„Prvního září třicet devět Německo napadlo Polsko. Poláci bojovali na dvou frontách, s Německem a se Sovětským svazem, a na základě dohody bylo rozhodnuto, že Ukrajina bude patřit Sovětskému svazu. Tím se stalo, že sovětská armáda postupovala a zajala nás a my se stali válečnými zajatci. V Sovětském svazu jsem byl jeden a půl roku, nechci se o tom rozšiřovat, za jakých podmínek jsme tam byli.“
„Měli jsme báječný život, až bohužel přišla padesátá léta a s nimi komunisti. Komunisti přišli a bohužel neměli nic lepšího na práci než nás vyházet z armády. Dokonce nějaký generál Malec, který byl velitelem umisťovací komise, já jsem nesměl nastoupit do zaměstnání bez jeho souhlasu, tak jsem šel za ním a on mě poslal rozbíjet kamení. Tak jsem mu řekl: ‚Pane generále…‘ – ‚Žádné pane, soudruhu!‘ [okřikl mě] – ‚Pane generále,‘ řekl jsem mu, ‚já nemám kvalifikaci.‘ – ‚Ty nemáš kvalifikaci? A co jste tam v té Anglii vůbec dělali? Vždyť vás tam školili na disidenty, a jinak jste tam nic nedělali!‘ No tak jsem říkal: ‚A ti mrtví, co ti?‘ – ‚A ven!‘ A vyrazil se mnou dveře. Říkali mi, že on tolik nenávidí, že má určitě své hříchy a za války možná kolaboroval, ale nikdo na něj nemůže, protože je nejlepší komunista.“
„Do Tobruku jak jsme přišli, tak tam byly [k dispozici] jen staré mašiny, a řekli nám: ‚Dejte si pod zadek pytel s pískem, protože tady je to samá mina.‘ Dostal jsem přidělené auto a [řekli]: ‚Jak najedete na minu, tak je po vás.‘ Tak jsme si museli dávat velký pozor, hlavně dodržovat ty koleje. Já jsem byl přidělen k třetí rotě a měl jsem na starosti takový úsek, to ani nebudu říkat, co jsem tam dělal za psí kusy, když jsem byl pod minometnou palbou – zastavit, popojet, zastavit, popojet a oni mysleli, že stále pokračuju, a házeli ty granáty přede mě, a bylo to v pořádku. Až jednou to asi prokoukli, já byl pod tou minometnou palbou a já měl odbočit, a já tu odbočku minul, tak jsem skočil na brzdy. Tak jsem viděl, že jsem mimo ty koleje, a řekl jsem si, že se odtamtud musím dostat tak, jak jsem tam přijel. Nepohnul jsem volantem a hodil jsem tam zpátečku, a najednou prásk...! A seděl jsem vedle auta.“
Imrich Lom, rodným příjmením Leichter, přišel na svět 4. května 1918 v Dolném Kubíně na Slovensku, dětství a mládí prožil v Ostravě. Po rozbití Československa a zřízení protektorátu se mu na druhý pokus podařilo uprchnout do tehdy ještě svobodného Polska. Po obsazení země německou armádou a sovětským vojskem skončil v sovětském zajetí a rok a půl prožil v internaci. Situaci změnilo německé napadení Sovětského svazu, kdy internovaní českoslovenští vojáci mohli být nasazeni do boje na Blízkém východě. Účastnil se bojů u Tobruku. Posléze se přihlásil k letectvu a stal se příslušníkem 311. československé bombardovací perutě Britského královského letectva (RAF). Bojoval proti nacistům po boku nejlepších mužů své doby, aby se stejně jako oni po válce nedočkal žádného zadostučinění. Po návratu do Československa se s nikým z rodiny neshledal, protože všichni jeho příbuzní zahynuli v koncentračních táborech. Po nástupu komunistů k moci byl vyloučen z armády, živil se jako dělník a pracoval na stavbě slapské přehrady. Zemřel v prosinci roku 2003.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
