány seznamy romského obyvatelstva a interpelacemi agrární strany a národních socialistů se zrodil zákon o potulných Cikánech. Na jeho základě se pak od roku 1927 začaly vydávat speciální cikánské legitimace opatřené daktyloskopickými otisky.

Navzdory ústavně zaručené rovnoprávnosti občanů Československa se následná opatření, která vycházela z dotyčného zákona č. 117 a byla namířena proti Romům, stala diskriminačními. Romové byli v podstatě postaveni na úroveň recidivistů a tuláků bez stálého bydliště a obživy („pocikánsku žijící tuláci“). I tímto přístupem byla připravena půda pro dehumanizující zacházení s Romy za protektorátu.

Hedvika

„Spíš si pamatuju, co řekla máti. Táta vůbec ne, zarytě mlčel. A my jsme se nemohli ptát, co a jak,“ vzpomíná Cecilie na rodiče a fakt, že o svých bolestech před dětmi příliš nemluvili. Střípky, ze kterých lze složit alespoň přibližnou představu o tom, co prožila Ceciliina matka Hedvika, jsou tedy především některé její osobní vzpomínky, ale také drobné poznámky ve svědectví otce Antonína, které zaznamenal dva roky před jeho smrtí historik Ctibor Nečas (přepis v publ. Nemůžeme zapomenout – Našti Bisteras, 1. vydání 1994). Nemalou měrou k osvětlení osudu Hedviky Murkové přispěl i Rudolf Murka, který se věnuje rodinné historii svého otce Rudolfa (jediného přeživšího Antonínova bratra) a vlastní řadu historické dokumentace jak z našich archivů, tak i z archivů německých koncentračních táborů. 

Hedvika vyrůstala ve Vlachovicích. Jména členů její širší rodiny zmiňuje i soupis z roku 1939 provedený četnickou stanicí z Horní Lhoty. Jejími rodiči byli František Herák a Kristýna, rozená Ištvánová. Hedvika přišla do jiného stavu krátce před šestnáctými narozeninami a v srpnu téhož roku (1942) byla s rodiči a sourozenci vlakem transportována z Vizovic do „cikánského“ tábora v Hodoníně u Kunštátu. Ve stanici v Lípě pak nedobrovolně a pod dozorem četníka nastoupil také Antonín, jehož rodina byla (kromě jeho otce Řehoře, který zemřel v Auschwitz rovněž roku 1942) do té doby transportů ušetřena.

V Hodonínku (jak tábor nazývají Romové) se v říjnu narodil jejich syn Antonín, ale nejspíš na zápal plic za necelé dva měsíce zemřel. V táboře se v naprosto nevyhovujících podmínkách tísnilo několikanásobně více lidí, než jaká byla jeho kapacita. Umíraly především malé děti a staří a nemocní na následky špatných životních a hygienických podmínek. Ačkoliv byl tábor dobře zásoben, vězni trpěli podvýživou – část přídělů potravin si nad rámec přivlastňovali čeští četníci, kteří vězně hlídali. Kvůli epidemii břišního tyfu se tábor a jeho ostraha ocitli v karanténě, která trvala dlouhých šest měsíců, a poté byl zorganizován velký transport do KT Auschwitz.  

„Maminka se celý život bála vlčáků. Jak nějakého viděla, zkameněla hrůzou,“ připomíná Cecilie matčino trauma z Auschwitz. Dodává také, že matka často zdůrazňovala, co je paralyzovalo podobně jako běsnící vlčáci, když se v létě roku 1943 ocitli před branou „továrny na smrt“. „Už to první, když se museli v Osvětimi vysvléct do naha, před rodiči, to už bylo na smrt. Už to bylo pro ně tak otřesné... Hrozná potupa, na zbláznění,“ říká a vysvětluje, že mezi Romy (a dlužno říci, že tehdy i obecně ve společnosti) bylo nemyslitelné, aby rodiče a děti sdíleli pohled na svá nahá těla. Pro mnohé vězně koncentračních táborů se toto ponížení stalo doživotním stigmatem.

Vězni v koncentračním a vyhlazovacím táboře Auschwitz se už při vstupu stali bezejmennými položkami v dokumentaci s vytetovaným číslem na levé ruce a postupně už jen přízraky původních bytostí. Zacházení dozorců s vězni a celý propracovaný systém nakládání s jejich životy a snaha o jejich dehumanizaci vedlo k jejich snadnějšímu ovládání, postupné rezignaci a otupělosti vůči prožívanému utrpení. Je pochopitelné, že o tak drastických zážitcích Hedvika svým dětem dopodrobna nevyprávěla. Vzpomínkám se ale nešlo ubránit – pozůstalí celý život prožívali své utrpení znovu a znovu. „Viděla třeba, jak umlátili jejího nejmladšího bratra... A říkala, že lidé nebyli ještě docela mrtví, když je házeli do pece [krematoria]. Viděla to, museli se na to dívat,“ dodává Cecilie Machovčáková.

Neznámo kdy se pak matka ocitla v transportu do koncentračního tábora pro ženské vězeňkyně – Ravensbrück, kde pravděpodobně podstoupila lékařské pokusy. V zuboženém stavu se v dubnu roku 1945 spolu s více než 24 tisíci vězeňkyněmi vydala na nedobrovolný pochod na sever Německa, kde se konečně – ty, které přežily – dočkaly osvobození. Některé z žen na okamžik vytoužené svobody podle matčina svědectví nevzpomínaly nejlépe. I jako „musulmanky“ budily zájem vojáků, a tak byly řady z nich znásilněny...

Z celé rodiny přežila Hedvika, její sestra Vlasta (*1922) a bratr Zdenek (*1928) a také teta Cecilie Heráková (kmotra pamětnice) a strýc Otakar Herák.

Antonín

I Antonínův příběh obestírá mnoho neznámých a obsahuje četná bílá místa. V porovnání s matčiným osudem je ale k dispozici jeho osobní svědectví z roku 1987 ve výše zmíněné publikaci Ctibora Nečase. Popisuje zde celkem podrobně vstupní proceduru při přijímání do „cikánského“ tábora v Hodoníně u Kuštátu, životní a pracovní podmínky vězňů a četníků, pohřbívání mrtvých v místě za táborem i své působení na pozici desátníka táborové ženské čety. K této jeho pozici se podle slov pamětnice často vracela vzdálená teta Jiřina Murková, provdaná Holíčková, která mu měla za zlé, jak ženy – včetně jí samé – za jejich provinění z rozkazu četníků vyplácel. „Otec jí na to říkal, že kdyby ji nevyplatil, dostal by sám i celá jeho rodina,“ vzpomíná hořce Cecilie Machovčáková.

Za dobu existence „cikánského“ tábora v Hodonínku (srpen 1942 až září 1943) v něm bylo podle dostupných dokumentů koncentrováno 1396 mužů, žen a dětí (převážně moravských Romů). Z nich se 67 pokusilo o záchranu útěkem – většina byla znovu dopadena. K hrstce těch, kteří unikli, patřil i Antonín. Důvod, proč se rozhodl pro útěk, popisuje ve svých vzpomínkách: „Býval bych to udělal už dřív, enomže dybych býval utékl, tak by zebrali aj mamu a súrozence. S mamů žil tehdy nějaký Bečica a ten mně napsal, že celú našu rodinu vzali do Osvěnčína. To bylo v březnu a já jsem v květnu r. 1943 utékl. Říkal jsem si: ‚Mamě už za to nemožú nic udělat.‘“ Z doby krátce před transportem do Auschwitz se v rodinném archivu dochovala fotografie, na které je právě zmíněný matčin partner (Bečica) a Antonínova matka Aloisie s malým chlapcem Aloisem v náručí. Oba později zahynuli.

Příležitost k útěku se Antonínovi naskytla díky práci mimo tábor, když spolu s dalšími muži kopali vodovod (podle C. Nečase se tak stalo 10. dubna 1943). Utekli čtyři, ale brzy se rozdělili. Antonínovi s Blažejem Dydym (*1917) se podařilo vrátit se zpět na Valašsko do blízkosti romské osady nedaleko Březůvek. Tam ale záhy Blažej, který tam dříve žil, narazil na četníka. Antonínovi se na poslední chvíli podařilo zmizet v poli obilí.

Blažej Dydy (řečený Many) byl vrácen do Hodonínku a poté prvním transportem 21. srpna 1943 poslán do Auschwitz. Za své působení v „cikánském“ táboře v Auschwitz II - Birkenau na pozici „kápa“ byl po válce souzen. Kvůli krutému zacházení s vězni koncentračního tábora a obvinění ze zavinění smrti několika Romů mu byl vyměřen doživotní trest (našla se ale i řada svědectví svědčících proti nařčení, viz článek Michala Schustera pro čsp. Romano Džaniben 1/2013). Po řadě žádostí o milost a přehodnocení trestu byl nakonec roku 1961 propuštěn na amnestii (roku 1968 mu byl prominut zbytek tříleté podmínky). V koncentračních táborech zahynula celá jeho blízká rodina včetně jeho ženy a dvou dětí.

Tomu všemu se Antonín díky své rychlé reakci vyhnul. Utekl do obilí a ačkoliv po něm četník dvakrát vystřelil, podařilo se mu zmizet. I když se pohyboval blízko míst, která dobře znal, musel se chovat obezřetně. Na jaře roku 1943 už byla většina moravských i českých Romů nuceně soustředěna buď v Letech u Písku, nebo právě v Hodonínku. Volně se pohybující Romové byli tudíž podezřelí. Místní Antonína navíc znali, a tak se pro něj jedinou cestou a možností, jak uniknout pozornosti, stali pasekáři vysoko v kopcích, kteří žili odtrženi od ostatních a coby jedni z nejpotřebnějších se v době druhé světové války dělili s odbojáři o to málo, co sami měli.

První azyl získal Antonín na deštěnských pasekách u Oškerových. Tam se nechal přesvědčit, aby vydržel ve skrytu do chvíle, než se ukáže, jestli po něm nebude někdo pátrat. Po dvou týdnech se hnul dál: do Jasenné a Všeminy. Jídlo a nocleh oplácel prací. Ve Všemině se nakonec seznámil s Jiřím Mokrým, který se mermomocí chtěl přidat k partyzánům. To se nakonec díky Janu Turýnovi v Prlově povedlo. S přezdívkou Tonda Cigán pak Antonín velel jedné partyzánské skupině a účastnil se řady bojových akcí a osvobození Vizovic spolu se Sověty. Ještě v květnu roku 1945 se mu dostalo vyznamenání čestným odznakem I. stupně, medailí II. stupně a roku 1969 pamětní medailí za službu vlasti z rukou prezidenta Ludvíka Svobody. „Kromě příslušníků vlastní rodiny mně v koncentračních táborech zemřeli eště 4 strýcové, 4 tetky, 24 bratranců a 21 sestřenic,“ uzavírá Antonín Murka svou výpověď pro Ctibora Nečase v publikaci Našti bisteras.

Cecilie

Cila, jak jí říkali doma, se narodila v roce revolučních změn, v roce 1948. V rodinné komunitě mezi Veselou a Lípou, kde se říkalo Pod Klečůvkou, ale čas pro děti běžel docela jinak. Žilo se jako tehdy všude na vesnici. Jen s tím rozdílem, že rodiče neměli vlastní bydlení, a tudíž ani hospodářství. Domky, které rodinám patřily na Veselé a v Újezdu, byly rozbořeny hned poté, co jejich obyvatelé nastupovali internaci v táboře v Hodoníně nebo v Osvětimi. Neměli se tedy kam vrátit.

Střechu nad hlavou nakonec společně s rodinou Jiřiny Holíčkové a Adolfa Holíčka našli nedaleko Lípy v prostorách starého mlýna. Navzdory bydlení v nevyhovujících podmínkách Cecilie zdárně vyrostla, i když kolikrát museli obracet každou korunu a žili a jedli opravdu skromně. Až do nástupu do školy prožívala malá Cilka krásné dětství. Se svými bratranci a sestřenicemi běhali kolem říčky Dřevnice a vyváděli lumpárny. O Velikonocích se chodilo s pomlázkou a dětem nikdo neodepřel koledu. I maminka měla u místních zastání, když doma něco chybělo a šla si to k sousedům vyprosit. Vzácné cesty do Gottwaldova s matkou byly pro Cilku a její sourozence výletem do velkoměsta a svátkem, který si patřičně užívali. „Na 1. máje jsem tu byla poprvé, když jsem viděla tu slávu,“ směje se.

Až v první třídě si malá Cila uvědomila, že jí něco chybí. Pasivně samozřejmě česky rozuměla, ale jelikož na ně oba rodiče doma mluvili romsky, odpovídat paní učitelce v cizím jazyce najednou samo nešlo. I s tím se ale Cecilie poprala a na školu v Lípě a později měšťanku v Želechovicích vzpomíná velmi ráda. Kolem roku 1964 se rodiče nakonec přestěhovali do baťovského půldomku v Gottwaldově (dnešní Zlín) ve čtvrti Podvesná. Rodina najednou konečně získala tehdy už běžný standard, který se ale mohl v porovnání s předchozím bydlením jevit jako nevídaný komfort.

V domečku se narodili zbylí sourozenci, až se stav ustálil na počtu devíti dětí. Všechny je otec Antonín pojmenoval po svých zemřelých příbuzných, podobně jako to udělal i jeho bratr Rudolf. Uživit tak velkou rodinu nebylo nic lehkého a Cila jako nejstarší často suplovala matčinu roli. I proto například namísto studií nastoupila hned po deváté třídě do zaměstnání. 

Otec i matka pravidelně přispívali členskými příspěvky Svazu protifašistických bojovníků a jako političtí vězni a otec jako člen odboje se v šedesátých letech účastnili svazových akcí. Pamětnice si vzpomíná například na setkání odbojářů ve vizovické sokolovně, kam přijel i velitel partyzánské brigády Dajan Bajanovič Murzin. A na Podvesnou za otcem od začátku, co tam žili, chodili lidé žádat o potvrzení, že podporovali členy odboje.

Velkým zklamáním a také obrovským šokem se pro Antonína Murku staly události roku 1968. Sověti pro něj byli jak kamarádi z doby války a partyzánského hnutí, tak osvoboditelé, díky kterým světový konflikt, jenž stál život tolik lidí, konečně skončil. Najednou přijeli jako okupanti. Během nepřehledné situace prvních hodin invaze do Československa 21. srpna 1968 otec pamětnice reagoval, jako by právě začínala nová válka.

„Chodila jsem zrovna do práce do Svitu a měla ročního syna. Hodně jsem se o něj bála. Táta, nebožtík, mi tehdy říkal: ‚Posluchej, když nebudeme [až se vrátíš] doma, budeme na Babě.‘ To je kopec za nemocnicou. ‚Tam budeme. Tam nás najdeš v lese,‘“ vypráví pamětnice. Se svými obavami z vývoje událostí v srpnu roku 1968 se netajila ani maminka. „Říkala, že jestli by se to mělo opakovat [perzekuce Romů], napřed by nás všechny potrávila a pak sebe. Že by nechtěla, abysme zažili to co oni,“ říká.

Když bylo sčítání lidu, nikdy jsem nenapsala, že jsem Romka

Ačkoliv se za celý svůj život v zaměstnání nikdy pamětnice nesetkala s projevy rasismu vůči své osobě a nejspíš ji velká část majority považovala kvůli světlé pleti i za „bílou“, nikdy se například (podobně jako drtivá část českých Romů, viz pravidelné výsledky sčítání obyvatelstva) otevřeně ke svému romství nehlásila. Vdala se za neroma Petra Machovčáka a na děti se u nich doma už romsky nemluvilo. Přesto se vrací ke svým vlastním pocitům i pocitům matky, která – coby příslušnice své generace a přeživší holokaustu, i pamětnice sama, jako druhá generace – vnímala a vnímá, že rovnováha vzájemného soužití společnosti, která přijímá Romy jako rovnoprávné spoluobčany, je křehká.

„Zase by šli Roma první. Ta nenávist je, však to znáte. I když nás měli lidé rádi a byli k nám milí, nebo si to alespoň myslím, že nás měli rádi, bála jsem se, že by se to zase vytáhlo [že je někdo Rom]. Když bylo sčítání lidu, nikdy jsem nenapsala, že jsem Romka, a ani to nikdy nenapíšu, “ říká. „Dodnes je mi líto, že jsem nezažila lásku prarodičů. Rodiče na nás neměli tolik času. Že jsem nezažila lásku tetek a strýců a hlavně babiček, to mě dodnes mrzí,“ lituje pamětnice.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Helena Kaftanová)