„To byly takové teda baráky a v tom byly jednotlivé místnosti. Tak jedna místnost byla česká. Tam byl můj otec, ale neměli tam momentálně místo, tak já jsem byl v místnosti, kde byli takoví těžší zločinci, abych tak řekl. Byl tam vrah, kterej zabil svoji družku. Byl tam řezník, který měl černé porážky. Byl tam kasař. Byl tam, no, prostě gay, jak bych to řekl. To bylo trestné, totiž, v Německu. Takže do této společnosti jsem se dostal a já jsem si říkal, jak oni se mnou politickým vězněm a s mladým klukem budou jednat. Byli naprosto fér... a naopak, když byly nálety někde v Berlíně, my jsme to neslyšeli, ale třásly se nám takhle dveře v těch pantech. A to jsme věděli, že bombardujou. Tak jsme nespali a povídali jsme si a ti hoši mluvili o těch svých osudech. To bylo taky velice zajímavý.“
„Podíval jsem se z okna a zjistil jsem, že na ulici před kolejí takhle vpravo na rohu je těžký kulomet, a tak jsem říkal: ,Hoši, vstávejte, je zle.‘ Oblékli jsme se a já nevěda prostě, strčil jsem dvě ponožky vlněné do kapes a vtom jsme... už bylo slyšet, jak rozbíjeli vojáci dveře v nižším patře. Za chvilku se už přiblížili k nám. Nechali jsme dveře otevřené, aby je zbytečně nerozmlátili. Oni nás zahnali dolů do jídelny. Tam jsme museli stát s rukama nahoře snad hodinu nebo... ztratil jsem pojem o čase. Potom přijely náklaďáky a začali nás odpočítávat a nakládat na ty náklaďáky.“
„Mohl bych říkat různé detaily, protože tam jsme zažili třeba věc, že jednoho dne v noci tam prostě do naší cely vrazili chlapíka v klotovém plášti. Já jsem byl velitel cimry, a tak jsem mu dal matrace vedle své postele. On si tam lehl a ráno vedle něj byla kaluž krve. On si totiž brýlemi, skly z brýlí, podřezal žíly. Dovedete si představit tím tupým sklem si přepilovat žíly?! No, prostě bylo to tak, musel jsem zavolat bachaře. Ten nařídil hned, aby on, ten zraněný, aby to vytřel. Přinesl kýbl, hadr a tak dále. My jsme to pochopitelně udělali potom, když odešel, sami. Ale bylo to tak, že když dělali razie po domech, dům po domu, tak jeho našli ve světlíku. Byl to Žid, kterýho schovávali lidi ve světlíku, a domovník a jeho dcera mu tam dávali jídlo. A prostě oni ho při té razii objevili, čili bylo jasné, jak skončí. Ale zajímavé bylo, oni ho nejdřív ošetřovali, obvázali, denně mu nosili nějakou pilulku, protože se mu začal tvořit nějaký zánět žil. A když ho vyléčili, tak ho zavolali.“
Jaromír Lisý se narodil 3. února 1921. Zá války se zapojil do odbojové činnosti, kvůli které byl v roce 1941 zatčen. Společně s otcem ho nacisté deportovali do věznice gestapa v terezínské Malé pevnosti. Zde se nakonec dostali k poměrně snesitelné práci. Všechno se zhoršilo v období heydrichiády, kdy byli přesunuti do věznice na Pankrác. Každý den slyšeli, jak vyvolávají jména lidí, které odváděli na popraviště. Jaromír Lisý i jeho otec se popravě sice vyhnuli, ale čekaly je víc než dva roky cest po různých pracovních táborech na území protektorátu i v Německu. Nakonec skončili v Sasku, kde tvrdě pracovali každý den s minimálním přídělem jídla. V první polovině roku 1944 se pamětník dočkal propuštění, zatímco otec musel v Německu zůstat. Po válce vstoupil do komunistické strany. Vystudoval jazyky a po vojně se v roce 1950 stal profesionálním vojákem. Působil ve výkonných zpravodajských funkcích na Generálním štábu, tedy jako zpravodajec vojenské rozvědky. V letech 1955 až 1957, tedy i během maďarského povstání v roce 1956, byl vojenským přidělencem v Budapešti. V roce 1967 byl vyslán do syrského Damašku. V obou případech byla funkce vojenského a leteckého přidělence legálním krytím pro práci zpravodajce vojenské rozvědky. Po okupaci v roce 1968 nesouhlasil se vstupem vojsk, kvůli čemuž musel v roce 1971 odejít z armády a byl vyškrtnut z komunistické strany. Věnoval se pak překladatelství a průvodcovství a v roce 1980 odešel do důchodu. Jaromír Lisý zemřel 12. listopadu 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
