podporučík v. v. Jaroslav Ludvík

„Přišli jsme do města a generál Svoboda měl před celou armádou řeč. Také říkal, že zítra vstoupíme do boje a že dělostřelci jsou zapojení a že v noci budou střílet a že my nastoupíme ráno. Ráno jsme nastoupili a šli jsme přes vesnici a přišli jsme do obce Machnówka a tam byl masakr. Velitel žádný. Tam se generál Svoboda neobjevil. My jsme šli a Němci udělali místo a ti přední byli takřka v zajetí. Já jsem zůstal ve vesnici. Zachránili je tam ruští vojáci. Vylezli ze zákopů: ,Kuda idete? Na zaď idete.‘ Tak se to zastavilo. Taky mlha až přestala a Němci byli na kopcích nad Machnówkou a viděli na nás moc dobře. Jak se to zastavilo, tak začal minometný déšť. A ten první den bez boje přes sedm set mrtvých. Žádnej za to nemohl.“

„Přivedl nás pod horu velitel a říkal, že se máme zakopat a že si pro nás ráno přijde a půjdeme do útoku. Začali jsme kopat, jenže tam bylo trochu štěrku a pak byla skála. Tak jsem to narovnal kolem sebe, aby mě to trochu chránilo, a nesměl jsem se zvedat. V noci to ještě šlo, ale nad ránem, jak už bylo vidět, kdo se zvedl, už tam padaly miny. Z hory na nás pěkně viděli. Čekali jsme, až nás zavolá velitel, ať se dostaneme pryč. On pro nás vůbec nemohl přijít. Až do rána jsme tam byli. Až byla hora dobyta, tak teprve pro nás přišel. Nešlo to. Padaly miny jak déšť. Já jsem dostal strach, jestli jsem tam nezůstal sám, tak jsem se zvedl a koukám. Jak jsem zvedl hlavu, už to šumělo a spadla malá mina takových možná dvacet centimetrů ode mě. Ta hlína se štěrkem, co byla okolo, byla všechna pryč. Myslel jsem, že už jsem hotovej. Hluchej, nohy a všechno potlučený. Chvíli jsem tak ležel a najednou slyším z vedlejšího zákopu: ,Tak Ludvík už to má za sebou.‘ Mysleli, že to spadlo na mě. Díky Pánu Bohu jsem to přežil.“

„V ten okamžik začal déšť min. Tak jsem se došoural pod trať, jak byl úvoz. Ještě než jsem se tam došoural, tak už okolo padaly miny. Jedna mina se roztrhla těsně za mnou a střepiny mě trefily do nohy, a hodně. A to zabolelo a myslel jsem si, že mám nohu přeraženou. Až přestala minometná palba, tak jsem vylezl a prohlížel jsem to. Měl jsem omotky, což byly šněrovací boty a ty se omotávaly až ke kolenům. A měl jsem tam strčenou lžíci, když přinesou oběd, abych se měl čím najíst. Lžíce byla do úhlu. Střepina praštila do lžíce, ta se ohla do úhlu a mě to tak hrozně bolelo a noze nic nebylo.“