„V roce 1950 převzala křimický zámek Národní kulturní komise. Tam byli často lidé vzdělaní, lidé znalí kultury, a ti se rozhodli, že z křimického zámku udělají státní zámek, který se bude ukazovat. Mého otce zaměstnali jako kastelána zámku, což bylo velice dobré od nich. Ještě napsali, že můj dědeček má na zámku doživotní právo tam dožít. To vypadalo velice dobře, a tak jsme měli radost, že zůstaneme v zámku. Tehdy už mi bylo osm let, tak to už si trochu pamatuji. Tehdy se dělala inventura zámku, všechno se zinventarizovalo, na všechno se nalepila cedulka NKK, Národní kulturní komise. To šlo na všechno, i na naše dětské hračky. Vše bylo zaevidované a na všem byla cedulka NKK. Na některých věcech, co máme doma, je ještě dodneška. To bylo v roce 1950. Začátkem roku 1951 přišla plzeňská Škodovka, tehdy Leninovy závody Plzeň, která si vymohla křimický zámek jako místo pro ubytování učňů. Takže celý zámek se musel vystěhovat. Jenom to, co měl můj otec ve svém bytě, nám zůstalo. My jsme se museli přestěhovat do jiné budovy, do bývalého pivovaru, kam přišel nábytek z bytu mého otce, na němž byly též cedule NKK, a je tam dodneška.“
„Tehdy jsem se hlásil na Vysokou školu strojní a elektrotechnickou a chtěl jsem studovat elektrotechniku. To je předmět, který s politikou nemá nic společného, je to zkrátka technická věc. Dostal jsem ale papír, že jakási komise z lidu se rozhodla, že není pro mě místo na technické vysoké škole. Pár dní nato byl v novinách článek, kde psali, že ještě shánějí další lidi na techniku. Můj otec tam psal a odpověděli mu: ,Ano, sháníme, ale děti dělnického původu.‘ Můj otec byl cestář v té době, takže větší dělník člověk nemohl být, ale zkrátka chtěli děti dělnického původu, a tím to pro mě skončilo. Pak zase díky jiným docela dobrým lidem, kteří měli zájem něco udělat, jsem se vyučil opravářem televizí. To bylo v Kutné Hoře a velice rád na to dneska vzpomínám.“
„Tehdy za mnou přišli začátkem roku 1986, někdo mě požádal, jestli bych mohl mít přednášku před jednou uzavřenou společností, kde bylo asi tři sta lidí. Malá přednáška se jmenovala Čtyřicet let jednou trochu jinak. Měl jsem přednášku o vývoji v Čechách po válce. Bylo to docela zajímavé, měl jsem to připravené, trvalo to asi hodinu. Končil jsem potom citátem Jana Amose Komenského a všichni si ťukali na čelo a říkali si: ,Ten se zbláznil.‘ Já jsem tam řekl: ,Kdo statek ztratil, nic neztratil. Však kdo naději a trpělivost ztratil, všechno ztratil. Kdo zajisté posečkati nechce, až by zlé přešlo a dobré přišlo, jak jemu pomoci? Proto, milý člověče, naději nikdy neztrácej.‘ Měl jsem to volně přeložené do němčiny a takto jsem to zacitoval. Potom mnozí říkali: ,Ten se asi zbláznil.‘ Ale pak, pár let nato, za mnou přišli, měli to, vyšlo to v takovém sešitku, a chtěli, abych jim to podepsal. ,Měl jsi pravdu.‘“
Ing. Jaroslav Lobkowicz se narodil 16. 8. 1942 v Plzni jako potomek jednoho z nejvýznamnějších šlechtických rodů českého původu. Vyrůstal na zámku v Křimicích, na který Němci za války uvalili nucenou správu. Po roce 1945 rodina převzala zámek a k němu patřící hospodářství, ale v důsledku pozemkových reforem a znárodnění byly hospodářství i zámek v roce 1950 vyvlastněny. Rodina v Křimicích zůstala bydlet, ale ze zámku, ve kterém byl zřízen internát závodu Škoda Plzeň, se přestěhovala do budovy zámeckého pivovaru. Po maturitě v roce 1959 Jaroslav Lobkowicz nedostal doporučení ke studiu na vysoké škole elektrotechnické s odůvodněním, že není dělnického původu, ačkoli jeho otec v té době pracoval jako cestář. Vyučil se opravářem televizních přístrojů a tomuto povolání se věnoval do roku 1968. V srpnu 1968 se rozhodl pro emigraci do Spolkové republiky Německo a své vystěhování legalizoval sňatkem. V Německu vystudoval elektrotechniku a do roku 1993 pracoval u firmy Siemens. V roce 1993 se rozhodl k návratu do vlasti, kde v restituci získal zpět zámek v Křimicích a k němu náležející hospodářství. S manželkou, která je Francouzka, vychovali tři syny. Jaroslav Lobkowicz je aktivní politik, v roce 1998 získal a poté několikrát obhájil mandát poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR za KDU-ČSL, resp. TOP09.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
