„Moje kritika režimu samozřejmě nabírala na obrátkách. A nebyla jsem to jen já. Byli to i lidé, kteří se připojili a také se vymezovali proti tomu, co se dělo kolem. Vždyť nikdo nemohl zůstat lhostejný před tím, co se stalo 11. července 2021. Nešlo jen o to, co ty lidi přimělo k tomu, aby vyšli v tak hojném počtu do ulic. Šlo i o to, jakým způsobem proti nim zakročila policie a všechno kolem. Bylo to velmi znepokojivé. Takže v tu dobu se jejich postup vůči mé osobě stával čím dál ostřejším. To byl rok 2021. Dne 25. října 2022 jsem potom poprvé dostala pozvání od zpravodajské služby na pohovor. Člověku je v tu chvíli jasné, že jde o výslech, který bude plný vyhrůžek. Já jsem si vždycky myslela… oni po mně nejdou, já píši články, snažím se vždy jednat co nejvíc s respektem a také mi záleží na tom,a by moje myšlenky zněly jasně. Dělám vědu a jakožto historička mi jde o to, abych při svých analýzách kubánské společnosti postupovala co nejvíce vědecky. Věda se nezakládá na pocitech, analýza musí být založená na faktech. A v tomto smyslu mě mnozí kritizovali. Říkali mi: ‚Vždyť ty odmítáš nazývat je diktaturou.‘ A já na to odpovídala: ‚To kvůli tomu, že to není diktatura.‘ Je to totiž mnohem horší. Tohle nese rysy totalitní společnosti. Diktaturu jsme tady měli v době vlády generála Batisty. V té době byla ale občanská společnost stále dostatečně silná na to, aby se tomu postavila. Proč se to teď neděje? Víte, nazývat to diktaturou není přesné. Nevystihuje to podstatu toho, co se děje. Je nutné být v těch analýzách co nejpřesnější, jít více do hloubky, abychom si uvědomili nejen proč jsme se dostali právě sem, ale také to, proč jsme nebyli schopni tomu zabránit a proč teď nejsme schopní tomu čelit. Když nepůjdeme touto cestou, ničemu neporozumíme. Pokřikovat různé slogany a hesla není správné ani ze strany vlády, ani ze strany opozice. To si musíme uvědomit a být důslednější ve snaze pochopit, co se to tu děje.“
„Když se dělo všechno to kolem přístavu Mariel… když se lidé dozvěděli, že mohou připlout z USA pro své příbuzné, můj strýc tam byl s lodí a čekal tam asi měsíc. Nakonec mohl odplout s mými prarodiči a jednou tetou. Jeho další sourozenci a mí bratranci a sestřenice museli odplout na jiných lodích, protože tu strýcovu napěchovali trestanci a dalšími kriminálními živly, kterých se chtěli na Kubě zbavit. Bylo to velmi náročné období, protože rodina, která byla doposud absolutně soudržná, se najednou rozdělila. Příbuzní z otcovy strany s námi přitom trávili tolik času… Kromě toho to bylo velmi tvrdé z hlediska rozbití dosavadních představ o světě, ve kterém jsme žili. Bylo mi tehdy čtrnáct let a ve škole po nás žádali, abychom chodili pokřikovat a házet kameny na lidi, kteří byli našimi přáteli… mnozí byli jako naše rodina, děti, které jsme znali už od školky a potom jsme s nimi chodili do školy. Trpěla jsem, přestože jsem se nikdy neúčastnila žádného z těchto veřejných lynčů. Stačilo to ale pozorovat. Vidět, jak se politici snažili postavit proti sobě jedny a druhé. Jak je ponoukali. Kromě toho ten strach o rodinu, které trvalo snad týden, než vůbec opustili vesnici Pedro Betancourt, kde žili. Neviděli jsme našeho otce celý týden, protože se vydal z Jovellanos, které leželo v blízkosti Pedro Betancourt, aby bránil dům našich příbuzných před tím, aby na něj lidé házeli vejce a kamení a chodili pokřikovat různé hlouposti. Byl to život ve velké nejistotě. Bylo pro mě velmi bolestné pozorovat, jak příbuzní, které jsem měla tak ráda odchází. Velmi těžké období. // Tehdy jsem toho viděla hodně… veřejné lynče hodných a slušných lidí. Potom třeba vedoucího Pionýra, který byl zároveň učitel na základní škole a organizoval ty pochody. Během ranních nástupů nám říkal, kam je potřeba jít a dokonce nám rozdával papírky, na kterých bylo napsané, co na ty lidi máme pokřikovat. Jednoho dne z ničeho nic zmizel. Dozvěděli jsme se, že i pro něj si připluli příbuzní z USA. Viděla jsem, jak malou morální integritu mají někteří lidé. Jednomu děvčeti odešel do USA otec, matka a sourozenci. Ona odmítla jít, protože byla zamilovaná do svého chlapce, kterého tu nechtěla nechat. To ale nebyl ten problém. Problém byl to, že když se to dozvěděli na příslušných místech, začali ji využívat. Brávali ji na různé akce a tam po ní chtěli, aby pronášela proslovy o tom, jak celá její rodina odjela a ona jediná se rozhodla zůstat. Zneužívali dítě a útočili na samotný princip rodiny.“
„Byli jsme pracovní síla na polích! Tohle musí zaznít jasně. Pracovali jsme jako nádeníci. Ta krásná představa založená na myšlenkách José Martího o tom, že se bude mísit studium s fyzickou prací… takhle růžové to rozhodně nebylo. My jsme se opravdu nadřeli, a ještě k tomu v podmínkách, které rozhodně negarantovaly to, že nepřijdete k nějaké zdravotní újmě. Pamatuji si například to, jak jsme často museli chodit sklízet brambory. Na pole jsme jezdili na přeplněných vozech. Nemohli jsme jet na víkend domů, protože prostě bylo potřeba sesbírat ty brambory, aby na poli neshnily. A není to tak, jako dnes… tehdy se pěstovalo obrovské množství brambor. Doprava na pole přitom rozhodně nesplňovala nějaké nároky na bezpečnost. Hodně si nás na voze posedalo, ale ostatní museli stát. Při jedné z takových cest na pole vůz najednou prudce zabrzdil a jeden chlapec přepadl pod kola. Ten vůz ho přejel a on na místě zemřel. Nikdy na to nezapomenu. Jmenoval se Gilberto. Já jsem byla ve třetím ročníku a on ve čtvrtém. Byl to jeden z těch chlapců, kteří nám na poli nosili vodu. Zemřel doslova přímo před našima očima. Nikdy to nedokážu vytěsnit, budu si to pamatovat navždy. Tehdy jsme možná nebyli schopni domyslet to… sice jsme všichni cítili tu nesmírnou bolest, ale nikdo z nás si to nepospojoval a nebyl schopný najít za tím systém, který tohle umožnil. Byli jsme příliš mladí.“
Alina Bárbara López Hernández se narodila do rodiny žijící ve skromných poměrech ve městečku Jovellanos, které se nachází ve vnitrozemí provincie Matanzas, dne 30. července 1965. Její otec pracoval jako obráběč a matka se starala o chod domácnosti. Dětství v tomto kraji se silnou cukrovarnickou tradicí a také početnou skupinou obyvatelstva afrického původu bylo klidné a nerušené. Rodina si zakládala na určitých pravidlech a zvycích týkajících se slušného chování, stolování a vzájemného respektu, což dělalo z jejich domova příjemné a útulné místo. O to větší byl šok, který přišel se stěhováním na studentské koleje už během střední školy. Alina si toto období pamatuje jako dobu, ve které sice Kubánci neměli politickou svobodu, nicméně to bylo v jistém smyslu vyváženo různými programy sociální podpory a přístupem ke zdravotní péči. Velká část její rodiny se přesto, a možná i proto, rozhodla odejít z Kuby přes přístav Mariel v roce 1980. Kvůli tomu Alina nikdy nemohla vstoupit do Svazu komunistické mládeže, což ji zpočátku přišlo nefér. Zároveň se ale sama odmítala účastnit všemožných veřejných lynčů proti rodinným příslušníkům emigrantů, kteří zůstali. Její vášeň pro dějiny vyústila ve studium programu Marxismus, leninismus a dějiny na Vysoké škole pedagogické v Matanzas, kde po absolvování několik let zůstala i jako přednášející. Později se stala profesorkou na Univerzitě v Matanzas. Její pochybnosti o fungování kubánského režimu se poprvé objevily v období Perestrojky, kdy měla díky některým časopisům z Evropy přístup ke kritickému uvažování některých intelektuálů o vývoji socialistického bloku. Postupně začala také publikovat své kritické články v časopisech a po zásahu proti demonstracím z 11. července 2021 už se otevřeně vyjadřovala proti režimu. Její veřejné demonstrace a postoje měly za následek opakované střety s policisty a agenty StB, z nichž některé přerostly ve fyzická napadení. Je přesvědčená, že změna režimu musí začít u lidí, kteří žijí na Kubě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
