Mordechaj Livni

„To je teď konkrétní případ kluka, který se jmenoval Rudi nebo Rudla Rosen a který jel se svými rodiči na východ, jak nám Němci říkali. Několik týdnu poté, co odjel, přišla od něj dopisnice, německy velkými písmeny, velmi čitelně, zřejmě jim nakázali takhle psát. Byly tam celkem všeobecné věci, píše: ,Drazí přátelé, jsem tu s tím a tím, pracujeme těžce, doufáme, že se nám to brzy polepší, pozdravujte toho a toho, moji kamarádku.‘ A podepsal se Rudla Namut. Místo svého příjmení Rosen napsal hebrejské slovo Namut, latinkou, a Namut hebrejsky znamená česky ,zemřeme‘. Já se pamatuji na scénu, kde nás sedělo patnáct nebo dvacet kluků a děvčat z té věkové skupiny, na nějaké půdě v Terezíně, která nám byla něco jako klubovna, a ta dopisnice jde z ruky do ruky a každý se snaží do toho nějak se vmyslit, protože to nebyl kód, který jsme domluvili. On tam napsal Namut, zemřeme, co tím chtěl naznačit, co nám chtěl dát vědět?“

„Bylo mi slíbeno, že budu s těmi dětmi asi tak půl roku a že za půl roku se skupinou dětí odjedu do Palestiny. Vlastně celou tu dobu, co jsem byl v hnutí mládeže sionistickém, od mého čtrnáctého roku věku, přes celou dobu nacistů a koncentráky, ten odjezd do Palestiny a přidat se ke kibucu nebo postavit kibuc nový se stalo jakýmsi snem. To bylo světlo na konci tunelu, jen přežít tu válku, přežít nacisty a konečně se oprostit od té násilné Evropy a stavět nový život v Palestině, kde už jsem měl, jak řečeno, bratra, a po válce se ukázalo, že to je vlastně jediný příbuzný, blízký příbuzný, který mi zůstal na světě.“

„A já se ho [Wolfganga Sinaje Adlera] ptám: ,Kde je tvůj táta?‘ Tedy rabín Adler. On byl mladší než já, asi mu bylo šestnáct, myslím. Ukazuje palcem na jeden z komínů s těmi plameny a říká: ,On je tam.‘ Já říkám: ,A máma?‘ – ,Máma taky.‘ A já mu říkám: ,Co tvoji rodiče můžou dělat v tom podniku na ocel, v těch dolech, vždyť oni v životě rukama nepracovali, vždyť oni tam nemůžou nic dělat.‘ On se na mě kouká, ten šestnáctiletý kluk, a říká: ,Co myslíš, doly nebo podnik, ty nevíš, kde jsi?‘ Já říkám: ,Tohle je Slezsko, tady jsou ocelárny a uhelné doly, tak to by to mohlo být.‘ A on nám oznámil, co to může být. To byla krematoria. ,Místo, na kterém se nacházíte, je Osvětim. A když jsem ukázal, že otec i matka jsou tam, tak jsem tím chtěl říci, že je zabili hned, jak jsme sem přišli, v plynových komorách a spálili. Ten dým, který tady smrdí, a ty plameny, které tady vidíte, to jsou vaši přátelé, ti, kteří šli na levou stranu před několika hodinami.‘ A v tom okamžiku všechno jako mozaika bylo srozumitelné, i ten lístek Rudly Rosena, Gastod, najednou to bylo jasné, že psal z Osvětimi a očekával, že je zabijou.“