Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Lobkowicz (* 1942)

• 1942 - narozen v Plzni

• příslušník českého šlechtického rodu Lobkowiczů

• dětství na zámku v Křimicích, za války v nucené správě

• 1948–1950 - postupné vyvlastňování zámku a hospodářství

• 1959 - maturita, z kádrových důvodů nemohl studovat VŠ

• vyučen opravářem televizních přístrojů

• 1961–1963 - vojenská služba

• srpen 1968 - emigrace do SRN

• sňatek s Francouzkou, legalizace pobytu

• studium VŠ v Německu, zaměstnán v Siemens

• 1993 - návrat do Československa

• restituce hospodářství a zámku v Křimicích

• od roku 1998 aktivní politik, poslanec PSP ČR

Jaroslav Lobkowicz je založením optimista. Po celou dobu dvacetileté emigrace v Německu pevně věřil, že se do vlasti jednou vrátí. Vrátil se a od roku 1994 opravuje zámek v Křimicích, rodové sídlo Lobkowiczů. Zámek v restituci převzal od státu v dezolátním stavu. Tehdy odhadl dobu, kterou postupná oprava zámku potrvá, na čtyřicet let. „Každý den se podaří opravit určitá část a mám z toho radost. Když to takto bude pokračovat, tak mám na každý den po čtyřicet let zaručenu malou radost. To je přece krásná vyhlídka!“

I hračky měly inventární číslo

Příslušník jednoho z nejvýznamnějších šlechtických rodů českého původu, Jaroslav Lobkowicz, se narodil v roce 1942 v Plzni. Dětství prožil ve společnosti dalších čtyř sourozenců na zámku v Křimicích, rodovém sídle Lobkowiczů. Jeho dědeček podnikal v zemědělství, na zámku zřídili pivovar, cihelnu i zemědělskou výrobu, kde pracoval pamětníkův otec jako správce. Na zámek v roce 1942 uvalili Němci nucenou správu jako trest za to, že se pamětníkův otec Jaroslav Claude Lobkowicz připojil k deklaracím české šlechty z roku 1938 a 1939 vyjadřujícím věrnost Československé republice. Po roce 1945 se zámek vrátil do rukou Lobkowiczů. Ne však na dlouho, protože po revizi první pozemkové reformy a po druhé pozemkové reformě, které omezovaly výměru hospodářské plochy, byly hospodářství i zámek postupně vyvlastněny.

V roce 1950 převzala křimický zámek i s jeho zařízením Národní kulturní komise. Jaroslav Lobkowicz vzpomíná: „Komise rozhodla, že z Křimic se stane státní zámek, a otce jmenovali kastelánem. Dědeček měl doživotní právo na zámku dožít. Bylo potřeba provést inventuru, na všechny předměty se nalepila inventární čísla. Všechno, i naše dětské hračky, dostaly cedulku Národní kulturní komise.“ Tento relativně příznivý stav ale netrval dlouho, protože už o rok později požádal o zámek závod Škoda Plzeň, tehdy Leninovy závody, a zřídil v něm internát pro učně. Situace rodiny se změnila, jak pamětník vysvětluje: „Museli jsme se vystěhovat do budovy zámeckého pivovaru. Interiér zámku velmi necitlivým způsobem upravili, například dřevěné obložení natřeli hráškově zelenou barvou. Stejnou barvu měly i stroje v dílnách Škodovky. Vybavení zámku šlo pak do veřejné dražby a kdo co chtěl, mohl si koupit. Otec u dražby asistoval a vše zapisoval. Jednou se snažil získat zpět od nového majitele několik zarámovaných rytin z 18. století. Tentýž večer šel za ním a nabízel mu, že je koupí zpátky, i za vyšší cenu. Ten člověk mu řekl: ,Ty staré ošklivé obrazy nemám, ty jsem spálil, ale potřeboval jsem sklo, abych zasklil králíkárnu.‘“

Jen studenty dělnického původu

Otec Jaroslava Lobkowicze už nebyl kastelán, ale začal pracovat jako cestář a u silničářů zůstal až do roku 1960. Početná rodina, která ztratila svůj dřívější sociální status i příjmy, zůstala v Křimicích u některých obyvatel stále oblíbená: „Vyjít s otcovým cestářským platem a přídavky na děti nebylo snadné. Občas jsme ale našli za dveřmi oškubanou husu nebo pytel brambor, od lidí, kteří chovali dědečka a otce v úctě.“ Jaroslav Lobkowicz se po maturitě v roce 1959 hlásil na Vysokou školu strojní a elektrotechnickou, ale z kádrových důvodů nebyl přijat: „Komise z lidu mě ke studiu nedoporučila. V novinách jsem ale našel inzerát, že technické obory stále přijímají studenty. Otec tam tehdy napsal a dostal odpověď, že studenty sice shánějí, ale pouze dělnického původu. Tím pro mě studium skončilo, ačkoli můj otec pracoval tehdy jako cestář.“

Vyučil se tedy opravářem televizních přístrojů v Kutné Hoře. Na léta učňovská vzpomíná rád, na spolužáky, často syny kulaků a dalších „třídních nepřátel“, i na práci opraváře televizorů, kterou pak dlouho vykonával. „Přijímače byly hodně poruchové a práce bylo vždycky dost. Nikdy v životě jsem nevypil tolik kávy jako v době, kdy jsem opravoval televize,“ směje se Jaroslav Lobkowicz. Opravám televizí se věnoval i během své dvouleté základní vojenské služby, kterou absolvoval jako spojař telefonista a později radiotelegrafista. „Postupně jsem se vypracoval na radistu nejvyšší třídy. Z vojny jsem byl sice vyřazen v nejnižší hodnosti vojína, nikdy mě nepovýšili, ale jako radista první třídy jsem měl delší vycházky i vyšší žold. Navíc si mě nadřízení důstojníci zvali i k opravám televizí domů,“ vzpomíná pamětník na svá vojenská léta.

My se jednou vrátíme

Jako opravář televizí se živil i dál, navíc v roce 1966 začal večerně studovat vysokou školu elektrotechnickou. V politicky uvolněnější době v létě 1968 vycestoval s bratrem do Francie, kde se seznámil se svou budoucí manželkou, Francouzkou. V srpnu 1968 se rozhodl pro emigraci a krátce nato se ve Francii oženil. „Požádal jsem tedy o vystěhování na základě sňatku s cizím státním příslušníkem. Od roku 1969 jsem pak žil v Německu s československým vystěhovaleckým pasem, což mi umožnilo návštěvy rodičů v Československu. Pouze jsem musel žádat o vjezdní doložku,“ vysvětluje Jaroslav Lobkowicz, který navštěvoval rodiče často i jen na víkend. Sice se musel hlásit na policejní stanici a žádat o povolení k návštěvě země a udělení vjezdní doložky, ale mohl zůstat ve styku s rodinou.

V Německu vystudoval elektrotechniku a po ukončení školy pracoval jako vývojář u firmy Siemens až do začátku devadesátých let, kdy se vrátil do vlasti. S manželkou vychovali tři syny, na které je patřičně pyšný. Díky jeho přesvědčení, že se do vlasti vrátí, mluví všichni synové česky, ačkoli se v zemi nenarodili ani nevyrůstali: „Zásadně jsem v Německu se syny mluvil česky. Mnozí, i Češi, se mi smáli: ,Proč to děláš? Vždyť takovou řeč, kterou mluví jen deset milionů lidí, nikdy potřebovat nebudou.‘ Já jsem jim odpovídal: ,Pánové, my se jednou vrátíme. Pak budou rádi, že česky mluví.‘“ 

Kdo naději ztratil, vše ztratil

Po celou dobu dvacetileté emigrace v Německu žil Jaroslav Lobkowicz nadějí na návrat, ve své době mnohým nepochopitelnou. Dokazuje to i tato příhoda: „V roce 1986, při příležitosti oslav čtyřiceti let od konce války, jsem měl v Německu přednášku pro uzavřenou společnost o čtyřicetiletém poválečném vývoji v tehdejším Československu. Svůj výklad jsem ukončil optimistickým citátem z Jana Amose Komenského: ,Kdo statek ztratil, nic neztratil. Však kdo naději a trpělivost ztratil, všechno ztratil. Kdo zajisté posečkati nechce, až by zlé přešlo a dobré přišlo, jak jemu pomoci? Proto, milý člověče, naději nikdy neztrácej.‘[1] Tehdy si všichni v publiku ťukali na čelo, jestli jsem se nezbláznil. Pár let nato mi pak dali za pravdu.“

Jeho přesvědčení se naplnilo v roce 1993, kdy se rozhodl vrátit se s rodinou do Československa. V té době požádal o restituci zámku v Křimicích a rozhodl se obnovit rodinnou tradici zemědělského podnikání. Po složitých restitučních jednáních začal opravovat zámek, který mu vrátili po více než čtyřiceti letech socialistického hospodaření a necitlivého zacházení v zdevastovaném stavu. Opravu odhadl na čtyřicet let, ale podle jeho optimistického pohledu jde o čtyřicet let malých radostí. „Ale nejdřív ze všeho a hned po návratu jsem opravil kostelík v Křimicích, který slouží zároveň jako rodinná hrobka. Tam jednou budu bydlet asi nejdéle,“ optimisticky uzavírá své vzpomínání Jaroslav Lobkowicz.

[1]Citace z útěšného spisu Truchlivý Jana Amose Komenského, který sepsal kolem roku 1622.