Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miguel Ángel López Herrera (* 1966)

Nejhorší věc, kterou mi současný systém na Kubě způsobil, je odloučení od rodiny kvůli mým odlišným názorům

  • narodil se 26. února 1966 v Havaně, Kubánské republice

  • v roce 1973 se rodina přestěhovala z Havany do Guantánama

  • v roce 1985 byl přijat na Vysokou pedagogicko-průmyslovou školu v Uzbekistánu v tehdejším Sovětském svazu

  • po návratu na Kubu v roce 1990 začal pracovat na Krajském ředitelství pro vzdělávání v Guantánamu

  • v roce 2000 vstoupil do opozičního Kubánského hnutí mládeže pro demokracii [Movimiento Cubano Jóvenes por la Democracia]

  • když v roce 2003 veřejně požadoval svobodu 75 oponentů uvězněných během tzv. Kubánského černého jara“ [Primavera Negra en Cuba], byl zadržen Státní bezpečností

  • v letech 2006 - 2009 si odpykával trest za hanobení osoby Fidela Castra v Kombinované věznici v Guantánamu [Combinado de Guantánamo]

  • v roce 2016 byl odsouzen k ročnímu odnětí svobody kvůli nezaplaceným pokutám za rušení veřejného pořádku a šíření nepřátelské propagandy

  • je dvakrát rozvedený, z prvního manželství má dvě děti, z druhého jedno

  • Kubánské úřady mu znemožňují legálně pracovat, a tak je v současnosti bez stálého příjmu

  • žije v Guantánamu

Výhružky a lži komunistického režimu způsobily přetrhání vztahů kubánského disidenta Miguela Ángela Lópeze Herrery s jeho blízkou rodinou: „Nejhorší je odcizení vlastní rodiny, od těch, kteří mi jsou nejbližší,“ popisuje jeden z následků svých protirežimních aktivit a smýšlení.

„Kanál 8“

Miguel Ángel López Herrera se narodil 26. února 1966 v Havaně. Rodina si díky dědictví z matčiny strany udržovala dobré společenské postavení, i když jeho otec pracoval jako stavební dělník. „Rodiče nepatřili mezi příznivce Kubánské revoluce, ale nebyli ani proti, jen se snažili přežít, jako většina Kubánců,“ popisuje Miguel. Když mu bylo sedm let, celá rodina se přestěhovala z Havany do Guantánama, kde Miguel studoval až do ukončení střední školy v roce 1984. V 80. letech bylo mládeží oblíbené sledovat v televizi „Kanál 8“ [Canal 8], který bylo možné naladit přes Námořní základnu Spojených států amerických v zátoce Guantánamo. Přes americký přijímač měli šanci sledovat jiné zprávy a pořady než v oficiální kubánské televizi: „Ti, kdo se dívali na televizi přes námořní základnu, to museli dělat potají. Byla to moje první vzpoura proti režimu, jen pozorování a poslouchání.“ V 80. letech Kuba zaznamenala pozitivní ekonomický vývoj což bylo pro mnohé velkým překvapením. „Kuba byla nejvyspělejším státem Latinské Ameriky a celého světa, tomu se tady opravdu věřilo,“ zmiňuje Miguel Ángel tehdejší rétoriku režimu. Podle Miguela ale za ekonomickým růstem stála pomoc plynoucí ze Sovětského svazu, nikoliv rozvoj a stabilita kubánské ekonomiky. Došlo také k jistému uvolnění vztahů na Kubě, čehož využili někteří Kubánci a rozhodli se emigrovat. Z tohoto období si Miguel vybavuje tzv. „černou listinu“ - rejstřík, který se pravidelně aktualizoval jmény osob, které vyznávaly některé náboženství nebo udržovali kontakt s příbuznými v zahraničí. „Jednalo se o zavrhované rodiny, komunistický režim naváděl občany, aby pronásledovali tyto ,zrádce‘, křičeli na ně ,gusanos‘ nebo ,patos‘,“ dodává Miguel Ángel hanlivá přízviska v překladu znamenající červi či kachny.

„Perestrojko“

Po dokončení střední školy v roce 1984 byl přijat na Vysokou pedagogicko-průmyslovou školu v Uzbekistánu, kterou úspěšně dokončil v roce 1990. Při příjezdu do Sovětského svazu si okamžitě všiml vyšší socioekonomické úrovně života tamních obyvatel. Překvapily ho také reformy „Perestrojky“[1] naznačující otevírání východního bloku směrem k západní Evropě. V praxi změny představovaly zrušení některých omezení trhů a částečné uvolnění cenzury informací. V roce 1987 se dokonce začaly v oficiálním tisku objevovat zprávy o utlačování obyvatel komunistickým režimem, což byla nejen pro Miguela Ángela naprosto nová zkušenost. „Tyto události v Sovětském svazu zcela změnily mé názory, komunismus pro mě byl najednou utopií,“ vzpomíná na okamžik, kdy si uvědomil důležitost demokratických principů a svobodného tisku. Po návratu na Kubu v roce 1990 už v komunistické ideologii neviděl budoucnost pro svou zemi. Začal pracovat na Krajském ředitelství pro vzdělávání v Guantánamu jako koordinátor technické podpory, kde se snažil šířit své nadšení pro události v SSSR: „Vyprávěl jsem svým kolegům o všech změnách, které se děly v SSSR, o Perestrojce, o pravé tváři komunismu, ale začal jsem sklízet kritiku. Varovali mě, abych na Kubě o takových věcech nemluvil, jinak mě nechají zavřít,“ vzpomíná zklamaně. Ovšem výhružky Miguela nezastavily a dál vyprávěl o svých poznatcích o rozpadajícím se Sovětském svazu, až mu začali kolegové přezdívat „Perestrojko“. Miguel vzpomíná na socioekonomickou krizi, která zasáhla Kubu v 90. letech, známou jako „speciální období“,[2] spojenou právě s pádem východního bloku a ukončení ekonomické podpory pro Kubu: „Přišel hladomor, nedostatek, nebyl olej ani maso, jedli jsme vlastně jen rýži,“ dodává.

Kubánské hnutí mládeže pro demokracii

V roce 2000 se Miguel Ángel přidal k opozičnímu „Kubánskému hnutí mládeže pro demokracii“ [Movimiento Cubano Jóvenes por la Democracia],[3] které založil disident Néstor Rodríguez Lobaina.[4] Ve stejném období se Miguel přidal ke katolické církvi v Guantánamu, kde působil jako jeden z humanitárních dobrovolníků a účastnil se různých seminářů, například o podpoře rodin politických vězňů. Tehdy Miguel netušil, že on sám se brzy jedním takovým vězněm stane. Poprvé byl Miguel Ángel zadržen Státní bezpečností v roce 2003, když veřejně požadoval svobodu 75 uvězněných oponentů[5] během „Kubánského černého jara“ [Primavera Negra] v březnu 2003.[6] Miguel byl nakonec propuštěn po šesti hodinách výslechu, ale byl potrestán zákazem přístupu na internet. V roce 2006 umístil na základní škole dva plakáty s hesly „Pryč s Fidelem“ a „Konec komunismu“, za což byl odsouzen ke třem letům odnětí svobody v „Kombinované věznici“ v Guantánamu [Combinado de Guantánamo]. „V té době byl vztah s mými třemi sestrami na bodě mrazu. Státní bezpečnost jim začala vyhrožovat, že pro ně není vhodné mít se mnou jakýkoliv kontakt, dodnes mají strach se ke mně přiblížit. Režim mi vzal vlastní rodinu. Nejhorší věc, kterou mi současný systém na Kubě způsobil, je odloučení od rodiny kvůli mým odlišným názorům,“ komentuje. Miguela Ángela stojí mnoho úsilí hovořit o jeho pobytu za mřížemi: „Mnohokrát jsem přemýšlel o sebevraždě. Dodnes v sobě potlačuji pocit nenávisti, kvůli nespravedlnosti, které se dopustil režim na mých nejbližších. Pořád mě to trápí, nechci se k tomu vracet,“ uzavírá Miguel.

Protirevoluční červ

Ve vězení vyjadřoval Miguel Ángel svůj nesouhlas s komunistickým systémem prostřednictvím hladovek, kvůli kterým čelil útokům členů Vězeňské rady. Jejich cílem bylo odradit Miguela od rebelie a hladovek. Trest za umístění plakátů na škole si odpykával celkem tři roky, v roce 2009 byl propuštěn na svobodu, ale dodnes je mu režimem znemožňováno najít si legální a stálé zaměstnání. Stejným omezením byla potrestána i jeho manželka a rodina se ocitla ve finanční tísni, která nakonec vyústila v rozvod. „Nikdo mě nechtěl zaměstnat, všichni mě nazývali ,kontrarevolucionářským červem‘, nikdy už nebudu moci legálně pracovat,“ dodává Miguel. Druhé manželství mělo podobný scénář a skončilo taktéž rozvodem, když byl Miguel v roce 2016 odsouzen k dalšímu pobytu ve vězení. „Jen jsem se na ulici dožadoval svého práva na zaměstnání a v tom na mě zaútočila skupinka členů příznivců režimu - ,Rychlé odpovědi‘ [Respuesta Rápida].[7] Odsoudili mě k jednomu roku vězení v ‚Kombinované věznici v Guantánamu‘, jako důvod uvedli nezaplacení vymyšlených pokut. Podle policie jich bylo více než 20, já si jich nejsem vědom,“ popisuje své druhé uvěznění. Reakcí Miguela bylo okamžité vyhlášení hladovky, ve které setrval 45 dní. Posledních deset dní hladovky strávil spoutaný v kritickém stavu na jednotce intenzivní péče, kvůli hladovkám zhubl z 95 kilogramů na 64Miguelova druhá manželka Tamara Basurto Pérez byla v té době v sedmém měsíci těhotenství, což ji ale nebránilo denně protestovat před budovou soudu a požadovat spravedlnost a svobodu pro Miguela, tu však nejen že nevybojovala, ale také byla navzdory svému těhotenství propuštěna ze zaměstnání

Na Kubě každým dnem roste odpor

Miguel Ángel doufá, že zášť a faleš používané současným systémem nakonec zocelí kubánskou společnost, která se nakonec přidá k boji za demokracii. Dle Miguelových slov režim připravil Kubánce o hodnoty, ale i přes to se na Kubě zvedá každým dnem větší vlna odporu, nejen v tisku, ale stále více osob vyjadřuje otevřeně svůj nesouhlas s nastolenou politikou a sdílejí své názory mezi sebou. „Důležité je něco dělat. Stačí málo, každý podle svých možností,“ zdůrazňuje Miguel a vyjadřuje vděk všem, kteří změnili svůj život a jsou ochotni obětovat se budování demokracie na Kubě. Miguel Ángel žije pod neustálými výhružkami a útoky příznivců Rychlé odpovědi, a i přes veškeré snahy systému přerušit jeho protirežimní aktivity se nevzdává a pokračuje v opozičním hnutí. „Moje sestry jsou obětmi režimu, v hloubi duše vím, že mě mají rády a já mám rád je. Cítím se být zavázán bojovat za mou rodinu a za změnu po zbytek mého života, proti systému, který způsobuje nepředstavitelnou bolest tolika lidem“ uzavírá svou výpověď a dodává s nadějí: „ano, vím, že Kuba se jednou změní.“

 

[1] Perestrojka byla skupina ekonomických reformních kroků zahájených v 80. letech 20. století v SSSR tehdejším generálním tajemníkem KSSS Michailem Gorbačovem. Více informací zde: https://ct24.ceskatelevize.cz/archiv/1283943-perestrojka

[2] Období od počátku do poloviny 90. let na Kubě je nazýváno „Speciálním obdobím“ [Periodo especial]. Rozpadem Sovětského svazu v roce 1991 došlo k ukončení ekonomické pomoci Kubě a tím k hluboké socioekonomické krizi na ostrově. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.politicaexterior.com/articulos/politica-exterior/cuba-la-peor-crisis-desde-los-anos-noventa/

[3] Více informací o „Kubánském hnutí mládeže pro demokracii“ [Movimiento Cubano Jóvenes por la Democracia] zde: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/cuba-actividades-movimiento-cubano-jovenes-por-la-democracia/32131.html

[4] Néstor Rodríguez Lobaina se narodil 27. dubna 1965, je disidentem kubánského režimu. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/258164.html

[5] Název „Skupina 75“ se vztahuje k 75 oponentům kubánského režimu, odsouzených během „Kubánského černého jara“ v březnu 2003. Seznam zadržených zde: https://www.cubaencuentro.com/cuba/temas/especial-primavera-negra-2003-2011/listado-de-condenados-del-grupo-de-los-75-sentencia-y-ubicacion-actual-258471

[6] „Kubánském černé jaro“ je označení pro hnutí kubánského disidentu usilujícího o nenásilnou transformaci na ostrově, a to navzdory masivní vlně represí rozpoutané režimem v březnu roku 2003, při níž bylo odsouzeno k trestům odnětí svobody až na 28 let více než 70 nezávislých novinářů a členů opozice. Více informací zde: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1184485295-kubanske-jaro/205542155040002/

[7] Informace o „Brigádách rychlé odpovědi“ [Brigadas de Respuesta Rápida], jednom z prostředků kubánské vlády používaných proti odpůrcům režimu ve španělském jazyce zde: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/cuba-gobierno-brigada-de-respuesta-rapida-arma-gobierno-poder-/31446.html

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě (Iva Fričová)