"Jak to tatínek vnímal... Bylo to pro něj určitě těžké. Fakt nevnímal těžko znárodnění. To vím, že říkal: 'Já jsem se musel starat, takhle mám fixní plat.' Když byl zaměstnaný, maminka byla zaměstnána. Byla u toho bednárna, dělaly se bedny pro zdravotnické nástroje, přístroje, které se vozily za moře. Takže musely být dřevěné, no prostě docela dobrá živnost to byla. I jako národní podnik. Tatínek byl dobrák úžasný. Nedělal nějaké těžkosti někomu. U nás nebylo, že by se nadávalo nebo že by se nenávidělo. Prostě nesli jsme ten život tak, jak to šlo."
"V tom roce 1945 to tedy bylo dobudované. Byly tam ty nejmodernější stoje, co tatínek mohl. No a my jsme tedy bydleli v provizoriu. V tom čtyřicátém osmém roce se to nějakým způsobem všecko zvrtlo, přišlo jiné zřízení. Pila byla znárodněna. Počkali, až jsme dostavěli, až to bylo všechno dostavěné, tak se pila znárodnila. I když tedy neměla být znárodněna. Mělo se znárodňovat nad 50 zaměstnanců a my jsme v té době měli dva důchodce zaměstnané. Dělali jsme všichni. Já jsem v šesti letech navalovala klády. Muselo se dělat všechno, co šlo, zapojit děcka, aby se to dobudovalo. Takže se to znárodnilo, pila se znárodnila, dluhy se neznárodnily. Dluhy se platily až do padesátého třetího roku. A v roce 1953, což je kuriózní, se pila zrušila."
"Byli u nás na pile Němci. Ubytovaní tam byli Němci. Pamatuju si i kobercový nálet na Brno, když byl v dubnu. Když se vraceli z náletu na Brno dvě letadla, tak přelítávala přes Holubice a u rodičů tatínkových byli ubytovaní vojáci, myslím, že to byli Rumuni. A když ta letadla přeletěla, tak za nimi vystřelili z pušky. Letadla se vrátila. Shodila dvě bomby a jednu tedy shodili na rodný dům tatínkův. Babička tam zůstala, tu to zabilo. Na chlívy, koně tam zůstali. Kráter, byl obrovský kráter do země, to si pamatuju. Dědečka se strýcem, kteří tam ještě byli, to vyhodilo ven, tak naštěstí to přežili, tak přišli k nám."
Bohumila Louková se narodila 14. září roku 1938 v Brně. Se svou rodinou žila v Holubicích u Brna. Matka Antonie Franková pocházela z chudých poměrů, otec František Frank byl naopak synem bohatého sedláka. Bohumila měla ještě dva bratry. Otec vybudoval v Holubicích vlastní pilu, úspěšný podnik, který mu těsně po válce, nejspíše úmyslně, kdosi zapálil. Rodina během krátké doby vybudovala novou, modernější pilu. Záhy o ni Frankovi přišli během znárodňování. Rodný dům za války rodině Frankových zničil kobercový nálet, během kterého zemřela babička, matka otce. Rodina po dlouhá léta žila ve sklepě, později si svépomocí rodiče postavili dům. Bohumila nejprve navštěvovala chlapeckou třídu ve škole v Rousínově. Později studovala textilní průmyslovku, kterou dokončila v roce 1957. Byla členkou pěveckého, dramatického kroužku, chodila do Pionýra a účastnila se tradičních krojových slavností. Velmi ráda sportovala. Prošla Orlem, Sokolem a ráda se účastnila i spartakiád. Denní studium na vysoké škole si nemohla dovolit z finančních ani kádrových důvodů. Později dálkově vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Bratislavě. Po návratu do Čech nastoupila do brněnského Výzkumného ústavu pletařského. Prvního manžela potkala na pracovní cestě a odstěhovala se za ním do Varnsdorfu. V roce 1969 však manžel sám, bez rodiny emigroval. Pamětnice s malou dcerou se tak dostaly do tíživé finanční situace. Druhý manžel byl o 22 let starší, vzali se v roce 1972 a měli spolu druhou dceru. Bohumila pracovala na národním výboru ve Varnsdorfu, v podniku Velkoobchod s oděvním zbožím, později v Rumburku v Rukovu jako vedoucí výroby. V roce 1986 se s rodinou vrátila do Brna a o dva roky později prodělala v důsledku vyčerpání mrtvici. Na sever se opět vrátila a v obci Rybniště ve Šluknovském výběžku žije dodnes (2019).
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
