“Teď řeknu možná něco, co ještě není v těch lejstrech. A neručím za to. On mi to řekl. No zkrátka, poradili mu, že jestli chce fouknut na Západ, nejlepší je hned. Protože teď jsou na mostě [v Bratislavě přes Dunaj] ještě prezenční vojáci. Musel jít tak, aby toho prezenťáka potkal uprostřed mostu. Tam prý na něj vytáhl pistoli, revolver a řekl mu: ,Hele, ty teď tady položíš svou flintu, půjdeš se mnou jako eskorta na druhý konec mostu, tam se rozloučíme, ty se vrátíš pro flintu a nikomu ani muk.’ Tak se dostal do ruské okupační zóny v Rakousku. Dobrodružně se dostal do Vídně, přihlásil se na anglickém vyslanectví, kde mu koupili letenku do Anglie. To byl jeho únik, dobrodružnější než ten první.”
„Byl jsem v zadní části letadla. Na podlaze bylo okénko a já skrze něj pozoroval zásahy. A že jsem pilotovi hlásil zásahy poctivě podle pravdy, místo abych mu vylepšil vzdálenost od terče, tak na mě byl naštvaný. A když jsem mu u jednoho průletu oznámil, že jsem bombu ani neviděl, on něco naštvaně zamumlal. Možná něco ve smyslu, že u toho okénka chrápu. Ale bohužel jsem měl pravdu. Bomba zůstala viset v závěsu letadla. Pilot však vztekle zavřel pumovnici, udělal elegantní úhybný manévr, kterým setřásl bombu. Ta dopadla na pumovnici zevnitř, vybouchla a rozbila, co bylo na dosah. Já měl štěstí, že jsem nebyl zasažen žádnými střepy, ale hydraulika na spouštění podvozku byla na řešeto.“
„Posadil jsem se k radaru. Naštěstí byl velmi srozumitelně popsaný. Teoreticky jsem věděl, co je magnetron, klystron, detektor a podobně. Tak jsem to jakžtakž rozchodil. Za chvíli se mě kapitán Hořejší ptal: ‚Tak co vidíš na té tvé kouzelné bedýnce?‘ Tak jsem mu to odečetl: ‚Pobřeží sedm kilometrů nalevo a před námi žádná překážka.‘ – ‚To vidím taky,‘ odvětil. ‚Na to nepotřebuji tu tvoji bedýnku!‘ Ale po chvíli se nervózně ozval znovu: ‚A co vidíš teď?‘ Tak jsem mu to odečetl znovu. Odpověděl: ‚No, to už je lepší, já nevidím vůbec nic. Jsme v hustém mraku.‘ A od té doby jsem si s ním trošku rozuměl.“
„Přišel za mnou mládenec, který měl stejnou kvalifikaci jako já, a říkal, že má sloužit u kapitána Hořejšího, ale kamarády že má u Simeta, tak jestli bych si to s ním nevyměnil. Já mu odpověděl: ‚Když to zařídíš na velitelství, proč ne. Nemám nikoho ani u jednoho z nich. Je mi to fuk.‘ On to zařídil a já nastoupil u Hořejšího. Měl jsem pekelné štěstí, jelikož Simet byl špatný pilot a za pár týdnů to naboural. Z posádky prakticky nikdo nepřežil.“
Tomáš Lom, rozený Löwenstein, se narodil 1. srpna 1924 do židovské rodiny očního lékaře Arnolda Löwensteina a jeho ženy Elfridy Brillové. Matka ovšem rok po jeho narození zemřela. Rodina před nástupem německé okupace emigrovala do Anglie. Zde pamětník dostudoval školu a složil maturitní zkoušku. Na podzim roku 1940 nastoupil na přírodovědeckou fakultu univerzity v Glasgow. V roce 1942 vstoupil do armády a v roce 1944 absolvoval výcvik radiooperátorů a palubních střelců. Poté nastoupil službu u 311. československé perutě RAF v posádce kapitána Hořejšího a později byl převelen k 111. OTU Nassau na Bahamských ostrovech. Po válce se Tomáš Lom vrátil do Prahy, kde vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Aby mohl dostudovat, vstoupil do KSČ. Celý život pracoval pro Výzkumný ústav vakuové elektrotechniky v rámci podniku Tesla. V roce 1955 ho oslovila Státní bezpečnost, která ho žádala, aby donášel na své spolupracovníky. Tomáš Lom sice spolupráci neodmítl, ale informace, které StB poskytoval, byly čistě odborné a z hlediska StB bezcenné. Proto Státní bezpečnost spolupráci po několika měsících sama ukončila. Při prověrkách po okupaci roku 1968 byl ze strany vyloučen. V podniku Tesla VUVET sice ztratil pozici náměstka, ale ve vědecké práci mohl pokračovat až do svého odchodu do důchodu. Tomáš Lom zemřel 23. června roku 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!