Mordechaj Livni

„I v Terezíně různá hnutí mládeže byla činná. Začalo to tím, že začátkem německé okupace, ještě v Praze, se sešli vedoucí všech sionistických židovských hnutí mládeže a rozhodli se, že po dobu války budou spolupracovat a činnost všech hnutí byly koordinované a děly se spolu. To se dělo i v Terezíně. Bylo tam takzvané sjednocené hnutí mládeže, kde členové různých hnutí, skautských i jiných, dělali ty samé věci. Činnost hnutí mládeže v Terezíně se omezila na tři pole: to jedno, že jsme se všichni učili hebrejsky s tím, že jednoho dne válka skončí, pojedeme do Palestiny, v to jsme všichni doufali a aspoň jsme využili ten čas, abychom se už naučili hebrejštinu. Druhé bylo, pokud se dalo, trochu sportu a her, podle věku, ale někdy byly i možnosti, dokonce byl nějaký den sportu na baště nahoře, kde se dělaly nějaké závody, utíkání a skákání a tak dále. Potom to, na co se nejvíc pamatuji, to asi byla ta nejhlavnější aktivita hnutí mládeže – byla jakási organizace, ale bez nějakých organizačních formulářů nebo úřadů, která se hebrejsky nazývala Jad tomechet, což je v českém překladu Podporující ruka. Jad tomechet si vzala za úkol, asi na to kopyto Udělat dobrý skutek nebo Každý den dobrý skutek, navštěvovat lidi, kteří potřebovali pomoc. To byli zejména ti staří nebo nemocní a dělat pro ně co se dělat mohlo.“

„To je teď konkrétní případ kluka, který se jmenoval Rudi nebo Rudla Rosen a který jel se svými rodiči na východ, jak nám Němci říkali. Několik týdnu poté, co odjel, přišla od něj dopisnice, německy velkými písmeny, velmi čitelně, zřejmě jim nakázali takhle psát. Byly tam celkem všeobecné věci, píše: ,Drazí přátelé, jsem tu s tím a tím, pracujeme těžce, doufáme, že se nám to brzy polepší, pozdravujte toho a toho, moji kamarádku.‘ A podepsal se Rudla Namut. Místo svého příjmení Rosen napsal hebrejské slovo Namut, latinkou, a Namut hebrejsky znamená česky ,zemřeme‘. Já se pamatuji na scénu, kde nás sedělo patnáct nebo dvacet kluků a děvčat z té věkové skupiny, na nějaké půdě v Terezíně, která nám byla něco jako klubovna, a ta dopisnice jde z ruky do ruky a každý se snaží do toho nějak se vmyslit, protože to nebyl kód, který jsme domluvili. On tam napsal Namut, zemřeme, co tím chtěl naznačit, co nám chtěl dát vědět?“

„Bylo mi slíbeno, že budu s těmi dětmi asi tak půl roku a že za půl roku se skupinou dětí odjedu do Palestiny. Vlastně celou tu dobu, co jsem byl v hnutí mládeže sionistickém, od mého čtrnáctého roku věku, přes celou dobu nacistů a koncentráky, ten odjezd do Palestiny a přidat se ke kibucu nebo postavit kibuc nový se stalo jakýmsi snem. To bylo světlo na konci tunelu, jen přežít tu válku, přežít nacisty a konečně se oprostit od té násilné Evropy a stavět nový život v Palestině, kde už jsem měl, jak řečeno, bratra, a po válce se ukázalo, že to je vlastně jediný příbuzný, blízký příbuzný, který mi zůstal na světě.“