„Na národním výboru jsem měla problémy s komunisty, protože já nikdy nebyla ve straně, tak mne (v březnu 1948) vyhodili (ze zaměstnání). Ale potom mne museli vzít zpátky, protože jsem se odvolala. Řekla jsem: ‚Toto ne. To je volovina.‘ Pracovala jsem ve vyživovacím úřadě, jezdili jsme do čtvrtí a vydávali potravinové lístky. A protože jsem vyvěsila praporek s československou vlajkou (ale ne praporek se sovětskou vlajkou), aby lidé poznali, kde je výdejna, tak za to mne vyhodili z práce.“
„(Brzy ráno doma někdo zvonil, máma šla otevřít) a byl to četník: ‚Máte doma dceru?‘ Ona odpověděla: ‚Ano, mám.‘ – ‚Tak ať se obleče, nepůjde do práce, půjde se mnou.‘ Máma se ptala: ‚A proč?‘ Vstal i táta a říká: ‚Co to je? Vždyť ona nic neprovedla.‘ – ‚Ona neprovedla nic, ale páni na pracáku.‘ Jak jsem se později dozvěděla, někdo udal, že jsem v kanceláři a že to je nekolegiální k druhým. Abych si také něco zkusila, zapsali mne do jednoho z posledních transportů (do Německa). Musela jsem s četníkem. On řekl: ‚Bude čekat u mne na četnické stanici až do odjezdu vlaku, který jede ve tři čtvrtě na jedenáct, tak jí tam přinesete kufr, domů už nepůjde.‘ Takhle to bylo, to dělali Češi Čechům.“
"Na lágr dlouho nebyly nálety, továrna byla ukrytá v lesích. „Tak jsme si řekly s Martičkou, že (i přes poplach) zůstaneme v posteli a vyspíme se. A najednou šup, prásk, bum. ‚Páni, bombardéry jsou nad námi! Co budeme dělat? Tady nemůžeme zůstat, musíme utíkat do bunkru.‘ Tak jsme skočily dolů z postele, vzaly jsme si deky na hlavu. To nám říkali: ‚Kdybyste někam běželi, deku na hlavu.‘ Ale já myslím, že by deka stejně moc nepomohla, snad proti menším střepinám, že by nezasáhly člověku hlavu. Tak jsme letěly. A ono to dělalo ‚Pšíííí, pšííí‘, jak padaly střepiny z flaků, když ostřelovali Němci útočící Rusy. Miny padaly na náš lágr i továrnu, už ji bombardéry našly.“
„Jak jste vnímala přítomnost sovětských vojsk v Československu? Zaznamenala jste jejich odchod? Přišla jste s nimi do kontaktu?“ – „Zle jsme to vnímali, ovšem ne tak, že bychom to brali, že sovětští vojáci nebyli lidi. Zrovna koncem srpna 1968 jsme byli (s rodinou) na chatě a přišli (sovětští) vojáci, mladí kluci, vojáčkové, a měli hlad. Tábořili někde v lese a šnajberský mlynář jim nosil jídlo. Čeští lidi ho za to hrozně nenáviděli, ale my jsme mu fandili, protože vojáci byli také lidi, kluci, kteří by raději byli doma než v cizí zemi o hladu.“
Blanka Luňáková, rozená Rintová, se narodila v roce 1924 v Plzni. Vystudovala reálné dívčí gymnázium, studium ale musela za války přerušit kvůli pracovní povinnosti. Nejprve pracovala jako úřednice na městském úřadu v Plzni, potom na dílně ve Škodovce. Nakonec byla v dubnu 1944 nuceně nasazena na práci do Braunschweigu v Německu. Jejím úkolem byla kontrola ozubených kol pro leteckou výrobu. Od září 1944 do jara 1945 pak pracovala v Praze v Avii a v německých tajných sklepních provozech, kde přežila velký nálet na Vinohrady. Konec války strávila jako brigádnice na senách na venkově. Po válce si udělala doplňkovou maturitu a vystudovala pedagogický ústav v Plzni - učitelství pro základní školy, nikdy ale neučila. Byla zaměstnána na Ústředním národním výboru statutárního města Plzně, kde pracovala na úřadu vyživovacím a zásobovacím, oddělení osvěty a kultury a nakonec na technickém referátu. S výjimkou mateřské dovolené zde pracovala až do roku 1968. V letech 1968-1987 působila jako sekretářka na katedře technické výchovy pedagogické fakulty v Plzni. Odtud odešla do důchodu. Blanka Luňáková zemřela v srpnu 2012.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
