Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podporučík v. v. Jaroslav Ludvík (* 1925  †︎ 2022)

• narozen 4. září 1925 v obci Stromovka

• volyňský Čech

• dětství v obci Bakovce na Volyni

• rodině v roce 1941 hrozilo vyhnanství na Sibiř

• voják 1. československého armádního sboru

• otec Antonín Ludvík voják 1. československého armádního sboru

• účastník bojů o Dukelský průsmyk

• účastník bitvy u obce Machnówka

• účastník bitvy o kótu 534

• účastník bitvy o Hyrowu horu

• dne 24. září 1944 těžce raněn

• po demobilizaci se nastěhoval do Úsova

• pod nátlakem vstoupil do JZD Úsov

• v době natáčení žil v Úsově

• zemřel 11. prosince 2022

Jaroslav Ludvík je volyňský Čech. Narodil se 4. září 1925 v české obci Stromovka ležící tehdy poblíž města Luck ve volyňském vojvodství v Polsku. V jeho dvou letech se rodina přestěhovala do nedaleké české obce Bakovce, kde také Jaroslav prožil své dětství. Na splátky tam koupili malé hospodářství s šesti hektary zemědělské půdy a v šesti letech tam Jaroslav Ludvík nastoupil do obecní školy s polským vyučovacím jazykem. Už od dětství tak ovládal nejen češtinu, ale i polštinu a ukrajinštinu, protože několik jeho spolužáků bylo ukrajinské národnosti. Do měšťanky chodil do tři kilometry vzdáleného Lavrova. „Za Polska se žilo výborně. Byl tam klid. Co si kdo vyrobil, mohl prodat. Zaplatil daň za pole a pojištění a už si ho nikdo celý rok nevšímal,“ vzpomíná Jaroslav Ludvík na život pod Polskou republikou.

Před vyhnanstvím je zachránil příchod německé armády

V září 1939 vypukla útokem Německa na Polsko druhá světová válka. V rámci tajného paktu o neútočení si Polsko mezi sebou rozdělilo nacistické Německo a komunistický Sovětský svaz. Bakovce i celá Volyň se náhle ocitly v komunistickém područí. „Byli jsme nešťastní, protože jsme už věděli, jak žijí lidé v Sovětském svazu. Tak jsme je moc nevítali. Sovětští vojáci měli takové prašivé koně bez chomoutů, jenom s provazama. Byl na ně hrozný pohled.“ Sověti polskou školu hned zrušili a většina Poláků utekla nebo je vyvezli na Sibiř. Jaroslav Ludvík proto musel další ročníky školy absolvovat v ruském jazyce. Už následující rok v obci probíhaly snahy založit kolchoz. Kromě tří bezzemků se prý nikdo z Bakovců nechtěl dobrovolně vzdát svých polností, a tak měli být místní občané údajně vyvezeni do vyhnanství na Sibiř. „Už na to byly papíry. Můj vzdálený strýc Vladimír Bešta jednomu komunistickému pracovníkovi slíbil kolo, až pojedem. Musí mu ale říct, kdy to bude. Tak se to dověděl. Naši měli velkou bednu nakrájeného a nasušeného chleba a už jsme počítali s tím, že nás odvezou na Sibiř. Mělo to být v pondělí a předtím ve středu přijela německá armáda a ta nás vlastně zachránila, jinak bysme byli na Sibiři. V Bakovcích měly snad zůstat jen tři nebo čtyři rodiny lidí, co vstoupili do komunistické strany.“

Paradoxně tak přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem v červnu 1941 nejspíš zachránilo životy mnoha místním obyvatelům. Ani pod německou správou to však lidé v obci neměli jednoduché. Všichni hospodáři museli odevzdávat dodávky zemědělských produktů, ale ty již nebyly likvidační. Jaroslavu Ludvíkovi ale hrozilo nucené nasazení na práce do Německa, a proto si rychle našel práci v malé továrně v Lucku. Vlastnili ji jeho příbuzní Staňkovi a vyráběly se v ní zemědělské stroje. Asi po roce dostal pamětník předvolání na pracovní úřad, odkud ho chtěli poslat na práce do Německa. Aby se tak nestalo, uplatil ukrajinského úředníka za přepážkou litrem samohonky. Ten mu pak řekl, ať rychle zmizí, než přijde německý úředník, a ve městě ani na úřadě se už nikdy neukazuje. V Bakovcích pak Jaroslav Ludvík nastoupil do učení v ševcovské dílně.

Největším ohrožením během nacistické okupace byli pro obyvatele Bakovců členové Ukrajinské povstalecké armády (UPA), všeobecně spíše známí pod označením banderovci podle jejich velitele Stepana Bandery. Ti bojovali jak proti Rudé armádě, tak proti Němcům. Často ale jen terorizovali místní obyvatele. Hlavně ty, kteří nebyli ukrajinské národnosti. Místní lidé nemohli před ozbrojenými banderovci zavírat dveře. Aby si zachránili život, museli je zásobovat. Otec pamětníka v Bakovcích před válkou a za války vykonával funkci starosty a od banderovců dostal seznam věcí, které pro ně musí obstarat. Jaroslav Ludvík pak v obci obcházel jednotlivé domy, aby tyto věci shromáždil. Návštěvy banderovců byly časté a pamětník vzpomíná, že mu také sebrali vybavení ševcovské dílny. Obyvatelé Bakovců proto zorganizovali domobranu. Mladí muži pak po nocích obec hlídali a v případě ohrožení vyhlásili poplach.

Nejtěžší boje o Dukelský průsmyk

Počátkem roku 1944 vstoupila na Volyň opět sovětská armáda, tentokrát už v roli osvoboditelů od nacismu. Zanedlouho po jejím příchodu se obyvatelé českých obcí houfně hlásili do československého sboru, který byl součástí sovětského vojska. Dobrovolně vstoupila i většina mužů z Bakovců a mezi nimi i osmnáctiletý Jaroslav Ludvík a jeho otec Antonín. „Všichni Volyňáci věděli, že když nepůjdou do armády generála Svobody, že je do armády poberou Rusáci, a to by bylo mnohem horší.“ V odvodové komisi v Rovně přiřadili pamětníka do roty automatčíků (samopalníků). První noc v československém sboru měl pak přečkat v rozvalinách jednoho z domů v Rovně. „V noci začalo bombardování. Všechno se třáslo a padaly cihly, tak jsem vyběhl ven a už jsem nespal.“

Asi po měsíci jeho jednotku převeleli do Bukoviny, kde proběhl několikaměsíční tvrdý výcvik. Na začátku srpna 1944 nastoupili vojáci k náročnému pochodu ke Karpatům. Kvůli německým náletům probíhal přesun jen v nočních hodinách. Každou noc zdolali vojáci pěšky třicet kilometrů. „Vždycky jsme došli nad ránem. Unavení a s oteklýma nohama. Ani jsme neměli zájem o jídlo a hned jsme si lehli do příkopu. A tak jsme došli až do polského města Přemyšl.“

Blízko Přemyšle se již nacházela fronta a 9. září 1944 se Jaroslav Ludvík poprvé dostal do ostrého boje. Jednalo se o velmi krvavou premiéru, kterou u obce Machnówka v Dukelském průsmyku zaplatilo životem přes šest set československých vojáků, většinou nezkušených nováčků. „My jsme šli a Němci udělali místo a naši přední vojáci se takřka dostali do zajetí. Já jsem zůstal ve vesnici. Zachránili je tam ruští vojáci. Vylezli ze zákopů: ,Kuda idete? Na zaď idete.‘ Tak se to zastavilo. Jak se rozpustila mlha, tak Němci na kopcích nad Machnówkou na nás moc dobře viděli a začal minometný déšť. (...) Já jsem sebou vždycky práskl do nějaké příkopy. Silnice byla plná aut a proviantu. Němci do toho stříleli a všechno bylo rozbitý.“ Jaroslav Ludvík následně ustoupil zpět do Machnówky, kde se setkal s kamarádem z Bakovců Antonínem Kočkou a společně se pak skryli za jeden z domů. „Vedle stála velká hruška. Najednou to začalo šumět, tak jsem sebou práskl do příkopu, kde tekla močůvka. Nebýt toho, tak jsem tady nebyl. Tonda to dostal a do války už se nevrátil, ale přežil.“

Osmnáctiletý Jaroslav Ludvík prožíval na frontě obrovský strach. Odvahu mu dodávala jen víra v Boha a dopisy od jeho milé Anežky z Bakovců, se kterou se seznámil před vstupem do armády. Svou rotu později našel, ale zůstala v ní jen hrstka původních mužů. Většina z nich zahynula nebo se při útěku ztratila. Jaroslav Ludvík se ani nestačil vzpamatovat z prvního šoku a jeho rotu hned nasadili do bojů o kótu 534. Jednalo se o důležitý a velmi dobře zabezpečený opěrný bod německé armády. Jeho dobývání trvalo déle než týden a zůstalo po něm více než pět set mrtvých a raněných československých vojáků. Důležitou roli při bojích tehdy sehráli právě automatčíci. Rota s Jaroslavem Ludvíkem dostala nového velitele, který krátce předtím přicestoval z Anglie. Velitel si dalekohledem prohlížel německé obranné postavení, když ho náhle přímo doprostřed čela zasáhla kulka německého odstřelovače. Rota i přesto musela nastoupit k útoku směřujícímu přes vysokou trávu k železničnímu náspu. Vojáky zasypávala hustá minometná střelba a během dne se útok třikrát opakoval. Při posledním útoku pamětník vypustil dávku z kulometu na nekrytého německého velitele a hned poté se na něj spustila cílená palba z minometů. „Jedna mina se roztrhla těsně za mnou a střepiny mě trefily do nohy. Hodně to zabolelo a myslel jsem si, že mám nohu přeraženou. Až přestala minometná palba, tak jsem vylezl a prohlížel jsem to. Měl jsem omotky, což byly šněrovací boty a ty se omotávaly až ke kolenům. A měl jsem tam strčenou lžíci, když přinesou oběd, abych se měl čím najíst. Lžíce byla do úhlu. Střepina praštila do lžíce, ta se ohnula do úhlu a mě to tak hrozně bolelo a noze nic nebylo.“

Kótu 534 vojáci dobyli a krátce nato osvobodili i město Dukla. Dalším důležitým opěrným bodem německé armády byla Hyrowa hora, kde se nacházely i betonové bunkry. Rota s Jaroslavem Ludvíkem se 21. září 1944 zakopala na jejím svahu. „Přivedl nás pod horu velitel a říkal, že se máme zakopat a že si pro nás ráno přijde a půjdeme do útoku. Začali jsme kopat, jenže tam bylo trochu štěrku a pak byla skála. Tak jsem to narovnal kolem sebe, aby mě to trochu chránilo, a nesměl jsem se zvedat. V noci to ještě šlo, ale nad ránem, jak už bylo vidět, kdo se zvedl, už tam padaly miny. Z hory na nás pěkně viděli. Čekali jsme, až nás zavolá velitel, ať se dostaneme pryč. On pro nás vůbec nemohl přijít. Až do rána jsme tam byli. Až byla hora dobyta, tak teprve pro nás přišel. Nešlo to. Padaly miny jak déšť. Já jsem dostal strach, jestli jsem tam nezůstal sám, tak jsem se zvedl a koukám. Jak jsem zvedl hlavu, už to šumělo a spadla malá mina takových možná dvacet centimetrů ode mě. Ta hlína se štěrkem, co byla okolo, byla všechna pryč. Myslel jsem, že už jsem hotovej. Hluchej, nohy a všechno potlučený. Chvíli jsem tak ležel a najednou slyším z vedlejšího zákopu: ,Tak Ludvík už to má za sebou.‘ Mysleli, že to spadlo na mě. Díky Pánu Bohu jsem to přežil.“

O tři dny později a jen pár dní před překročením československých hranic Jaroslava Ludvíka na lesní planině těžce poranily střepiny z minometného granátu. „Vojáka, co šel se mnou, odnášeli v dece. Byl těžce raněný. Co se s ním stalo, ale nevím,“ vzpomíná pamětník, který měl po celém těle zabodnuté střepiny a jedna z nich mu pronikla až do plic. „Čepici jsem měl úplně rozpáranou a kabát jako síto. Samá díra.“ Následoval převoz do polní nemocnice, stakan vodky a operace bez anestetik. Doktor mu vytáhl střepinu z plic, ale ostatní v těle nechal, protože ho neohrožovaly na životě. Dodnes tak má v těle několik střepin. Zdravotní stav Jaroslava Ludvíka byl velmi vážný a lékaři si mysleli, že nepřežije. Po třech měsících v nemocnici v Rešově se však jeho stav natolik zlepšil, že ho den před Štědrým dnem z nemocnice propustili. Přestože neměl žádné doklady, rozhodl se před návratem ke své jednotce zajet podívat domů. O půlnoci 24. prosince 1944 dorazil zcela vyčerpán do Bakovců. Po dvou týdnech na dveře domu zaklepala sovětská milice a Jaroslav Ludvík se musel vrátit k československému sboru, který se v té době již nacházel u Prešova na Slovensku. Při lékařské prohlídce mu zjistili nedomykavost srdeční chlopně, a proto ho zařadili do ševcovské dílny v týlu. Konec války tak prožil na Moravě a následně jej dislokovali na Žatecko.

A zase kolektivizace

V říjnu 1945 Jaroslava Ludvíka demobilizovali. Poté si našel hospodářství v obci Úsov na Šumpersku, kde se již usadilo několik vojáků československého armádního sboru pocházejících z Bakovců. Pamětník získal usedlost s třinácti hektary zemědělské půdy, kde bydlel společně s původními majiteli, česko-německou rodinou Weiglových. Paní Weiglovou Jaroslav Ludvík zaměstnával během zemědělských prací, a proto zažádal, aby Weiglovy zařadili až do posledního transportu během odsunu Němců. Ten se ale nakonec nekonal. V roce 1947 reemigroval do Úsova i zbytek rodiny Ludvíkových. Otec měl po válečném zranění chromou ruku a sám nezvládal obhospodařovat získané polnosti. Jaroslav Ludvík proto své hospodářství přenechal Weiglovým a nastěhoval se za otcem.

Ještě v roce 1947 se pamětník oženil s Alžbětou Čurdovou z Bakovců, se kterou si po celou dobu služby u sboru dopisoval. Začátky v Úsově nebyly vůbec jednoduché. Rodina musela odevzdávat dodávky zemědělských produktů a ještě splácet hospodářství. Díky tvrdé práci se jim všechno dařilo. Jenže to už v Československu vládl komunistický režim a probíhal v něm proces kolektivizace zemědělství. Místní soukromí zemědělci odmítali vstup do jednotného zemědělského družstva (JZD). To se sice v obci podařilo v roce 1952 založit, ale krátce nato se rozpadlo. „Každý den dvakrát třikrát nás chodili přesvědčovat, ale my jsme nechtěli.“ Místní komunističtí funkcionáři proto přitvrdili a dva hospodáři prý byli za neplnění dodávek odsouzeni na jeden rok vězení. Ze strachu pak všichni ostatní v roce 1956 do JZD vstoupili. Mezi nimi i Jaroslav Ludvík, který se později stal zootechnikem a v družstvu zůstal až do penze.

Ještě jedna událost z doby vlády komunistického režimu zásadně ovlivnila život rodiny. V roce 1982 emigroval tehdy dvacetiletý syn Pavel do Německa. „Když se to dozvěděly úřady v Šumperku a policajti, tak jsme je tady měli takřka každý den. Měli jsme z toho dost potahování,“ vzpomíná Jaroslav Ludvík, který dnes stále žije na svém hospodářství v Úsově.