RNDr. seržant v.v. Tomáš Lom

„Byl jsem v zadní části letadla. Na podlaze bylo okénko a já skrze něj pozoroval zásahy. A že jsem pilotovi hlásil zásahy poctivě podle pravdy, místo abych mu vylepšil vzdálenost od terče, tak na mě byl naštvaný. A když jsem mu u jednoho průletu oznámil, že jsem bombu ani neviděl, on něco naštvaně zamumlal. Možná něco ve smyslu, že u toho okénka chrápu. Ale bohužel jsem měl pravdu. Bomba zůstala viset v závěsu letadla. Pilot však vztekle zavřel pumovnici, udělal elegantní úhybný manévr, kterým setřásl bombu. Ta dopadla na pumovnici zevnitř, vybouchla a rozbila, co bylo na dosah. Já měl štěstí, že jsem nebyl zasažen žádnými střepy, ale hydraulika na spouštění podvozku byla na řešeto.“

„Posadil jsem se k radaru. Naštěstí byl velmi srozumitelně popsaný. Teoreticky jsem věděl, co je magnetron, klystron, detektor a podobně. Tak jsem to jakžtakž rozchodil. Za chvíli se mě kapitán Hořejší ptal: ‚Tak co vidíš na té tvé kouzelné bedýnce?‘ Tak jsem mu to odečetl: ‚Pobřeží sedm kilometrů nalevo a před námi žádná překážka.‘ – ‚To vidím taky,‘ odvětil. ‚Na to nepotřebuji tu tvoji bedýnku!‘ Ale po chvíli se nervózně ozval znovu: ‚A co vidíš teď?‘ Tak jsem mu to odečetl znovu. Odpověděl: ‚No, to už je lepší, já nevidím vůbec nic. Jsme v hustém mraku.‘ A od té doby jsem si s ním trošku rozuměl.“

„Přišel za mnou mládenec, který měl stejnou kvalifikaci jako já, a říkal, že má sloužit u kapitána Hořejšího, ale kamarády že má u Simeta, tak jestli bych si to s ním nevyměnil. Já mu odpověděl: ‚Když to zařídíš na velitelství, proč ne. Nemám nikoho ani u jednoho z nich. Je mi to fuk.‘ On to zařídil a já nastoupil u Hořejšího. Měl jsem pekelné štěstí, jelikož Simet byl špatný pilot a za pár týdnů to naboural. Z posádky prakticky nikdo nepřežil.“