Nina Luc, roz. Sidorkevič

„Když už Češi odjeli, tak slavilo se, ale už jich tolik tady nebylo. Už bylo méně lidí, ale všechno jedno, jedni ke druhému se sbírali, hráli karty, tisíc, duraka, jak se jmenuje po rusky. Sbírali se, Nina Bilijenková s manželem přicházela, Kurásová přicházela, tak se tady i hádali za karty, když hráli tisíc jedna. Bylo veselo. Potom například, když zabili prase, tak byl smažák. A po těch kartách smažák probuvali do dáči. Takové to bylo.“

„My jsme emigrovali, přijeli jsme na hranici a odtamtud nás odpravili zpátky, že je tatínek Ukrajinec. Tak jsme se nedostali do Čech. [A vy už jste byli ve vlaku nastoupení?] Byli jsme už ve vlaku nastoupení, všechno. Museli jsme se vrátit. I za tatínka. [A tady jste nechali i obydlí?] To taky Češi, co odtud vyjížděli, všechno nechávali a tam dostávali bydlení. V Litoměřicích a kde byli Němci. Německé Sudety. Tam dostávali byty.“

„Končila jsem dubenskou školu, pedučiliště, učitelka, a potom jsem byla, poslali mě na Police. Tak jsem dva roky na Police bydlela, pracovala jsem. Potom jsem se dostala do Rovna [též Rivne – pozn. aut.], bydlela jsem v Rovně. Potom jsem se vdala. No tak, na tom všechno.“

„Já jsem tady chodila do školy, maminka tady taky chodila do školy. Tak učila českou, polskou a ještě nevím, jaké movy učila. Češtinu dobře učila, ale polštinu taky, bo po polsky četla všechny knížky. I mluvila. Tady jedna ženská dostávala psaní z Polska, tak jí to přinášela a maminka to všechno četla a překládala. Maminka se dobře učila.“