Velimír Macharáček

„O pohlavní choroby jsem měl už zájem, když jsem praktikoval jako medik u profesora Trýba v roce třicet pět a také již v čtyřicátém šestém západoafrickém špitále u Dháky jsem prošel všechny oddělení, zahrnuje v to pohlavní. Takový špitál měl tři divize, oddělení chirurgické, největší oddělení bylo interní a zvláštní oddělení bylo pohlavní nemoci. Řádila hlavně kapavka. Ti černí vojáci milovali život, jídlo, ženy, co chvíli i nemocní odskočili do indických vesnic, kde to bylo všechno nakaženo kapavkou. Indické ženy při nízké úrovni tehdejšího života si rády něco přivydělaly, no a my jsme měli velké potíže s tím léčením pohlavních chorob. Už v roce čtyřicet tři používali v Indii Angličané penicilin. Byla to forma penicilinu, která musela být zmražena, takže to sestry nosily na lavoru s ledem, ty zkumavky, z jednoho stanu do druhého. Ale už jsme léčili nejenom kapavku, ale i zápaly plic, infekční nemoci a infekční zranění a tak dále penicilinem v roce čtyřicet tři, což byl velký pokrok.“

„Při vchodu do indického města, třeba Dháky, když jsem šel ze špitálu, musel jsem být ozbrojen revolverem. Poněvadž v té době byly v celé Indii stále bouře mezi Mongoly (míněni muslimové – pozn. ed.) a hinduisty. Někdo obviňoval Angličany, že tyto takzvané komunální boje schválně popichují, ale ta nenávist mezi těmi dvěma náboženstvími byla tak veliká, že jakékoli zasahování bylo zbytečné. Často musely ve městech zasahovat vojenské jednotky, aby se to nepozabíjelo. V takových okamžicích byli povoláni často nejlepší vojáci a to byli v Indii Gurkhové z Nepálu a Bhútánu anebo Sikhové z Pandžábu. Gurkhové byli malí lidé, tak metr šedesát, ale s mačetou uměli pracovat jako kuchař s nožem. Když někde byla prolomena fronta, anebo když byly někde komunální bitvy mezi Indy a mohamedány, povolali jednotku Gurkhů, která rozpárala pár břichů, a za hodinu udělali pořádek.“ – (tazatel) „Byl jste někdy sám svědkem nějakých nepokojů?“ – „No jistěže! Vozil jsem často nemocné jinam – na vlak, na stanici nebo do jiných špitálů z toho černošského špitálu a sanitka musela být ozbrojena. Vpředu byli dva vojáci s nabitými puškami. Nás nechali celkem na pokoji. Osobně se mi nikdy nic nestalo, dokonce jsem chodil do Dháky bez revolveru, až mě chytla Military Police a velitel špitálu mi hrozně vynadal za to… Já jsem neměl strach chodit mezi nimi. Oni Indové se k jiným národům chovali přátelsky, tlak vyvíjeli hlavně proti Angličanům. Tam bylo cítit boje za osvobození Indie.“

„Můj otec i strýc byli v Obraně národa. Našli cestičku, kudy Obrana národa posílala do zahraničí vojáky, studenty i občany ohrožené na životě Hitlerem nebo v podzemním hnutí pracující. Přišel jsem do kavárny Avion na České ulici v Brně, podle pokynů Obrany národa, kde byl vrchním pan Bubeníček. Řekl jsem heslo, ten mě posadil k určitému stolu, tam seděla spojka a ta mně dala pokyny, kam jít. Odcházel jsem 3. ledna 1940 z vlasti. Dostal jsem pokyny jít v lyžařském obleku s lyžemi bez jakýchkoli průkazů – legitimace, pas, nic nesmělo být, poněvadž by byla ohrožena rodina v případě, že bych byl zadržen na hranicích Němci. Česko-slovenská hranice byla už obsazena německými celníky Tak jsem s dvěma kamarády odjel do Hranic a do … Karlovic do hospody, kde jsem zase dal heslo a kde si přisedl Slovák, který měl chalupu na slovenských hranicích. A ten nás převedl přes moravsko-slovenské hranice. Jeli jsme v hlubokém sněhu po pás. Nejhorší bylo, že jeden z nás tří měl lyže poprvé na nohou. Museli jsme stále na něho čekat. A kolem celnic jsme na pokyn spojky museli jít pěšky bez lyží, protože lyže šustí, že…“

„Při nacvičování invaze do jižní Barmy, abychom vpadli do zad Japoncům a přerušili jejich zásobovací linie, padly dvě atomové bomby – 5. srpna jedna, 6. srpna 1945 druhá. Takže invaze nebyla nutná a všichni jsme se radovali a byli několik dní opilí, poněvadž jsme věřili a věříme i dnes, že nám ty bomby zachránily život… Japonci měli ve zbrani pět milionů vojáků, a když si představíte, že skoro každý voják je kamikadze, co zničili lodí a letadel… Takže dobývání Japonska by stálo mnoho životů. Usuzuje se, že by tam bylo zabito asi jeden a půl milionu Američanů. Takže když si vezmete, že jedna atomová bomba (nebo obě?) zabila sto osmdesát tisíc lidí… Teď ještě sto tisíc je nakaženo rakovinou. Tak je nutno z tohoto hlediska považovat (atomovou bombu – pozn. ed.) za humánní zařízení. Poněvadž kdyby válka neskončila, tak by dobývání Američany stálo jeden a půl milionu zabitých. Dobývat jednotlivá města, víte, co to znamená…“