„V roce 2015 jsem několikrát veřejně demonstroval s cedulemi s hesly ,Mám právo pracovat‘, ,Mám dvě děti‘, ,Mé děti nemají co jíst‘. Chodil jsem protestovat do parku Josého Martí v Guantánamu, nebo před Krajský úřad Ministerstva vnitra, před Odbor vzdělávání městského úřadu, před Odbor vzdělávání krajského úřadu a několikrát také mimo město Guantánamo. Během všech těchto akcí jsem byl zadržen, zbit nebo napaden členy ,Rychlé odpovědi‘ [Respuesta Rápida, prorežimní kubánská organizace]. Také mi Státní bezpečnost udělila několik pokut v hodnotě 30 pesos za údajné rušení veřejného pořádku. Jednou mi dali pokutu ve výši 200 pesos za údajnou nepřátelskou propagandu – za to, že jsem umístil ceduli s hesly do parku Josého Martí v sedm hodin večer, když je puštěná wifi a je tam hodně lidí. Chodil jsem kolem všech, ukazoval jim ceduli a říkal ,podívejte se na to‘, dokud mě fyzicky nenapadla Státní bezpečnost a dala mi pokutu 200 pesos za údajnou nepřátelskou propagandu.“
„Když mé manželce dovolili navštívit mě ve vězení, viděl jsem, jak strašně pohubla, byla opravdu vyhublá. Nevím, jak se dokázala finančně postarat o rodinu, protože já jsem neměl žádné peníze, nic, co bych jí nechal, neměl jsem žádnou rezervu, neměl jsem nic. Starala se o dvě malé děti, syn měl v té době pět nebo šest let y malá asi dva roky. Ve vězení jsem své děti vídal průměrně jednou za pět měsíců, jednou přišla manželka se synem, pak za nějaké tři měsíce s dcerkou. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem nikdy nemyslel na sebevraždu. Cítil jsem se frustrovaný, zraněný, v beznaději a pronásledován obrovskou úzkostí. Také jsem měl strašnou zlost, tak ohromnou, že mi hlavou plynuly všelijaké myšlenky.“
„Velkým rozdílem mezi dnešní mládeží a tou za mých časů je, že my jsme byli úplně zaslepeni. Většina mladých, včetně mě, vyrůstala v systému, ve kterém jsme neměli přístup k alternativním zprávám a informacím. Neexistovaly jiné informace než ty oficiální vydávané komunistickou vládou. Většina mladých opravdu podporovala systém, ale jen z nevědomosti a neznalosti. Současnost je úplně o něčem jiném, mnoho lidí je doslova přilepených k internetu, cestují do zahraničí, mládež má přístup k různým informacím, nejen k těm z oficiálních sdělovacích prostředků. To má za následek, že dnes méně mladých podporuje diktaturu – totalitní systém nastolený tady na Kubě. Za druhé, dnešní mládež je každým dnem více zklamaná systémem a můžeme říct, že svůj odpor vůči režimu vyjadřuje lhostejností ke všemu, co je s vládou spojené. Nevystupují proti systému veřejně, ale jsou k němu naprosto lhostejní, bez zájmu ke všemu režimnímu, k politice vlády.“
„V 80. letech, když mi bylo 14 nebo 15 let, Státní bezpečnost spolupracovala s CDR [Radou pro obranu Revoluce; Los Comités de Defensa de la Revolución] a mobilizovala její členy, aby provedli tzv. akty zapuzení [actos de repudio, státem organizovaná vlna nenávisti] všem, kteří chtěli opustit zemi. Přívrženci režimu s těmi, kteří chtěli opustit Kubu zacházeli, jako by byli ti nejhorší lidé na světě. Dokonce se jim vštěpoval názor, že akty zapuzení jsou povinností každého vlastence – urážet a napadat odchozí. Nikdy jsem na vlastní oči neviděl, že by někoho zbili, ale viděl jsem, jak na ně házeli vajíčka – na ty, kteří směřovali k centrále. To bylo takové sběrné místo, odkud všechny ty, kteří chtěli z Kuby odjet, odváželi v dodávkách do přístavu Mariel [přístav asi 60 kilometrů od Havany]. Když se nějaká dodávka naplnila a vyrazila k přístavu, členové CDR, přezdívaní cederisté, na ni začali házet vajíčka, aby dali těm v dodávce najevo, že jsou tímto zapuzeni. To se opravdu dělo, je to ostuda naší země a tohoto systému.“
Miguel Ángel López Herrera se narodil 26. února 1966 v Havaně, hlavním městě Kubánské republiky. Jeho rodina se těšila dobrému postavení v kubánské společnosti, díky čemuž mohl Miguel Ángel uskutečnit svá vysokoškolská studia v Sovětském svazu [SSSR]. Když ve druhé polovině 80. let Miguel studoval v Uzbekistánu, shodou okolností se v SSSR schylovalo k zásadním ekonomickým reformám. Tyto změny zapůsobily na Miguela tak silně, že po svém návratu na Kubu v roce 1990 nadšeně šířil informace o těchto proměnách, což ale mělo za následek neshody s přetrvávajícím komunistickým režimem na ostrově. V roce 1990 se přidal k opozičnímu Kubánskému hnutí mládeže pro demokracii [Movimiento Cubano Jóvenes por la Democracia] a vstoupil do katolické církve. Kvůli svým protirežimním aktivitám byl dvakrát odsouzen k pobytu ve vězení a několikrát zadržen Státní bezpečností. Komunistický režim prostřednictvím výhružek docílil toho, že vztahy vztah Miguela Ángela s jeho sestrami zůstaly narušené, stejně tak přispěl k rozbití obou jeho manželství. Miguel Ángel má tři děti a žije v Guantánamu. Kubánské úřady mu znemožňují legálně pracovat a mít stabilní příjem.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
