Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ljuba Loukotová (* 1943)

• narozena 23. května 1943 Praze

• v letech 1947–1960 prožila školní léta částečně v Panenských Břežanech a v Praze na Žižkově

• v letech 1960–1965 vystudovala Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích

• v období 1965–1991 pracovala ve Státních plemenářských podnicích a na generálním ředitelství Zemědělského zásobování a nákupu

• v letech 1991–2001 byla zaměstnaná v IPB (Investiční a poštovní bance)

• v období 2002–2006 pracovala na ministerstvu financí

• v letech 1994–1998 a 2013–2014 zvolena starostkou Panenských Břežan

Pestré kořeny

Příběh Ljuby Loukotové, rozené Macevičové, může sloužit jako příklad pestrých národnostních a kulturních poměrů, které po sobě zanechala bývalá rakousko-uherská monarchie. Její babička Anna Štursová (z rodiny známých sochařů) se narodila v Litomyšli, pracovala v Brně a často jezdila do nedaleké Vídně, kde potkala Vladimíra Ustyanoviče, jehož maminka byla Vídeňačka a tatínek veterinář, rakousko-uherský důstojník, narozený v chorvatském Mostaru. Mezi jeho předky patřili národní buditelé, malíři, muzikanti a další významné kulturní postavy.

Babička Anna, též kulturně vzdělaná a emancipovaná žena, pracovala jako úřednice v prestižní firmě Arnolda Klíčníka, majitele nejstarší optiky na Moravě. Tento známý rodinný podnik sídlící tehdy, stejně jako dnes, v České ulici, později zdědil Arnoldův vnuk, básník Ivan Blatný. Klíčník byl významnou osobností českého Brna. Anna se nadšeně účastnila schůzek Ruského kroužku, kde se potkávala s Leošem Janáčkem a jeho dcerou Olgou. Panslovanství – už i pro předchozí generace – nabízelo alternativu k německému duchu, který tu historicky převládal.

Podkarpatská Rus

Po roce 1918 odjeli Anna s Vladimírem do Užhorodu budovat právní a kulturní život v nejvýchodnější části nové samostatné republiky. Jak Ljuba říká: „Babička s dědou měli spoustu přátel, kteří za nimi jezdili, a pohybovali se tam ve společnosti české menšiny, která vybudovala město Užhorod do současné podoby.“ Oba zastávali ve společnosti důležité posty: dědeček byl okresním soudcem, babička zakladatelkou a náčelnicí skautingu. Mezi české přátele, kteří byli jejich hosty, patřila například Helena Malířová a Ivan Olbracht. „Podklady pro Nikolu Šuhaje loupežníka sbírala babička v dědečkově archivu a pomáhala všechny podklady pro knihu nasbírat. Současně s nimi chodila po horách, po poloninách, na Hoverlu a všechny ty krásné příběhy, které jsou v dílech Ivana Olbrachta popsány, s ním prožívala,“ dodává Ljuba. Česká komunita se s nadšením účastnila místních událostí, slavností, výročních trhů, včetně svateb, křtů a pohřbů. Poznávala a oceňovala jinakost. „Babička tíhla k Podkarpatské Rusi a byla tam šťastná,“ dodává pamětnice.

Do Prahy

Dne 14. března 1939 zahájila maďarská armáda okupaci zbytku Podkarpatské Rusi. Pro českou komunitu to znamenalo neodkladný odjezd. Když v té době babička Anna zjistila, že jí je milovaný Vladimír nevěrný, pronesla památnou větu: „I ten kohout je jenom chlap“, rozvedla se a odstěhovala se s tehdy devatenáctiletou dcerou Ljubou a synem Vladimírem do Prahy.

Ljuba studovala krátce ukrajinistiku na filozofické fakultě, nacisté však brzy vysoké školy zavřeli a ona se během války zapsala do tanečního studia Jožky Šaršeové, významné představitelky meziválečného moderního tance. V té době se seznámila s o dvacet let starším Vladimírem Macevičem, který se stal jejím manželem.

Otec Vladimír

Tatínek se narodil v Ivano-Frankivské oblasti do velké ukrajinské rodiny v západní části Ukrajiny, která v meziválečném období náležela k Polské republice. Byl jediným synem malorolníka v rodině se šesti dcerami a jeho povinností podle tradice bylo, aby se o ně postaral. Vladimír byl nadaný, ale „Poláci dovolovali Ukrajincům získat pouze střední vzdělání“, vysvětluje jeho dcera Ljuba. Rozhodl se ze země odejít, začít nový život v Praze a studovat chemii na Českém vysokém učení technickém. Po titulu inženýra ve studiích pokračoval, získal doktorát a úspěšně se etabloval v továrně Kosmos v Kročehlavech při výrobě kosmetiky. „Zakládal kosmetický průmysl na Slovensku, přes týden byl v Levicích a domů jezdil jednou týdně. Astrid a Slovakofarma, to je jeho práce,“ vypráví pamětnice.

Ačkoli se mu v práci dařilo, emocionálně pro něj nebylo snadné žít v emigraci a celý život se cítil vykořeněný. Mnozí z jeho vrstevníků odešli do Kanady a USA, kde dodnes žije široká ukrajinská komunita. V padesátých letech 20. století musel otec změnit zaměstnání – v kosmetickém průmyslu pro něj už nebylo místo a byl rád, že dostal práci v geologickém průzkumu. Ljuba vypráví: „Bohužel, když já jsem měla jít na vysokou školu, tak tam došlo k situaci, že několikrát na stole našel přihlášku do komunistické strany. On se furt ptal: ‚Čí to je? Čí to je? Vemte si to. To moje není.‘ A oni ho tímto způsobem tam lákali. Tak nakonec to vzal a hodil do koše. A to ho stálo další vyhazov. Pár let před penzí.“ Díky tomu, že se jeho manželka politického tlaku nezalekla, směl však několik let do penze pracovat v Ústavu pro výzkum rud.

Maminka Ljuba

Po válce Ljuba vystudovala pedagogickou fakultu obory ruština, tělocvik a hudební výchova. Učila na základní škole na Žižkově vedle radnice. Měla veselou povahu, byla přirozeně společenská, hrála na klavír a zpívala, uměla tancovat – není divu, že byla oblíbená a děti ji milovaly. V létě jezdila na pionýrské tábory a žila především svou prací.

Je známo, že ukrajinská komunita v Praze držela při sobě a vzájemně si pomáhala. Scházeli se, rádi a dobře zpívali, měli výborný pěvecký sbor, vystupovali například při oslavách Dnů přátelství se SSSR. Pamětnice k tomu dodává: „Při rodinných oslavách v žižkovském bytě se sousedi vesele účastnili. Celý barák na to čekal.“

Podobně jako ve většině rodin, které přišly z Podkarpatské Rusi, byly vůdčími osobnostmi ženy. Myslely pozitivně, byly praktické a životaschopné, adaptovaly se lépe než muži. Neohlížely se do minulosti, ale snažily se do českého prostředí zapojit a najít svoji smysluplnou roli. Jako menšina se musely snažit uspět výrazněji a uplatnit se lépe než ti „domácí“.

Kořeny

Ljuba Loukotová svoje kořeny cítí i dnes. Na Podkarpatskou Rus se vypravila několikrát, v sedmdesátých letech a potom po listopadu 1989, kdy navštívila ty z přátel rodičů a pamětníků, kteří ještě žili, a prošla si místa, o nichž jí babička vyprávěla. Pamětnice přišla zvenčí a byla schopná kritického nadhledu. „Koločava, to byl šok. Ve škole je památník Ivana Olbrachta, městečko žije Nikolou Šuhajem, ty pohádky jsou až úsměvné. Na hřbitově je to samá umělá květina a obrovské věnce. Nic jiného nemohou nabídnout. Žijí z té legendy,“ říká Ljuba. Dodnes mluví ukrajinsky, i svatbu měla v řeckokatolickém kostele sv. Klimenta v Praze. Léta bývala členkou Společnosti přátel Ukrajiny. U druhé generace vazby na původní kulturu přirozeně zeslábly, ale dodržování tradičních rodinných oslav a rituálů zůstalo.

Dětství v Panenských Břežanech

Ljuba Loukotová prožila čtyřicet let svého života na Žižkově, na který nedá dopustit. „Je to specifická čtvrť, město ve městě,“ říká. Od Velikonoc do Mikuláše totiž pamětnice s bratrem Jiřím žila s babičkou v Panenských Břežanech na chatě. Oba zde chodili do školky a základní školy. Jak se v Břežanech ocitli? Začalo to tím, že si babička přála odjet z Prahy. „Měla volnomyšlenkářský životní styl, jako Božena Němcová,“ dodává Ljuba. V roce 1947 bylo v místech, kde dnes pamětnice bydlí, pole. Sedlák, majitel pozemků, je chtěl prodat, babička mu pomohla zařídit prodej po právní stránce a za odměnu od něj část pole získala. Macevičovi si tu postavili skromnou chatu, babička vysázela stromy, Ljuba vzpomíná, jak se chodila koupat na místní koupaliště, jak se tu hrálo divadlo a pořádaly besídky. Zná všechny zdejší obyvatele, všichni znají ji a od dětství byla součástí místní komunity.

Vysoká škola v Českých Budějovicích

Ljuba maturovala na Gymnáziu Sladkovského na Žižkově. Psal se rok 1960, na studium vysněné biologie se nedostala – „pro velký počet uchazečů“, jak se tehdy obvykle uvádělo. Ten rok se v Českých Budějovicích otevírala pobočka zemědělské fakulty v Praze, fakulta provozně ekonomická. Pamětnice dostala ubytování na koleji (a tím i volnost studentského života), získala kvalitní vzdělání a prožila krásná léta s majálesy, na Šumavě na běžkách, v létě na kánoích na Vltavě v partě spolužáků, se kterými se dodnes schází.

Třicet let po promoci se jí jedna spolužačka na srazu ročníku přiznala, že na ni donášela StB: „Nemohli jsme na tebe nic najít, protože tě chtěli dostat na vekslování s bony. Ale ty jsi žádné neměla.‘ A já jsem řekla: ‚Já jsem jednou vyvekslovala bony, to jsem si koupila džíny. A to bylo jediné.‘ A ona říkala: ‚Ale to bylo málo! To prostě nešlo tě vyhodit.“

Na počátku studia Ljuba odmítla otevřenou nabídku ke spolupráci s StB. „Dva kantoři měli za úkol mě vyhodit, byli na mě nasazení krmivář a fytopatolog. Když to nešlo, dali mi zkoušky za tři a zkazili mi aspoň červený diplom,“ upřesňuje.

Umístěnky

První místo, kam se na umístěnku dostala, byl státní plemenářský podnik v Řepích, pracoviště v Hradištku pod Medníkem jižně od Prahy. Podmínkou přijetí však byla roční praxe v Pilníkově na Trutnovsku. Tam poznala v okolí každý kravín a vykonávala veškerou práci, cokoli bylo potřeba. Za třináct let v podniku ji několikrát lákali ke vstupu do komunistické strany, ale pokaždé odmítla. „Já ne, se mnou nepočítej,“ říkala. Jezdila na velké zemědělské výstavy a byla autorkou státních norem.

Když probíhaly v roce 1969 první normalizační prověrky, byla na mateřské dovolené s první dcerou. „V zimě, kdy celý turistický oddíl jel lyžovat do Rakouska, kádrovák, který vyslovoval ‚chilská junta‘ tak, jak to viděl napsané, prohlásil, že mě nepustí, protože nemůže posoudit můj kádrový profil v roce 1968, kdy jsem byla na mateřské dovolené,“ vzpomíná Ljuba. Po narození druhého dítěte přešla na generální ředitelství Zemědělského zásobování a nákupu. „Potřebovali na to místo dělnou sílu, co táhne tu káru,“ vysvětluje pamětnice.

Investiční a poštovní banka a ministerstvo financí

Ljuba se nikdy nebála nových výzev, ba naopak. Po listopadu 1989 bylo třeba vybudovat bankovní systém a v IPB bylo příležitostí víc než dost. „Bylo to pole neorané. Musela jsem se učit nové věci. Všichni museli projít důkladným školením, skládat zkoušky každý rok, znát právní normy. Dělala jsem špičkovou samostatnou práci,“ vypráví pamětnice.   

Další prestižní pracovní příležitostí, již v důchodovém věku, byla práce v oddělení státního dluhu na ministerstvu financí. „Také tady potřebovali pracovníka s detailní znalostí bankovních operací, zejména na úseku cenných papírů,“ vzpomíná.

Starostkou

Po svatbě manželé Loukotovi stále bydleli v třípokojovém bytě na Žižkově společně s rodiči pamětnice, bratrem, švagrovou a čtyřmi malými dětmi. „Protože nebyla šance získat samostatné bydlení, ze zoufalství jsme si vzali půjčku a postavili svépomocí domek v Panenských Břežanech. Manžel tu byl hlášen a já jsem s dětmi bydlela na Žižkově, protože tatínek prodělal mrtvici a já jsem se o něj musela starat,“ dodává Ljuba.

Po tatínkově smrti se rodina odstěhovala do Panenských Břežan a pamětnice byla v roce 1994 zvolena starostkou, přestože pracovala na plný úvazek v IPB. K tomu vypráví: „Všechno jsem musela vybudovat od začátku. Chodila jsem domů o půlnoci a odstraňovala jsem nedostatky, abychom dosáhli na dotaci na vodovod. A když jsem za čtyři roky skončila s funkcí, vrátilo se to do starých kolejí.“

Pro práci v komunální politice měla Ljuba předpoklady a dobrou odbornou průpravu z fakulty. Osnovy zahrnovaly mimo jiné práce ve stavebnictví, statistiku, dva roky čtení plánů a rýsování, účetnictví, řízení všech výrob –živočišné i rostlinné – řidičské zkoušky na traktor a motorku, vše potřebné k tomu, aby bylo možné spravovat státní hospodářství.

V roce 2013 znovu převzala na dva roky starostování po odvolaném starostovi. Bylo třeba připravit účetnictví pro audit jako podklad pro dotaci. Ljuba byla vždycky známá jako bojovnice: byla jednou z těch, kteří se zasadili o vznik sdružení Stop letišti Vodochody. Okolní obce se sdružily, vypsaly referendum a společně zamítly rozšíření letiště. Ljuba vzpomíná na dramatické jednání s vedením Aera v plechové hale v Letňanech. Trvalo od deseti hodin ráno do šesti hodin následujícího dne: domluvené autobusy tam strategicky po etapách přivážely a odvážely obyvatele ze všech postižených obcí. Hala byla stále plná. Záležitost se vlekla až do současnosti, kdy bylo uznáno, že rozšíření letiště není výhodné.

Dalším problémem Panenských Břežan byla a stále je blízkost dálnice. Pamětnice se snažila o zřízení protihlukové stěny. Ale třebaže obec na vlastní náklady několikrát nechala přeměřit hlučnost, neuspěla.

Dva zámky

Panenské Břežany se vyznačují tím, že jsou v místě dva zámky. V tom Horním, během okupace sídle K. H. Franka, dnes opraveném, je umístěna expozice Památníku národního útlaku a odboje. V Dolním zámku, který vlastnil až do německé okupace sběratel umění Ferdinand Bloch-Bauer, za války bydlela rodina Reinharda Heydricha, po válce v něm sídlil Ústav pro výzkum kovů a dnes je zcela zdevastovaný. V posledních letech, ačkoli byl zámek hlídaný, se z něj ztratilo množství cenných předmětů včetně mobiliáře. A v roce 2018 se v něm naopak našlo dvacet beden se čtrnácti hodinami zvukových nahrávek z procesu s Rudolfem Slánským, které na zámek uložil tehdejší likvidátor.

Ljuba Loukotová, která za dva roky starostování ještě stačila vybudovat z dotací Evropské unie novou radnici a opravit fasádu školy, se dnes věnuje svým čtyřem vnoučatům a péči o svoji krásnou a rozlehlou zahradu.