Karel Macháček

„Já jsem plukovník doktor Karel Macháček. Já jsem se narodil 11. ledna 1916 v Brandýse nad Labem, kde můj dědeček byl strojvedoucím na trati z Čelákovic do Neratovic. Můj otec byl v té době přednostou stanice Hrádek-Slavičín na vlárské trati, kde jsem prožil první čtyři roky svého života, ale moc si z toho nepamatuju. Poté byl otec přeložen na stanici Vlkoš-Kelčany u Kyjova, kde jsem strávil celé své mládí, jak ve škole ve Vlkoši, tak v gymnáziu v Kyjově. Pak jsem odešel na univerzitu do Brna, kde jsem studoval medicínu, ale v posledním semestru mého studia byly české univerzity zavřeny, moji kamarádi ve studentském svazu v Praze byli popraveni a univerzity byly zavřeny.“

„Já jsem po nějaké době (strávené) v naší vojenské nemocnici v Londýně byl přeložen k letectvu. A byla to nesmírně emocionální zkušenost, být s těmi chlapci, kteří se tak statečně a skvostně osvědčili ve svých bojích a ve svých funkcích a svým jednáním Československu získali nezapomenutelné přátele. Letectvo bylo pokládáno v Anglii za výkvět, ačkoli tradičně to bylo námořnictvo, které bylo nejstarší a nejsuverénnější vojenskou silou, letectvo v té nové válce mělo velkou roli, poněvadž bez letecké převahy se nedalo válčit po zemi. A když Němci útočili na Anglii po pádu Francie, vyvinula se bitva o Británii, která byla slavně vyhrána i s přičiněním našich pilotů. Na to Angličani nikdy nezapomenou, ti jsou nám za to vděčni dodnes a je to připomínáno při různých příležitostech. Ve Westminster Abbey, což je nejstarší katedrála, je kniha všech padlých letců, kteří zahynuli v Battle of Britain, a ta je permanentně otevřena na stránce československých pilotů, kteří zahynuli. To hodně pomohlo takovému přátelství mezi našimi národy a dodnes Češi mají v Anglii velmi dobrou pověst a jsou přijímáni velmi laskavě.“

„Já jsem odešel obtížnou cestou přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko do Bejrútu. Překročení prvních třech hranic bylo ilegální a nebezpečné. To první překročení, k tomu mně pomohl strojvedoucí jednoho vlaku, který jezdil z Veselí (na Moravě, pozn. ed.) na Slovensko a musel se vrátit. Bylo to v noci, já jsem seděl na podlaze toho stroje, který němečtí četníci neprohlíželi, a když jsme přijeli na slovenskou stranu, tak mě strojvedoucí vysadil. Byl jsem ještě s kamarádem a odtamtud jsme pokračovali dál. Do Jugoslávie jsme překročili na Silvestra. Bylo nás šest. Pomáhalo nám francouzské vyslanectví, totiž konzulát, který nám zařídil průvodce, který nás dovedl na maďarskou hranici a ukázal nám cestu podél bývalého železničního náspu směrem na Jugoslávii. Šli jsme dlouho a bylo zima a byl sníh. Bylo to únavné, my jsme nevěděli, jak dlouho půjdeme, než se tam dostaneme. Najednou z té tmy, to muselo být asi dvě hodiny ráno, zaznělo slovo „stoj“! Věděli jsme, že jsme v Jugoslávii. Tak jsme začali tancovat okolo toho strážce, který nás zavedl na stanici, kde nás vyslechl nějaký četař, který byl nám velice laskavě nakloněný. Tam bylo asi deset lůžek, v některých spali vojáci. My jsme byli tak zmrzlí, že ten četař poručil těm vojákům, aby vstali a šli na stráž a nás uložil do teplých postelí. To bylo opravdu skvělé přijetí a ten dojem, být poprvé po tak dlouhé době zase na přátelské půdě, je nezapomenutelný.“

„Já jsem byl přidělen ke 311. sqadroně na podzim roku 1944. Byla umístěna ve Skotsku na letišti Tain a byla tam hrozná zima. Byla tam taková zima, že když jsme v umyvadle nechali vodu přes noc, tak ráno to byl led! Ale přesto jsme se umývali, přirozeně. Naši chlapci tehdá měli službu honit německé ponorky mezi Norskem a Islandem a to vyžadovalo dlouhý let (14 – 16 hodin) a vraceli se z něho úplně zničeni. Bylo to tak hrozně únavné. Tam jsem je nesmírně litoval, poněvadž byli úplně vyčerpáni po těch letech, sotva se vlekli z těch liberátorů do úřadu, kde museli referovat o výsledku, co se dělo během letu. Nálada byla trošičku stísněná. Ne že by byli deprimováni, ale byl to kontrast proti stíhačům, kteří byli daleko veselejší a otevřenější, prostě takoví kavalíři. Oni když letěli, tak letěli na půl hodiny a byli zase zpátky. Ta dlouhá doba vystavení těm poměrům (během dlouhého letu – pozn. ed.) byla na ně dost stísněná. Já jsem se snažil jakýmkoli způsobem je povzbuzovat a dodávat jim kuráž, a že tomu jednoho dne bude konec, což je vlastně živilo, že to nemohlo trvat navěky. Co jsem u nich zjistil, bylo úzké přátelství těch posádek. Jakmile jedna posádka byla sestavena a začali spolu lítat, tak to byli nerozluční přátelé, jeden na druhém závislí svým životem. A i když eventuelně nebyli vždycky dosti fit, tak se vždycky snažili zapřít, co jim je, a byl to někdy kumšt najít, co jim chybí, a eventuelně jim to zakázat, protože tím vlastně vystavují do nebezpečí i ostatní, když nemohou vykonávat svoji funkci perfektně. Ale vcelku to byl nádherný pocit být mezi nimi, poněvadž tím, že byli velice přátelští dohromady, tak byli přátelští i k ostatním, tak já jsem se tam cítil nesmírně dobře a vycházel jsem s nimi. Jakmile se člověk do toho celku dostane, tak je jeden z nich. Ačkoli nelítá, tak oni vědí, že nás potřebují, ty, co jsou na zemi. Byla to velice pěkná soulada. V důstojnické jídelně bylo piáno, a jakmile si někdo sedl u piána a začal hrát, tak se začalo zpívat a dělaly se kotrmelce a všechno možné, aby se člověk nějakým způsobem pobavil.“

„Do Francie jsem dojel druhého února (1940, pozn. ed.) a bylo to v Marseille, kde nás sepsali a příští den nás odeslali k naší armádě, která se formovala a organizovala ve městě Agde na jižním pobřeží Francie. Tam už bylo spousta lidí, v té době možná pět tisíc našich vojáků. Ne všichni byli utečenci z protektorátu. Někteří se tam dostali ze zahraničí a někteří vlastně byli sezonní dělníci, kteří uvázli ve Francii na začátku války a byli tam prostě povoláni mobilizací. A řada jich byla Slováků a těm se to moc nelíbilo, protože měli svůj vlastní slovenský stát a chtěli radši domů. Jenže nebylo žádné cesty, jak to uskutečnit.“