Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marcela Machnicová (* 1958)

• narodila se 23. března 1958 v Klatovech

• babičce Marii Kobylkové režim v roce 1954 znárodnil restauraci

• svědkyně brutálního zásahu v Rudolfově 30. března 1974

• restaurace počátkem 90. let navrácena v restituci

• v době natáčení bydlela v Rudolfově

„Avšak právě proto, že naše společnost je socialistickou společností, musí nás každý špatně rostlý stromek znepokojit,“ hřímal v roce 1967 člen předsednictva a ideologické komise Jiří Hendrych. Sedm let na to těchto „stromků“ byly stovky, tisíce. Vlasatá mládež se chtěla bavit svobodně po svém – a to neladilo s oficiálními notami státního aparátu. Dne 30. března 1974 režim rozpoutal v Rudolfově u Českých Budějovic akci, která vešla do moderních dějin jako zásah, který změnil underground. Pamětníci pro to mají ještě jiné slovo – masakr. 

Hospoda Na Americe

Sobota. Dlouho připravovaný koncert The Plastic People of the Universe, Dg 307 či kapely Adept se pomalu rozjíždí. Pivo teče proudem, v sále se objeví první tanečníci. Některé z „mániček“ posedávají na trávě před hospodou, zapředeny do družného hovoru. Panuje dobrá nálada  - do chvíle, kdy první vystupující kapela (Adept) dohraje třetí skladbu úvodního setu. Celá akce je okamžitě ukončena, přijíždějí první autobusy s policisty a jejich pomocníky. Režimu ale nestačí pouhý zákaz dalšího hraní, uniformy se „chtějí ukázat“. Brzy přijdou na řadu obušky, psi a v podchodu u nádraží poteče krev. Mnoho lidí si z toho odnese celoživotně zdravotní následky. A trauma. 

V Rudolfově u Českých Budějovic stojí hospoda Na Americe. Stála tam i v padesátých letech, kdy ji vlastnili manželé Kobylkovi – dědeček a babička Marcely Machnicové (roz. Kobylkové). „V roce 1954 babičce hospodu znárodnili komunisti. A ona, než aby jim to dala, chtěla v noci barák zapálit. Můj táta ji musel celou noc hlídat,“ říká Marcela Machnicová. 

Po znárodnění hostinec přešel pod státní podnik Jednota. Marcelina babička – Marie Kobylková směla v budově zůstat za podmínky, že bude, prakticky ve svém, platit za bydlení měsíční nájem. Zároveň tam i pracovala. Na pračku nebylo a vyprat hospodské ubrusy v mrazu a v improvizované prádelně na dvoře, to patřilo jen k zlomku Mariiných povinností. „Strašně se tam nadřela, bylo to nevýslovně sprosté, co jí udělali,“ dodává její vnučka

Bylinky a plynové masky

Proč restaurace dostala název podle světové velmoci, dnes už nikdo neví. Jisté je, že svoje zápaďácké přízvisko si udržela po celou dobu éry komunismu a jmenovala se tak i v době natáčení rozhovoru s Marcelou Machnicovou. V kraji se za režimu šeptandou vyprávělo, že i tuto část tehdejšího Československa osvobodili v roce 1945 Američané. „Ve škole nás vždy učili, že jediný osvoboditel na konci války byl Sovětský svaz. O Americe nikdy ani zmínka,“ upřesňuje pamětnice. 

Marcela vyrůstala v malebném Pošumaví. Rodina vlastnila chatu v kopcích a ty byly dějištěm všech dětských her, prázdnin a víkendů. Život plynul v jasně daných kolejích. Ve škole se pořádaly povinné sběry bylin, papíru, ale také branná cvičení nasáklá ideologií. „To nás vždy vehnali někam do sklepa a tam jsme si nasazovali plynové masky, kdyby jako došlo k tomu, že na nás Západ použije chemické zbraně. Nikdo to pořádně neuměl, ani učitelé. Ti byli různí, člověk od člověka. Někteří ten komunismus vyloženě žrali, jiní zase tolik ne,“ vypravuje Marcela Machnicová, která také v době své puberty jezdila do bývalé babiččiny hospody pomáhat o víkendech. V březnu 1974 zazvonil telefon: „Přijeďte sem, bude tu velká akce, potřebujeme s tím pomoct.“ 

Přestaňte točit pivo

Hlavní koncert již zmíněných „Plastiků“ a „Dégéček“ se měl odehrát v soboru 30. března. Informace o plánované akci se mezi příznivci undergroundu rozšířila tehdejší klasickou cestou – šeptandou. Skupina The Plastic People of the Universe se těšila mýtické auře. Hodně se o ní mluvilo a málokdo ji při tom pořádně slyšel, její členové nikdy nevystoupali z ilegality až k státem řízeným přehrávkám, jež kapelám, které, pokud prošly teoretickou, praktickou a ideologickou zkouškou, umožňovaly oficiálně vystupovat. Hospůdka Na Americe se začala plnit již den před akcí. „V pátek to proběhlo v naprosté pohodě. Přijelo hodně lidí. Pamatuji si, jak nám postupně všechno došlo – hlavně pečivo. Se strýcem jsme to jeli shánět do Budějovic.   Ale ten hlavní nápor mániček byl samozřejmě až druhý den,“ vzpomíná Marcela Machnicová na předvečer Rudolfovského masakru. 

Všechno šlo podle plánu až do chvíle, kdy v hospodě zazvonil telefon. Volali z místního Národního výboru: „Okamžitě přestaňte točit pivo.“ Marcelin strýc Petr Kobylka, který byl zároveň také pořadatelem koncertu, se rozčílil a odmítl to. „On byl takový pruďas. A táta byl zase kliďas, řekl mu, ať poslechne. Tak se v sále vyhlásilo, že se netočí pivo. Než to Petr stačil doříct a vysvětlit, přijel autobus s kordonem policajtů a hned sem vlítli a začali mlátit,“ říká Marcela Machnicová, která tehdy, jako šestnáctiletá, vypomáhala za pípou. 

Bijte je!

Zásah, který změnil underground, měl v podstatě tři fáze. Ta první se odehrávala přímo na místě konání koncertu. S výčepem sousedila místnůstka, kterou Kobylkovi používali jako ložnici: „Odtud nás vyhnali a zabrali to pro sebe. Tam potom brali ty máničky a strašlivě je řezali obušky, my jsme byli vyděšení a sledovali jsme to přes záclonku na dveřích.“

Někdy okolo osmnácté hodiny dorazily další policejní posily. K nasazení bylo připraveno sedmašedesát příslušníků včetně pětadvaceti psovodů s vlčáky. Uniformy vytvořily kordon a hnaly mladé lidi k hlavní silnici vedoucí do Českých Budějovic. Na takto vytvořenou uličku hanby a násilí vzpomíná jeden z účastníků festivalu, Josef Velfl v rozhovoru s Františkem ,Čuňasem´ Stárkem: „Po stranách byly řadové domy, nedalo se nikam utéct, policajti nás hnali zezadu obuškama, podél vždy přijela dvanáctsettrojka, z ní vyskákali policajti, mlátili a zase jeli dopředu nebo dozadu, podle potřeby. Místní Veřejné bezpečnosti fandili: ,Jen je seřežte, chuligány!´“

„Někteří stačili utéct ještě před tím, než je hnali dolů ulicí, většinou šlo o místní lidi, co to tady znali. A jak bezhlavě prchali, nechávali v hospodě dětské školní kufříky. V těch byla marihuana a léky, myslím, že to byla Algena v červených krabičkách,“ vzpomíná Marcela Machnicová. 

Poslední dějství Rudolfovského masakru se odehrálo již v Českých Budějovicích. Orgánům se většinu mániček podařilo pochytat a dopravit k nádraží, kde již čekal speciálně vypravený vlak. Co se dělo v podchodu vedoucímu k perónu, líčí v rozhovoru pro Paměť národa Pavel Alexandr Taťoun: „Nahnali nás do speciálně připraveného vlaku. Ale než k tomu došlo, museli jsme v nádražním podchodu projít uličkou. Čekali tam na nás. Chodbou se nesl štěkot policejních psů. Policajti stáli rozestavěni podél stěn s připravenými obušky. Chtěli si to vychutnat. Shora nás pouštěli po jednom a řekli: ,Běž!´ Každý dostal obuškem, co se do něj vešlo. Já jsem byl malý a rychlý, schytal jsem asi tři rány. Ale někteří kluci na tom byli podstatně hůř. Dobití, modřiny měli i na krku.“

Krátce po zásahu byly desítky účastníků předvolány k výslechu. Následovala perzekuce, ztráty zaměstnání, problémy v práci i ve škole. Modřiny časem vybledly, ale vzpomínka na policejní zvůli zůstala živá navždy – někteří lidé se dodnes potýkají se zdravotními následky brutálního bití. 

Dopady a dohry

Rudolfovský festival měl dohru i pro hospůdku Na Americe – bezprostředně po akci ji stát definitivně zavřel. „Udělali z toho výkupnu ovoce a Jednota tam měla také sklad. Postupně to celé zchátralo. Tehdy jsme vůbec netušili, že se nám hospoda ještě někdy vrátí, nikdo s tím nepočítal,“ říká Marcela Machnicová, jejíž rodina se nakonec dočkala restituce. Bezprostředně po sametové revoluci získal hospodu zpět její otec. „A to nám bylo hned jasné, že to znovu celé opravíme a že zase roztočíme pípu,“ dodává k tomu Marcela Machnicová, která v době natáčení rozhovoru hospůdku Na Americe provozovala. 

Pozásahová dohra se dotkla i jejího strýce Petra Kobylky, který tehdy máničkám vyhověl a uvolil se koncert uspořádat v rodinné hospodě. Bezpečnost jej zatkla na čtyřiadvacet hodin a dlouho jej vyslýchala. Kobylka se pádu komunismu nedožil, dva roky na to zemřel na otravu krve.  

Marcela Machnicová pracovala po zbytek normalizace jako prodavačka v Klatovech. Když se nachýlil čas a přišel 17. listopad 1989, seděla doma v těhotenském. Její tehdejší manžel odjel s kamarády demonstrovat na náměstí. „Sledovala jsem to v televizi a tekly mi slzy. Když jsem viděla, jak ty studenty bijí na Národní třídě, otevřely se mi staré vzpomínky. Představila jsem si, že tam bijí moje děti,“ uzavírá.

A ještě jednu, ale příjemnou, dohru, měl rudolfovský masakr. V roce 2010 zorganizovala Alice Krátká koncert znovu – na místo tak přijeli členové The Plastic People of The Universe, aby si zde, po šestatřiceti letech, konečně zahráli. Ještě rok předtím muzikanti odhalili na zdi restaurace vzpomínkový nápis. Z koncertů na starém místě, kde létaly obušky, se pomalu stala občasná tradice, kterou si připomínají všichni ti, kterým rudolfovský masakr poznamenal život.