Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Luptáková (* 1940)

• narozena 11. září 1940 v osadě Kremnica v Rumunsku

• dětství prožívala v komunitě rumunských Slováků v dnešní župě Bihor

• v roce 1947 rodina reemigrovala do Československa

• usadili se na Českokrumlovsku v dnes již zaniklé obci Valkounov u Vyššího Brodu

• v roce 1955 se s rodiči přestěhovala do domku v Lipně nad Vltavou

• vychovala 3 děti a celý život pracovala manuálně v různých profesích

• v roce 2021 žila v obci Lipno nad Vltavou

Místo školačkou se v necelých šesti letech stala mladinkou služkou v hospodářství v nedalekém sousedství. Ač bylo již po válce, otec stále zůstával v zajetí. Matka a dalších šest sourozenců neměli co jíst. I takové bylo její dětství v Rumunsku, které skončilo až transportem s ostatními reemigranty do poválečného Československa.

Anna Luptáková, dívčím příjmením Kortišová, se narodila 11. září 1940 jako pátá z deseti dětí rodičům Janovi a Františce Kortišovým v osadě Kremnica nedaleko Nového Šastelku v Rumunsku. Její rodiče i prarodiče patřili mezi početnou komunitu Slováků žijící v kopcích v bihorské oblasti na severozápadě Sedmihradska. V kopcovitém kraji žili stejně jako oni i další rumunští Slováci, většinou nemajetní drobní domkáři, kteří pracovali převážně v zemědělství. Byli silnou populací, rodiny mívaly v průměru sedm až deset dětí.

Zemědělské práce, žádné školy

Předci Anny Luptákové přišli do Sedmihradska, které tehdy patřilo habsburské monarchii, podobně jako ostatní Slováci v několika kolonizačních vlnách, a sice těžit dřevo s příslibem půdy. „Rodiče mého dědy Karla Fúrika, narozeného roku 1876 v rumunské Nové Huti, pocházeli od Trenčína. Do Rumunska přišli za prací. Měli za úkol kácet stromy, většinou buky a duby. Pozemky, které vykáceli, jim pak přidělili. Aby tuto půdu mohli obhospodařovat, museli nejprve vydobýt pařezy. Teprve pak ji mohli proměnit na ornou půdu. Vše dělali ručně jen s pomocí motyk,“ popisuje obtížnou přeměnu původního pralesa.

Děda pocházel z deseti dětí a sám měl deset dětí. Podle Anny Luptákové se tak početné rodině žilo obtížně v tak těžké době. Domnívá se ale, že děda patrně neměl až tak hroznou bídu. Byl prostřední hospodář, měl kravky, prasata, voly. S voly chodil pomáhat druhým – orat, vozit seno.

Všechny jeho děti musely pracovat. Kopaly motykou na poli, mlátily obilí dřevěnými cepy. Děda měl čtyři syny a šest dcer, jednou z nich byla maminka pamětnice. I ta později, už coby vdaná, musela dolovat pařezy na pozemcích, když chtěla mít políčko a něco na něm zasít.

Kortišovi, rodiče Anny, pěstovali obilí, většinou žito a oves, a také konopí. Chovali dobytek, jenže v rumunské pahorkatině bylo málo pastvin a dobytek se neměl proto kde pást. „Později jsem se ptala maminky, kolik tehdy kráva nadojila mléka. Prý litr. Vždyť to nebylo ani pro jedno dítě! Nevím, jak mohli uživit naši početnou rodinu.“

Zatímco rodiče i děda Fúrik se narodili v Sedmihradsku, které bylo až do roku 1918 součástí Uherska a poté připadlo na základě Trianonské smlouvy Rumunsku, pamětnice se ve válečném roce 1940 narodila jen měsíc poté, co Rumunsko bylo donuceno Německem a Itálií vydat její rodné severní Sedmihradsko Maďarsku. Aničce byly čtyři roky, když otec musel odejít na frontu. Válečné události se odlehlých osad rumunských Slováků v okolí nijak výrazně nedotkly. „Za války bylo málo jídla. My, děti, jsme chodily do bukového lesa. Tam rostl panský salát, měl takové dlouhatánské listy. Ty jsme sbíraly a maminka je uvařila s mlékem jako salátovou polévku. Zadělala ji moukou a měli jsme co jíst. Masa bylo málo. Slepici bylo lepší chovat na vajíčka než ji zabít.“

Čekali na vlak, přijel ale dobytčák

Válka skončila, pamětnici bylo pět a půl roku a otec se stále nevracel. „Vrátil se až na podzim 1946. Pamatuji si to. Přinesl mi nějaké korálky na krk. V Dánsku byl chycen jako zajatec, zůstal tam dva roky, proto přišel domů tak pozdě.“

Krátce před jeho příchodem maminčin bratr a tři sestry odjeli do Československa. Po skončení války představitelé československého státu vyzývali zahraniční krajany k návratu a jejich zapojení do budování poválečného státu. V polovině roku 1946 pak došlo k podpisu česko-rumunského protokolu, který umožňoval rumunským občanům, tedy i rumunským Slovákům, přestěhovat se do Československa. V desítkách rumunských obcí a osad tam až do roku 1947 žilo kolem třiceti tisíc Slováků.

„Maminka říkala, že po vesnicích chodili komisaři a vábili Slováky, aby se vrátili do své vlasti.“ Lidé neváhali. Byl velký hlad, protože kvůli suchu se tehdy nic neurodilo. Podepsali dokumenty a s transportem odjeli. „Maminka by také už tehdy odjela s mým strýcem a tetami. Ale tatínek byl ještě na frontě a ona měla na starost nás, sedm dětí. Čekala tedy na tatínka, až se vrátí.“

Když se otec pamětnice vrátil, rodiče začali uvažovat o přestěhování. Dokonce i děda Fúrik, kterému už bylo sedmdesát let. Maminčin bratr, jeho syn, mu napsal z Československa dopis, aby přijel, že je tam líp. „A tak to naši i děda a další moji příbuzní podepsali. Maminka vždycky říkala, že komisaři nás za kilo cukru dostali do Československa. Kilo cukru jsme dostali jako příděl za to, že jsme to podepsali.“

Reemigranti z Rumunska byli třetí nejpočetnější skupinou zahraničních krajanů, která se v druhé polovině čtyřicátých let vrátila do Československa. Mezi nimi i Kortišovi.

V létě roku 1947 strýc odvezl na koňském povozu pamětnici s rodiči a šesti sourozenci do sběrného střediska pro vystěhovalce ve městě Aleşd. Dva až tři dny trvalo, než přijel vlak. „To nebyl vlak, to byl dobytčák. Jak jsme jeli dlouho?  Možná týden. Ale většinou v noci jsme jeli. Přes den málo. Pamatuji si, jak tatínek chodil pro jídlo s kýblem. Spíš ale s kýbly, protože nás tam bylo hodně. Asi dvacet lidí, všichni jsme byli příbuzní. Vyfasoval třeba brambory ve slupce. A něco k tomu ještě dalšího. Ve vagonu jsme i jedli.“

Nový domov v cizí zemi

Reemigračním vlakem přijeli až do Českých Budějovic. Tam na ně čekal strýc, který z Rumunska odešel o rok dříve. Odvezl je do Valkounova za Kramolínem na Českokrumlovsku nedaleko Vyššího Brodu. „Ve Valkounově byly některé domy prázdné po odsunutých Němcích. Tam jsme se usadili. Strýc už měl zázemí, tak nám mohl poradit. Němci tam ještě žili. Ne všude, ale žili. Kdo z Němců měl víc krav, tak k nim přišli a přivedli dobytek k nám… dostali jsme dvě krávy pro začátek.“

Anna začala chodit do školy do nedalekého Kyselova. „Německé děti tam také chodily. Mluvily česky, my jsme jim ale nerozuměli. Učitele jsme měli také Čecha,“ popisuje příčiny jazykové bariéry. Její rodiče a prarodiče v Rumunsku mluvili slovensky. Čeština ve škole pro ni byla těžká. Ale zvykla si. Bývala hodně nemocná, a proto zameškala spoustu učiva. V první třídě propadla.

Anně se v Československu narodili ještě tři sourozenci, ale bohužel zemřeli. Kromě Valkounova bydleli Kortišovi také v nedaleké Lopatné. Otec tam v družstvu krmil prasata. Anna vzpomíná, jak ve Valkounově musel dát dobytek do družstva. „Když pak vznikal státní statek, lidem dobytek vraceli. Tatínek se vrátil do Valkounova, náš dům už ale byl rozbitý. Mně bylo dvanáct let. Dobytek mu vrátili, podvyživená zvířata ani nedošla do stáje. Za dva měsíce jim tatínek dobytek vrátil zpátky a šel pracovat k podniku Československé státní lesy.“ Otci přidělili podnikový domek v obci Lipno nad Vltavou, kam se rodina v roce 1955 přestěhovala.

Anna v té době ukončila základní školu a odešla brigádně pracovat do lesa. V té době se zrovna napouštěla dostavěná Lipenská přehrada. „Tehdy pod vodou zmizely vesnice, ale na druhé straně od nás. Zatopeny byly i dva domky v přístavu. Nahoře na Lipně žily asi tři rodiny neodsunutých Němců. Ale i tito lidé pak odešli,“ vzpomíná na polovinu padesátých let.

Bydlení bez vody i proudu

Anně bylo patnáct, když se seznámila se svým budoucím manželem. Osmnáctiletý Jan Lupták pracoval u podniku Vodní stavby. Pocházel ze Slovenska, z vesničky nedaleko města Filakovo. Rodiče mu zemřeli. Před nástupem na základní vojenskou službu se s Annou oženil. „Museli mne úředně zplnoletnit, což nechtěli. Narodila se nám dcera Anička. Manžel byl na vojně, bylo to těžké. Měsíčně jsem pobírala jen 380 korun. Jeden pán z národního výboru tehdy zařídil, abych brala tak málo. Jeho jméno radši říkat nebudu, jeho potomci ještě žijí.“ Rodiče měli dvě kravičky, a tak Annu s miminkem podporovali. Pomáhali jí s obživou.

Manžel byl na vojně a Anna Luptáková bydlela v sousedním domě, sto metrů od rodičů. Bez elektrického proudu, prádlo prala na valše. Vodu nosila ze studánky z blízkého lesa. Takto Luptákovi s malými dětmi žili až do roku 1963. Anna dělala svačinářku v podniku Vodní stavby v nedalekých Loučovicích. Pomáhala i v kotelně, kde byl bratr topičem. Pracovala také v Lipně v závodní jídelně v kuchyni, kde myla nádobí.

Změnu režimu v roce 1989 Anna Luptáková uvítala. Připomíná dobu, když za vlády komunistů zabili prase, museli odevzdat sádlo. Šrot pro prase ale museli koupit. U druhého prasete už počet odevzdaných kil sádla byl vyšší. Na národním výboru se sepisovalo, kolik kdo choval slepic. Kdo jich měl deset, musel odevzdávat vajíčka.

V rámci restitucí dostala společně se sourozenci zpět pozemky ve Valkounově. „Sice ne všechny, protože jsme si to nepamatovali, nějaké dokumenty jsme ale sehnali. Na pozemcích ale byly dluhy, museli jsme je zaplatit.“ Anna vlastní pozemek, kde stával jejich dům a kde byl ovocný sad. „Dům už nestojí, zbourali ho po založení JZD. Je to nyní vybydlená krajina, nic tam není… prostě, zaniklá obec.

Rumunsko už nechce vidět

Do svého rodného kraje se pamětnice ani její rodiče už nepodívali. „Manžel chtěl, abychom mu ukázali, kde jsem se narodila. Ale tatínek už do Rumunska jet nechtěl. Měl tam těžký život a zažil tam hodně bídy. Ani já nemám na Rumunsko moc hezké vzpomínky.“ V roce 1956 se tam vypravil jeden z bratrů pamětnice. Byl i v rodném domečku. Vyfotografoval ho. „Bylo to tam vše zaostalé tak, jak jsme to tam nechali. Můj domov? Ten mám na Lipně.“

Budoucím generacím by Anna Luptáková vzkázala, aby lidé byli slušní, aby pracovali, aby se nespustili, nedělali něco zlého, třeba brali drogy. A aby na světě bylo dobře. „Proto se i moji rodiče rozhodli odjet do Československa, aby mohli pracovat a lépe žít. Aby se měli dobře nejen oni, ale i jejich děti a další potomci.“