Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Macháčková (* 1925  †︎ 2021)

• narodila se 3. dubna 1925 ve Starých Ždánicích

• v roce 1931 vstoupila do Sokola v obci po jeho založení

• absolvovala dvouletou Lidovou hospodářskou školu ve Ždánicích

• zájem o malé děti ji v roce 1943 přivedl k půlročnímu zdravotnickému kurzu v Praze

• v roce 1947 se vdala za Vlastimila Macháčka

• v roce 1958 si doplnila střední zdravotnické vzdělání

• pracovala v nemocnici v Opočně, na dětském obvodě v Dobrušce a v jeslích

• po roce 1989 se opět angažovala v obnoveném Sokole

• zemřela 16. dubna 2021

Milena Macháčková zasvětila celý svůj život práci pro druhé – v rodině, v zaměstnání, v Sokole. Měla radost z radosti druhých, dokázala je pozvedat a těšit. Narodila se 3. dubna 1925 jako Brendlová a bydlela s rodiči, třemi bratry a babičkou, Františkou Novotnou, v deputátním bytě ve Starých Ždánicích u Pardubic. Matka Anna, rozená Novotná, se provdala za Josefa Brendla v roce 1921. Děti byly v rodině vychovávány v lásce, úctě a víře. Víra pro ně neznamenala fanatické postoje, ale ochotu pomáhat jeden druhému, vděčnost za život, úctu ke starší generaci.

Matičko, to byste tu stála do večera!

Milena měla čtyři bratry, narozené v letech 1921, 1923 a 1926. Nejmladší bratr Bohuslav, narozený roku 1927, pobyl na světě jen šest měsíců. „Maminka byla s bratříčkem jeden den v Opatovicích u lékaře a druhý den ráno, když jsem klečela na lavici a opírala se lokty o stůl, pozorovala jsem babičku, jak ho opatrně ošetřuje. Rozvinula peřinku, vzala ho do náruče. Ale on vůbec nereagoval. Položila ho zpět, zadívala se na něj a vytryskly jí slzy. Pak zavřela Bohouškovi očička navždy. Byly mně tři roky, ale mám to dodnes v živé paměti. Stejně jako jeho pohřeb, kdy tatínek nesl stříbrnou rakvičku a my děti šly vedle něj na hřbitov.“

Tyto rané zážitky provázely Milenu celý život. Věděla, že citové prožitky malých dětí jsou v člověku hluboce zapsány a tato zkušenost ji vedla k tomu, že ve svém soukromí i ve zdravotnické profesi se vždy snažila ochránit děti před duševní bolestí a ctít jejich zvýšenou citlivost.

Ze stejné doby, přibližně tří let, má i vzpomínku na první návštěvu Prahy. Jela s babičkou vlakem do Loun za tetou, která potřebovala pomoc v hospodářství. V Praze přecházely z Masarykova nádraží na Wilsonovo: „Já žasla, jak jsou ulice plné kočárů, landaurů, hulánů na koních. My jsme se bály přejít přes ulici. Babička si netroufla mezi to všechno vejít, až si nás všiml jeden kameník, který tam pracoval: ‚Matičko, to byste tady stála až do večera!‘ Vzal nás za ruku a převedl.“

V roce 1927 se otec Josef účastnil dělnického shromáždění, o čemž se dověděl majitel deputátního bytu a žádal ho, aby se mladá rodina vystěhovala. Babička jim nabídla svůj pozemek, na kterém si mladí Brendlovi za vydatné pomoci sousedů postavili domek. Do nového bytu se stěhovali 5. července 1929, v den velké větrné smršti. Řada domů byla poničena. Pamětnice vzpomíná, že i její maminka byla zasažena utrženou taškou ze střechy, když se snažila zahnat drůbež pod přístřešek.

Milenin otec pracoval ve Škodových závodech Hradec Králové jako specialista v technice nýtování kotlů na výrobu cukru. Vedl i odborný výcvik učňů a ti nejlepší byli posíláni na montáže do ciziny, podíval se tak třeba do Německa, Sovětského svazu, Egypta. 

Rodina měla malé hospodářství. „Jednou jsem měla za úkol krmit husy. To jsem nikdy nedělala, tak jsem měla obavy, ale kamarádka ze školy mi pomohla. Daly jsme šišky do vody, pak jsme chytly husu, otevřely jí zobáček a strčily šišku až do jícnu. A husa držela.“ Všechny děti z vesnice spolu kamarádily, rodiny se vzájemně znaly a pomáhaly si v případě potřeby vzájemně na poli.

„Maminka mi jednou řekla, ať jí jdu pomoct dávat povřisílka při žních. Tak jsem šla. Maminka sbírala obilí, pokládala na připravená povřísla, vázala, až byl snopek hotový. Byla spokojená, že stačila sekáči odebírat obilí a že snopků byl dostatek. Pak jsme mohli postavit mandelíky, které se odvážely na fůrách domů k vymlácení. To zas babička strkala do mlátičky obilí a já pobíhala kolem mlátičky a dívala se, jestli jsou pytle dobře připevněné, aby se obilí nesypalo na zem. Pak se to vezlo do mlýna a byla mouka.“

Na slet mě maminka nepustila, měla jsem počkat na příště

Hned po založení Sokola ve Ždánicích tam vstoupili dva starší bratři, Milena až v roce 1931. Bratři jeli v roce 1938 na slet do Prahy, Milenu maminka nepustila. Měla jet až příště, ale musela si počkat hodně dlouho. Pamětnice vzpomíná na první rádio ve vsi v roce 1933. Měl ho četnický strážmistr, a jeho děti jednou pozvaly spolužáky podívat se na zázračnou bedýnku. „Nemohli jsme pochopit, kde ti muzikanti sedí, když z té bedýnky vycházely krásné melodie.“

Děti ze vsi si společně hrály, Milenini bratři měli v oblibě fotbal. A protože rodina bydlela stranou vesnice, museli do hry zapojovat i sestru. Ta ochotně dělala brankáře, beka, útočníka, levé i pravé křídlo. „Všechno jsem musela ovládat, a když jsem něco dělala špatně, tak mě vyhodili, ale za chvíli jsem zase šla hrát. A to já jsem ‚hrála‘ i na lavičce! Když jsem fandila při zápasech, tak jsem pořád šoupala nohama, jako když hraju, takže pode mnou byl vždycky vydřený trávník.“

Milena vychodila obecnou školu ve Ždánicích. „Učitelé přinášeli do vsi kulturu a snažili se, abychom měli něco ze života. Učili nás pozornosti a lásce k rodičům, čestnosti, upřímnosti. Paní učitelky pořádaly čtyřikrát za rok besídky pro rodiče, naučily nás různé písničky, každé dítě řeklo jednu básničku, rodiče poslouchali. My jsme měli radost, že jsme to všechno řekli a paní učitelky byly spokojené, že jejich práce nebyla marná.“ 

Děti na vesnici musí víc pracovat, a tak nemáme tolik času na učení

Z páté třídy odešla Milena do měšťanské školy v Lázních Bohdaneč. Když v roce 1939 vycházela, přišli Němci, a Češi se museli vystěhovávat z pohraničí do vnitrozemí. „Byl nedostatek pracovních sil, ředitel naší školy Bradna se vzdal své funkce a šel do důchodu a na jeho místo přišel nový pan učitel z pohraničí, jmenoval se Hons. My jsme žasli, protože on – asi z gymnázia – mluvil na nás na hodinách francouzštiny jen francouzsky. Ale byl k nám vstřícný – chápal, že děti na vesnici musí víc pracovat, a tak nemáme tolik času na učení jako děti ve městě.“

Ještě předtím, v roce 1937, zemřel prezident Masaryk. To zasáhlo celý národ včetně malých dětí. „Bylo nám strašně smutno, my jsme ho měli opravdu moc rádi. Každý rok sedmého března jsme nezapomněli na jeho svátek a měli jsme besídku: ‚Tatíčku starý náš, šedivou hlavu máš, dokud ty jsi mezi námi, dotud bude dobře s námi.‘ Nezapomenu na pana učitele, jak šel po chodbě a hlasitě plakal a naříkal.“

Když vyšla školu, měla na to jít dál, ale rodiče ji přesvědčili, že na vesnici se vždycky nějak uživí a na to školy nepotřebuje. Poslanec Jindřich Žilka, který ve Ždánicích bydlel, dělal osvětu u rodičů ohledně vzdělání dětí. Mimo jiné si všiml, že většina dětí zůstává po měšťanské škole doma na práci bez možnosti dalšího účelného vzdělání, a tak se zasadil o vznik dvouleté Lidové hospodářské školy v obci. Tam docházela i Milena. Vedle toho se ještě učila u své tety šít.

Škola péče o matku a dítě

První zaměstnání našla v roce 1941 v závodě Telegrafia Pardubice, kde se vyráběly potřeby pro telefonní ústředny. Zde pracovala čtyři měsíce. Z iniciativy poslance Žilky byl také ve Ždánicích v období sklizně založen „žňový útulek“ – zařízení na hlídání předškolních dětí, aby se maminky mohly zapojit do polních prací. Pamětnice ve žňovém útulku pracovala od 1. června do 31. října 1942 spolu s dalšími dvěma ženami jako vedoucí. 

Poté pracovala Milena jako pomocnice v dětském domově v západočeských Horažďovicích. Když v únoru 1943 Němci domov zrušili, byly děti přesunuty do Klatov a Strakonic, a Milena se vrátila domů. Jako nezaměstnané jí hrozilo, že bude totálně nasazena. Pracovní úřad o ní věděl, ale unikla nasazení přihlášením do zdravotního kurzu. 1. dubna 1943 nastoupila v Nemocnici a útulku spolku Československé ochrany matek a dětí v Praze-Krči k půlročnímu zdravotnickému kurzu.

Škola péče o matku a dítě byla určena pro ženy ve věku 18 – 45 let, které absolvovaly měšťanskou školu. Studentky vedli primář Quido Mann, dr. Růžička, dr. Fidler, Doc. Lukeš a sestra představená Olga Šimková. Po výuce chodili hned na oddělení vyzkoušet nabyté poznatky v praxi. „Učili jsme se vážit si svého zdraví, dodržovat hygienu, poznávat nemoci i léky na ně, ošetřovatelskou techniku a mnoho dalšího. Dělala jsem tu práci moc ráda.“ Kurz končil 30. září 1943 a 5. října 1943 nastoupila Milena Brendlová v Novém Městě nad Metují do rodiny textilního podnikatele Nyklíčka jako ošetřovatelka k dítěti s kyčelním vykloubením. „23. října se Nyklíčkům doma narodila další dcera, kterou jsem dostala k péči, a 10. ledna 1945 syn, kterého mně porodní pracovnice ihned předala k ošetření.

Manžel musel na operaci a zrovna v té době se pekárna znárodnila

V roce 1947 se Milena vdala za Vlastimila Macháčka z Nového Města nad Metují. V letech 1948, 1949, 1952 a 1953 se jim narodily děti, o které doma deset let pečovala v domácnosti. Hodně šila, drhala, vyšívala, pletla. Manžel byl vyučený pekař a obchodní příručí a pracoval v rodinném pekařství přímo v domě. „Dědeček čekal, že syn přivede bohatou nevěstu, ale já byla jen pracovitá. A tak jsem se to pekařství pomalu učila. Manžel mě učil válet těsto, dávat rohlíky na plech, pomastit, povlažit, podat pekaři. Jednou si udělal kýlu, musel na operaci do nemocnice, a zrovna v té době se pekárna znárodnila. Nebyli tam dělníci, tak nebylo co znárodňovat. Přišli jsme ale také o zelinářskou zahradu a sad, na kterých vzniklo ČSAD. Nic jsme nemohli dělat. Tak to bylo všude okolo.“

Milenin tchán už byl v důchodu, Vlastimil musel do zaměstnání mimo dům, pracoval jako prodavač a účetní v Jednotě a Pramenu. Pro svou pracovitost a organizační schopnosti byl umístěn vždy tam, kde bylo potřeba dát něco do pořádku. Po roce 1962 pracoval jako vedoucí lahůdkářské výrobny Pramenu až do důchodu.

Ať plivou do kapesníků

Když děti odrostly, doplnila si Milena v roce 1958 vzdělání na zdravotnické škole v Hradci Králové a 14. května 1959 nastoupila jako zdravotní sestra na infekční oddělení v nemocnici Opočno. V Opočně ale onemocněla infekční žloutenkou, která po čase recidivovala. Proto v roce 1962 odešla na dětské středisko do Dobrušky, kde pracovala ještě s jednou sestrou u obvodní lékařky. „Každá měla svůj rajón, já chodila na Deštnou, Kounov, Dobřany, Bačetín, Bystré – střídaly jsme se v ordinaci i v terénu. Byly jsme hodně vytížené. Dělaly jsme zdravotnickou osvětu mezi lidmi. Třeba ráno jsme šly do práce a maminky už před sedmou hodinou vodily děti do jesliček. Přitom muži chodili kolem těch dětí a plivali na zem. Tak jsme jim říkali, ať plivou do kapesníku, že ohrožují dětskou imunitu.“  

Jako terénní sestra viděla v domácnostech velké rozdíly. „V jedné rodině se válely na zemi hrnce, brambory a mezi tím běhaly po vále, na kterém se válely nudle, kočky! Nebo zase bylo dítě úplně samo v bytě, mělo tam v postýlce syrové brambory ve slupce na hraní, nikdo nikde. Zamčené nebylo, tenkrát se na vsi nezamykalo, zaťukali jsme a vešli dovnitř. Udělali jsme svou práci a šli dál.“

Milena byla vždy velmi tvůrčí a činorodá, a tak i v dalším zaměstnání, v jeslích v Dobrušce, kam nastoupila v roce 1966, vymýšlela spolu s kolegyněmi nové věci. Protože nebyly vhodné pomůcky pro děti, vyráběly pro ně třeba panenky, kreslily, z provázků drhaly kolečka na cvičení motoriky atd. Všichni se snažili, aby si děti měly s čím hrát, aby byly veselé a nestýskalo se jim po mamince. I tady si pamětnice potvrdila svoji teorii o senzitivitě malých dětí, které vnímají všechno kolem sebe i vztahy uvnitř rodin. V jeslích pracovala až do důchodu.

Senzační senior

Po obnovení Sokola v Novém Městě nad Metují po roce 1989 se Milena ihned zapojila do činnosti, stala se náčelnicí v místní organizaci, v letech 1992–2005 působila jako cvičitelka. V roce 1994 se účastnila sokolského sletu jako cvičenka se skladbou staré gardy (žen-seniorek). Aktivně cvičila až do Vánoc 2018. Teď už je sokolka jen v mysli, jak sama říká, a cvičí už jen doma. V roce 2008 byla uvedena do Síně slávy jako vynikající sportovec města a dostala ocenění Pěškotour za 160 km, které nachodila za jeden měsíc při procházkách. V roce 2013 se účastnila slavnosti pořádané v Praze Nadací Charta 77 jako jedna z vyhodnocených v projektu Senzační senior.

Paní Milena měla v době natáčení rozhovoru (2019) stále spoustu energie a pozitivní pohled na život, který jí pomohl překonat i těžké chvíle. Třeba smrt manžela, o něhož se starala do posledních chvil v roce 2011, nebo skon nejmladšího syna o rok později. Udržovala kontakty se svými vrstevníky, které chodila navštěvovat do domova Oáza. Prospěšná a vítaná byla také její spolupráce s městským sborem pro občanské záležitosti, kde jednou měsíčně v sokolském kroji promlouvala k jubilantům.

„Nemůžu nechat zahálet mozek, a tak pořád něco čtu. Samozřejmě si vybírám. Nejradši mám básničky, ty si opisuju do sešitu: ‚Každý den vezmi vděčně, který ti život dal, na zemi nežiješ věčně, život je velký dar.‘ Svůj život musí každý prožít co nejlépe – v radosti a lásce ke všemu, co nás obklopuje, ať je to rodina, přátelé, příroda nebo zaměstnání. Ke všemu nás váže nějaká zodpovědnost, povinnost či ohled. Sílu na to jsme dostali, tak jen ji využít ku prospěchu druhých. Každý tady máme něco udělat.“

Milena Macháčková zemřela 16. dubna 2021 v požehnaném věku 96 let.