Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Břetislav Loubal (* 1931  †︎ 2022)

• narozen 26. června 1931 v Tišnově

• s kamarády z aeroklubu založil v roce 1945 odbojovou skupinu Jan

• v roce 1950 byl zatčen

• odsouzen za protistátní činnost, 2 roky strávil ve vězení

• v roce 1954 narukoval k PTP do ostravských dolů

• v roce 2015 byl oceněn jako účastník odboje a odporu proti komunismu

• zemřel 27. února roku 2022

Jako kluci jsme dávali pod pneumatiky německých aut hřebíky

V rodině berního úředníka v Tišnově se 26. června 1931 narodil Břetislav Loubal. Maminka pracovala v domácnosti a pečovala o něj i o jeho mladšího bratra. „Cvičili jsme v Sokole, navštěvovali jsme Skaut. Všude se dbalo na vedení k vlastenectví. Doma nás také vedli k víře a čestnosti. Před válkou jsem chodil na obecnou, pak jsem rok chodil na měšťanku. (…) Pak se žáci třídili podle prospěchu. Já jsem měl prospěch lepší, tak jsem se dostal na gymnázium, ale to jsem nedodělal. V roce 1950 mě zatkli, těsně před maturitou.“

Břetislav Loubal si také pamatuje obsazování Československa v roce 1939. „Když to začalo, Němci se začali po Tišnově roztahovat. Na ulicích stála jejich nákladní auta plná vojáků. Jako kluci jsme jim dávali hřebíky pod pneumatiky. Nenapadlo nás, že bychom se měli bát. (…) Otec byl sokol, hodně jich během války zatkli a pověsili. Rodiče poslouchali zprávy z Londýna. V době po atentátu na Heydricha se v Tišnově objevilo daleko více posádek. Ve škole se zprvu pokoušeli o to, abychom zdravili zdviženou pravicí, ale pak z toho sešlo. Dělali jsme u toho různé opičky. Ani jsme nevěděli, že je to nebezpečné. Nikdo například nemohl vědět, kdo ze žáků je udavač. Na konci války byla armáda už taková ospalá.“

Příchod Rudé armády popisuje Břetislav ne jako osvobozování ale jako zabírání. „Nic neosvobozovali, Němci už utekli, tak akorát zabírali. Přišli, ani boj tu nebyl, žádné přestřelky, konec války a hotovo. Vojáci Rudé armády tady na Tišnovsku akorát znásilňovali a kradli. No, divoši, z jiného světa. (…) Tušili jsme, že to jde ke komunistickému režimu. (…) Hned po válce jsme dali dohromady Skaut a Sokol.“

Dva kluky ze sousední ulice v Tišnově pověsili

Břetislav Loubal se zajímal nejen o Sokol a Skaut, ale také o hokej a divadlo. Hrával na saxofon, maloval divadelní kulisy, uplatnil se i jako ochotnický herec. Jeho velkou láskou bylo létání a vůbec vše, co se týkalo místního aeroklubu. Právě tam se postupně utvořila odbojová skupina Jan. „Když přišel ten slavný únor 1948, tak lidé se začali dělit. To jsme viděli, že to je komunista a to jsou zase naši lidé. (…) V aeroklubu nebyli žádní komunisté. Tam to začalo. Vznikli jsme už dříve, po válce. V aeroklubu nás pár mělo komunisty natolik rádo, že jsme se do nich pustili. (…) Co nám na komunistech vadilo? No, to jejich násilí. Poroučeli, všecko podle nich, nikdo nesměl být národní socialista. Tak ten národ se postavil proti. Oni zavírali, věšeli. Dva kluky ze sousední ulice v Tišnově pověsili. Byli první rok na vysoké škole. Nebyli z naší skupiny. Oni byli sami. Vlasta Železný a Alois Pokorný,“ říká pamětník.

Příběh těchto dvou studentů souvisí s Františkem Mrkvou, který byl na ně nasazen. Když se snažil jednoho ze studentů zastřelit, byl nakonec zastřelen sám. Příběhu se podrobně věnuje dokument České televize Osudový výstřel z cyklu Po stopách třetího odboje.1 Autorem je Luděk Navara, který také zdokumentoval příběh Břetislava Loubala v knize Volavčí sítě.2 Tišnovští studenti Alois Pokorný a Vlastimil Železný byli popraveni za účast v protikomunistickém odboji – Navara v dokumentu kromě jiného upozorňuje také na způsob, jakým tehdy celý případ interpretovala StB.  

Skupina Jan, které byl Břetislav Loubal členem, především tiskla a roznášela letáky s protikomunistickými texty. „Já sám jsem ty letáky dělal, některé. Byly proti tomu, co oni tady vyváděli. (…) Matce jsem vzal starý závěs, roletu. Vybral jsem tu část, která byla dobrá a dala se použít. Udělal jsem rámeček ze dřeva, panty jsem přidělal. Bylo to jako rýsovací prkno. Taková tiskařská podložka. Tehdy jsem měl štěstí, od známého jsem sehnal tu pastu do cyklostylu. Černidlo. Váleček jsem koupil ve fotopotřebách. Akorát jsem složit text, pak už to jen roznosit a nenechat se chytnout. (…) Roznášelo se v noci, do schránek jsme to dávali. Do plotů také. Nikdy nás u toho nechytli. Rodiče nevěděli, že to dělám, nikdy jsem jim to neřekl. Dozvěděli se to až po mém zatčení.“ Členové skupiny Jan tušili, že je má StB v hledáčku. I proto používali různé bezpečnostní signály. „Setkávali jsme se večer u Simandla, který byl z nás nejstarší. Už za Hitlera byl zavřený. Za to, že byl Čech. Ve skupině byli Oldřich Pospíšil, Antonín Koumal, Jan Simandl, Jan Sigmund a já.“

Pistoli jsem měl schovanou na dvoře

Skupina ve své činnosti pokračovala i po zatčení Jana Simandla. „Ale už méně a opatrněji. Vůbec jsme nevěděli, kde Simandl je. Tehdy byly i případy, kdy člověka zatkli, a rodina o tom dotyčném nevěděla celá léta. My se o zatčení Simandla dozvěděli od jeho manželky. Já byl teprve na gymplu, měl jsem těsně před maturitou.“ Břetislava Loubala zatkla StB přímo během vyučování. Do třídy vstoupil nejprve školník, který si nechal vyvolat pamětníka pod záminkou, že má jít k řediteli. „Zatkli mě půl roku poté, co zatkli Simandla. Zaklepali na dveře. (…) Za dveřmi stáli dva estébáci,“ líčí pamětník.  

Odvezli ho do věznice na brněnském Cejlu. „Bylo to tam tehdy rozdělené. Na ty politické a na ty zloděje. Nejvíce se zajímali o informace o skupině. Nic jsem s sebou neměl. Jen sokolský kroj na sobě. Tehdy jsem v něm chodil do školy. (…) Vyšetřovací vazba měla nižší klenuté stropy, tak akorát, abych se tam narovnal. Okna byla vysoko. V rohu byl… no, záchod… velký prádelní hrnec. Dvacet pět nás bylo na cimře. Celkově to mělo tak patnáct metrů čtverečních.“ StB také prohledávala dům, ve kterém Břetislav Loubal se svými rodiči žil. „Převrátili celý barák. Oni hledali pistoli. Měl jsem ji schovanou ve dvoře. Tam byla prádelna a kurník. Tam jsem ji měl schovanou. Ve stropu kurníku. Nic nenašli, tak šli pryč. (…) Měl jsem ilegálně drženou zbraň. Tenkrát byla taková doba. Po válce šlo sehnat ledacos. Jak Němci utíkali, tak tady zahazovali zbraně. (…) Jednu dobu jsme v tom kurníku u nás ve dvoře měli i to tiskařské náčiní. Ale to jsme různě stěhovali.“ Skupina si také budovala úkryt nedaleko Tišnova. K dokončení ale už nedošlo.

To nemělo se soudem nic společného

„Hlavní vyšetřování bylo doma. Rodiče vyhnali do ložnice, zamkli. Mě vzali do jiného pokoje, odkud nebylo do ložnice slyšet, co tam vyšetřovali. Nevěděli, z které strany na mě. Spíše mně vyhrožovali, naznačovali násilí. Naznačovali, že mě uhodí, bouchnou pěstí. Na Cejlu bylo i bití. (…) Na cele jsme měli dvě řady kovových postelí a na nich slamníky. Okénko bylo až u stropu. Ve dveřích kukr, kde nás hlídali. Podlaha betonová. V zimě nic příjemného.“ Břetislava Loubala obvinili z protistátní činnosti a z velezrady. Odsoudili ho k jednomu roku odnětí svobody. Obhajoba u soudu podle něj nefungovala.

„Fraška to byla, to neexistovalo. To se ani nedá říct, že by tam nějaká obhajoba byla. To byl prostě další estébák, který se musel chovat trochu slušně. Nadbíhal si vás a dával pozor, kde se podřeknete. A oni na to navázali a fungovalo to dál podle nich. To nemělo se soudem nic společného. (…) Tam (ve věznici na Cejlu – pozn. ed.) jim nikdo nic neřekl. Když zabili někoho, nic. Tak ho odtáhli a hotovo. (…) Odpustit se nedá, člověk se s tím tak nějak sžije,“ říká Břetislav Loubal.

U soudu se poprvé od zatčení viděl s Janem Simandlem. Břetislava odsoudili k jednomu roku vězení. Další člen skupiny, Jan Sigmund, byl osvobozen. „Ten se jim pravděpodobně něčím zavázal. Byl pravděpodobně nejslabším článkem řetězu. (…) Jeho otec vyučoval hudbu, byli z Oslavan. Pak se stěhovali do Tišnova. Než si tam dostavěli barák, tak bydleli u nás. My spolu žili jako kluci, chodili jsme do jedné třídy. (…) Asi proti mně vypovídal. (…) Asi mě sám neudal, ale vynutili to z něj. Nevydržel. Nedokázal to zkrátka,“ tvrdí Břetislav Loubal.

Prý jsem se nepolepšil a přidali mi další rok

Po odsouzení byl Břetislav Loubal nějakou dobu ve věznici na brněnském Cejlu, poté ho odvezli do dolů v Oslavanech. „To byl kriminál v dolech. Rubali jsme tam černý uhlí. Tvrdé normy byly. A dělali jsme to my, co jsme nikdy šachtu neviděli. (…) Jak se neplnil plán, tak jsme museli dělat my. Sobota, neděle, v kuse. Samozřejmě, že byly šichty, ale dělaly se třeba dvě šichty za sebou. Co nesplnili havíři, to museli vězni.“ Jan Simandl i Břetislav Loubal se ani po odvezení do trestaneckého lágru v Oslavanech nevzdali myšlenky na útěk. Plánovali, že utečou z pracoviště autem při odvozu kamene. Tento plán se jim ale nepodařilo uskutečnit.3 Pokus o útěk popisuje Břetislav Loubal také v knize Luďka Navary a Miroslava Kasáčka Volavčí sítě.4 „Když jsem měl jít z kriminálu domů, tak mně řekli, že jsem se nepolepšil, a dostal jsem další skoro rok. Ani papír mi nedali. To už jsem ale nebyl v Oslavanech, to už jsem byl v táboře nucených prací v Brně na Lidické ulici. (…) Oni to libovolně prodloužili. Někomu se znelíbíte a bylo to. Stačilo se špatně podívat. (…) No, musel jsem si zvyknout. (…) Tam už to ale bylo takové volnější. Vozili nás do Fruty, mezi civilní lidi jsme se dostali. (…) Po asi osmi dalších měsících jsem tedy už mohl jít domů.“ Po propuštění nemohl pamětník najít práci. „Jak jsem přišel domů, to víte, plakalo se… (…) Neměl jsem ani maturitu, povolili mně ji až za rok dva. Po propuštění jsem nemohl najít práci, pak jsem zase musel do práce i do školy zároveň. Otec jako berní úředník měl kvůli mně zamezený postup. Také ho vyslýchali tehdy. (…) Práci jsem nakonec našel ve vápence Čebín, bylo to blízko Tišnova.“

Kam havíři nešli, tam museli pétépáci

V roce 1954 musel Břetislav Loubal nastoupit povinnou vojenskou službu. To pro něj jako politického vězně znamenalo opět doly. „Na vojně jsem byl u PTP, přes dva roky. Bylo mně 23 let a šel jsem na Ostravsko, Horní Suchá. Zase na šachtu. (…) I tam nás nechali déle, asi půl roku navíc. Zase směny. Říkal jsem si, že to musím taky vydržet. Tam byla nejhorší práce. Kde civilní havíři nechtěli jít, že to bylo moc nebezpečné, tam dávali nás příslušníky PTP. Zažil jsem také zával.“ V dole se urval kus stropu a padl pamětníkovi na hlavu. Naštěstí pracovali nedaleko od něj další členové skupiny. Všimli si zavaleného kamaráda a dostali ho ven.

„Mezi pétépáky tam byla hlavně inteligence, kněží například. Obyčejně tam dolů s námi fáral jeden havíř, pod kterým dělala celá skupina. On říkal, co se bude dělat, ale musel se chovat trochu slušně. Na šachtě není problém někoho zabít. Zkoušeli tam na nás také nějaká politická školení, ale nevydrželo to. Vojáci se bavili o něčem jiném, než co se tam snažil hlásat nějaký poručík. Dávali jsme najevo nesouhlas.“

Když se po nehodě uzdravil, do dolů už se nevrátil. Vojnu dosloužil jako lapiduch, tedy vojenský zdravotník. Při léčení se také potkal se svou budoucí ženou Jadwigou, která pocházela z Polska a pracovala jako zdravotní sestra. V roce 1959 se vzali a vrátili se do Břetislavova rodného Tišnova. Narodili se jim syn a dcera.

Jako politického vězně mě nenáviděli i vynášeli do nebes

Jako bývalý politický vězeň se Břetislav Loubal setkával s různými reakcemi svého okolí. „Záleží na tom, kdo soudí. Jsou lidi, co mě nenáviděli jako politického vězně. A jsou lidé, kteří mě za to vynášeli do nebes.“ Po vojně získal Břetislav práci ve stavebním podniku v Tišnově. „Šéfem tam byl jeden, co mým rodičům stavěl barák. Tak ty vztahy byly celkem dobré. I když on byl komunista. Ale nikdy nikomu neublížil.“

Podle vyprávění pamětníkova syna Romana Loubala se otcův postoj vůči totalitnímu režimu projevil také na něm. „Udělal jsem přijímačky na školu, ale nedostal jsem se. Podávalo se i odvolání. Dělali jsme to tehdy čtyři, u přijímaček jsme si to tehdy kontrolovali. Ti tři se dostali, jsou z nich zemědělští inženýři, ale já se nedostal. Posléze jsem se dozvěděl, že to souviselo s mým otcem.“

Manželka se bála, že bychom dceru ven nedostali

V roce 1968 doufal Břetislav Loubal, že režim padne. „Nestalo se to tehdy, ale díky aspoň za to, co je teď.“ Ve dnech okolo 21. srpna 1968 se manželé Loubalovi i se synem vraceli z dovolené v Jugoslávii. Malou dceru měli doma v Československu. Na tehdejší rozhovor mezi svými rodiči vzpomíná pamětníkův syn Roman Loubal: „Sestře byly dva roky, hlídal ji děda z Orlové. Vím, že tam při té zpáteční cestě bylo něco mezi tátou a mámou. Táta se nechtěl vracet. Chtěl do Rakouska, maminka plakala, že nedostanou sestru přes hranice za námi.“ Vyprávění syna potvrzuje také Břetislav Loubal: „No, nebyla tam jistota. Bylo to celkově takové šlápnutí do neznáma. Ve Vídni jsem měl kamarády sice, chtěl jsem je kontaktovat. Ale tady byla malá dcerka a také rodiče. Manželka se bála, že by se nám přes Červený kříž nepodařilo z Československa dostat naši malou dcerku, tak jsme se vrátili. To bylo těžké rozhodování. Viděl jsem na jednu stranu více šancí v zahraničí, na druhou ne. Pokud by šlo jen o mě samotného, asi bych tam zůstal.“ Když se manželé Loubalovi 18. srpna 1968 se synem vraceli z dovolené v Jugoslávii, viděli na maďarsko-slovenské hranici kolonu sovětských tanků. „Po srpnu 1968 začalo přituhovat. Hodně lidí už pak pochopilo, co je to za režim.“

Pro mě přišla sametová revoluce už pozdě, ale aspoň že tak

Při listopadových událostech roku 1989 bylo Břetislavu Loubalovi 58 let. Stále chodil do zaměstnání. „Pro mě přišla sametová revoluce už pozdě, ale aspoň že tak. (…) Václav Havel měl tady nedaleko chatu. Všichni ho tu měli rádi. Ale já jsem se s ním nikdy nesetkal. (…) Politickou situaci sleduji stále. Některé věci bych urychlil, aby bylo jasno. (…) No, v každém případě bych rozpustil a zakázal komunistickou stranu. To je jako bychom tady měli ještě Hitlera, uchovávat takový svinstvo… “

Břetislav Loubal byl všestranně talentovaný. Na hudbu, divadlo i sport. Politická situace mu ale některé životní šance a možnosti nadobro vzala. „Musel jsem si na to zvyknout, co se dalo dělat, silou se nedá nic dělat, a rozumem? To oni nemají. (…) Byl jsem skaut a byl jsem sokol, nebo jsem dodneška, ale už starší. To byly demokratické věci, tam byly jiné principy. Svoboda především! To je to hlavní. To přeci nemá logiku, aby byli všichni lidé podle jedné šablony… to nemá logiku.“

Břetislav Loubal získal v roce 2015 ocenění účastníka odboje a odporu proti komunismu. V roce 2016, kdy vyprávěl své vzpomínky pro Paměť národa, žil na Tišnovsku obklopen nejbližší rodinou.

1) http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10314845897-po-stopach-tretiho-odboje/411235100221002-osudovy-vystrel

2) http://sdruzenipamet.cz/ospamet/index.php/hlavni-menu/co-delame/knihy/242-volavci-site

3) http://www.kpv-praha15.wz.cz/kpv_zpravodaj_clanek11.htm

4) http://sdruzenipamet.cz/ospamet/index.php/hlavni-menu/co-delame/knihy/242-volavci-site