Otto Macák

„Já jsem do svých pěti let byl vychováván dvojjazyčně. O to se postarala babička, ta ale po pěti letech zemřela. Tím jsem přestal německy mluvit. To bylo v roce 1952. Ve druhé třídě jsem vnímal situaci, kdy třídní učitelka řekla, že děti z německých rodin nemají na veřejnosti mluvit německy. Tím byl vytvořen nátlak na vše, co bylo německé. Vzpomínám si, jak jsem šel do obchodu pro pár rohlíků, kde prodavačka oslovila starou babičku, řekla jí, že pokud od zítřka bude chtít něco nakoupit, bude to muset udělat v češtině. Bylo to pro mě velmi absurdní, ale situace taková byla.“

„To vzniklo z důvodu mé politické činnosti. Ten Jirka Hochman z Reportéra za mnou přijel a řekl mi, že jestli mám příbuzné na Západě, mám se tam nechat pozvat a mám zmizet. Husák měl strašně ohnivý projev, ve kterém řekl, že kontrarevoluci vymetou jako špínu. To znamená, že přijdou určité zásahy atd. Tak jsem zajel za tetou, ta napsala svému bratrovi u Neussu u Düsseldorfu, ten nám poslal pozvání. Pro mě byla zásadní jedna věc. Buď celá rodina, anebo nikdo. Protože bylo běžné, že záloha jedna osoba zůstávala tady. Výjezdní povolení nedostala nikdy celá rodina. Ale my jsme ho dostali. Protože na pasech a vízách v Chomutově seděly úřednice, které tam byly posazeny po začátku Pražského jara a věděly, že v rámci normalizace budou zase vypovězeny. A mé jméno tady běželo novinama, v tom to bylo.“

„My jsme, jakmile se kolona zastavila, šli k těm náklaďákům, k těm řidičům třeba. Velitelem vozu byl většinou poddůstojník nebo spíš důstojník. Ruština nám byla ze školy blízká, my s nimi hovořili. S většinou jsme se domluvili, ale byli tam i nějací Mongolci, se kterými jsme se nedomluvili. Byli tam Estonci, kteří nám prozradili, že se jich nemusíme bát, protože tam nemají ostré náboje, protože jim Rusko nevěří. To už tenkrát nám prozradili. Já byl přivolán k vrátnici z kanceláře, už coby předseda podnikového výboru ROH, že je tam vojenský náklaďák, cisterna, že je tam důstojník a něco po nich chce. Tak jsem tam přišel a oni chtěli pitnou vodu. Tak jsem jim řekl, že pitnou vodu nemáme, že máme jen průmyslovou vodu, která je jen pro potřebu elektrárny. Zeptal se, co pijeme. Tak jsem mu odpověděl, že si nosíme vodu z domova. ‚Chujovana fabrika!‘ zněla odpověď. Otočili se odjeli.“

„Konkrétně tak, byl to snad konkrétně Čech, přišel na cimru s harmonikou a zeptal se, kdo je tam hudebník, kdo něco umí. Já se nepřihlásil, protože jsem nic neuměl, to bylo moje štěstí. Ale ten, kdo se přihlásil, měl jít ke staršinovi roty, tam si měli vyzvednout kýbl, kartáč a hadr. Když se jelo kolem žateckého vojenského letiště od Chomutova na Prahu, tak tam u silnice stály tři budovy ve tvaru písmene ‚T‘. V té první od Chomutova, tam byli radisti. Tam jsem přistál já. Uprostřed byli značkaři a ve třetím byl letištní personál. Tam na chodbě se postavil s harmonikou. A podle rytmu, buď polka, nebo valčík, měli drhnout kartáčem. Nebo přišli, kdo se vyzná v malování nebo kdo umí výtvarně něco. Když se přihlásili, směli si vyfasovat kýbl a vápno a šli vymalovat latríny nebo záchody. Dokonce se kartáčkem čistily žlaby pisoárů.“