„Spolužačka se mi přiznala, že byla na mě nasazená. Po třiceti letech po sametový revoluci. Já to netušila! Já jsem netušila, proč jsem přišla o červenej diplom. Protože mi dvakrát dali trojku. Já jsem ještě v životě nevypadla od zkoušky, ale dvakrát mi dali trojku a to už byla záminka, proč mi ho nemohli dát. To jsem vůbec netušila. A po třiceti letech na tom mejdanu k tomu třicátýmu výročí od ukončení školy se mi přiznala. Ona si vzala spolužáka, o rok níž chodil, ale taky to byl spolužák z tý školy. O tom se vědělo, že je estébák. O ní ne. Tak ta mi to přiznala a říkala: ‚Nemohli jsme na tebe nic najít, protože chtěli na vekslování s bonama. Ale ty jsi žádný neměla.‘ A já jsem řekla: ‚Já jsem jednou vyvekslovala bony, to jsem si koupila džíny. A to bylo jediný.‘ A ona říkala: ‚Ale to bylo málo! To prostě nešlo tě vyhodit. Na tebe byli nasazený kantoři.‘ A jmenovala mi je – ty, co mi dali trojku. Nemohli mě vyhodit, protože jako to bylo dobrý. Tak i ten vedoucí diplomový práce měl za úkol mě vyhodit. Nepomáhal mi vůbec, ani mě neinstruoval, ani mě nevedl jako diplomovou práci.“
„Tatínek, pak bych řekla, v těch padesátých letech musel měnit zaměstnání dost kategoricky, takže přešel ke geologickýmu průzkumu, fáral i na průzkum do dolů a ložisek a tak.“ – „Proč musel odejít z té továrny?“ – „No, to právě se někomu znelíbil. On měl dvě takový periody. První byla, oni ho zneužili nejdřív, protože zakládal kosmetiku na Slovensku. Takže ta slovenská kosmetika, to je vlastně dílo mojeho tatínka. On dojížděl jednou za tejden domů, takže byl vlastně přes týden na Slovensku, v Levicích, a tam zakládal tu kosmetiku: ten Astrid Slovensko a Slovakofarma, tak to je všechno tatínkova práce. A potom, když tady to dokončil, tak se ho chtěli zbavit. Už pro něj místo zpátky v Praze nezůstalo. Přešel ke geologickýmu průzkumu a tam se stal taky velice úspěšným. Bohužel, když já jsem měla jít na vysokou školu, tak tam došlo k situaci, že několikrát na stole našel přihlášku do strany. On se furt ptal: ‚Čí to je? Čí to je? Vemte si to. To moje není.‘ A oni ho tímto způsobem tam lákali. Tak nakonec to vzal a hodil do koše. A to ho stálo další vyhazov. Pár let před penzí.“ – „Čili z toho geologického průzkumu...“ – „… mu dali vyhazov. Když byl dva měsíce bez práce, a v socialismu být bez práce, tak to je teda téměř trestnej čin, že? Já jsem maturovala, bratr byl ještě o dva roky mladší než já, takže dvě děti nedospělý živit, mít jeden plat a ještě tam žít s babičkou, která má dvě stovky, no to bylo naprosto šílený. Maminka se tenkrát rozčílila a šla za poslancem a všechno mu vylíčila. Došlo k tomu, že ho ke geologickýmu průzkumu vzali znova, ale do výzkumáku, a jezdil do Mníšku každej den do ÚVRu.“
„Babička s dědou měli spoustu přátel, kteří za nima jezdili, a pohybovali se tam ve společnosti české menšiny, která vybudovala město Užhorod do současné podoby. Byla tam rodina Hošovských, která budovala gymnázium, pak tam byl z Košic pan doktor Pežanský, a to byl župan. Babička s dědou si tam postavili vilu. Takovou malou vilku, dům, je tam dodneška. Za nima tam jezdili, pochopitelně za všema tam jezdili, přátelé z Čech. Babička měla kamarádku Helenu Malířovou, to byla první žena Ivana Olbrachta, takže podklady pro Nikolu Šuhaje loupežníka sbírala babička v dědečkově archivu a pomáhala všechny podklady pro knihu nasbírat. Současně s nimi chodila po horách, po poloninách, na Hoverlu a všechny ty krásné příběhy, které jsou v dílech Ivana Olbrachta popsány, ty s nima prožívala, že u nich bydleli.“ – „Takže tam bydlel i Ivan Olbracht...“ – „Manželé Olbrachtovi tam prostě bydleli. Když se Ivan Olbracht rozešel s Helenou Malířovou, tak mu to babička nikdy neodpustila, smířili se až před smrtí, před jeho smrtí.“
Ljuba Loukotová, rozená Macevičová, se narodila 23. května 1943 v Praze. Kořeny její rodiny jsou pevně spojené s bývalým Rakouskem-Uherskem a především s Podkarpatskou Rusí: po vzniku Československa se Ljubini prarodiče z matčiny strany přestěhovali do Užhorodu. Její otec naopak pocházel z polské části Ukrajiny z velké ukrajinské rodiny. Aby mohl studovat, odešel do Prahy, oženil se tam a další generace Macevičů už vyrůstala v Praze. Ljuba žila čtyřicet let na Žižkově, ale střídavě chodila do školy v Praze a v Panenských Břežanech. Vystudovala zemědělskou fakultu v Českých Budějovicích a po promoci pracovala ve Státních plemenářských podnicích a na generálním ředitelství Zemědělského zásobování a nákupu. Po listopadu 1989 byla zaměstnaná v Investiční a poštovní bance (IPB) a na ministerstvu financí. V 90. letech a pak ještě v období 2013–2014 vykonávala funkci starostky Panenských Břežan. Za tu dobu se jí podařilo vybudovat v obci mj. čistírnu, vodovod a kanalizaci. S velkým nasazením se postavila proti vybudování letiště Aera Vodochody. Ačkoli je Ljuba pevně ukotvená v Praze, je stále v kontaktu s ukrajinskou komunitou v Čechách, mluví ukrajinsky a je si vědoma toho, čím Ukrajinci obohatili českou společnost.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
