poručík Jiří Lysuk

„V Křemenci bylo osm tisíc Židů a to přihnali vždycky. U cukrovaru byla hned v Křemenci... vykopali si sami hrob, to byl příkop, to bylo větší jak náš barák. Přihnali tam dávku. Děti, ženy, chlapy. Všechno svlíknout do naha, poněvadž já jezdil na tu stojku, tak jsem vozil do Bělokrenice šatstvo. Tam seděly ženský a páraly, hledaly pětky, zlatý. A nad nima stáli Němci a hlídali, aby nějakou pětku nevzaly. Ti když se svlíkli, museli si Židi lehnout na ty mrtvý a on je přejel kulometem. Někoho vzal, někoho ne. A to potom, když už je zahrabali, ty Židy, tak úplně jako pramen krve.“

„V druhým útoku jsme útočili vedle nádraží. A to byla taková louka, a ta louka byla modrá od Němců, pěchota. A tanky – tygři. A nás v rotě bylo už dvacet lidí jenom. To byla rota... dneska je dvě stě šedesát. A to nás bylo už dvacet jenom. A kulometčík Babič, dělal kulometčíka u nás, a Němci z tanku ho vzali takhle do půlky a on se jim rozlít. Já, blbec, skočil po tom, už měl praporčíka, tak jsem skočil, chytil ten kulomet a dostali jsme rozkaz odstoupit, tak jsme odstupovali. Víte, jak se odstupuje? Jedna část zůstane ležet, podporuje palbou a ty utíkají, a zas tamti zalehnou a zas podporujou. A jak jsem se zved, vzal jsem ten kulomet, tak jsem ji dostal do nohy a vzalo mně to v kotníkách nohu. Přímo useklo. Já upadl a ještě jsem se zved, to necejtíte, tu ránu. Cejtíte akorát, jako kdyby vás včela štípla nebo něco. A zas jsem upad a povídám ‚ajajaj‘ a koukám a já nemám nohu už. S botou kus ode mě byla.“