Miluška Lišková

„Tady ho dokonce v Hradci pronásledoval nějaký estébák taky a pak právě se stavil u mě v práci. To jsem vám ještě zapomněla říct. A že by byli rádi, kdybych jim říkala, kdyby se někde něco dělo a tak. A já jsem říkala: ,Co si myslíte? Co na mně chcete? Co si vůbec myslíte, že bych vám donášela? Na někoho něco? Já nejsem žádný bonzák, abych někoho udávala.‘ To prej není žádné udávání. ‚Jenom byste nám řekla, kdybyste o někom věděla.‘ A já jsem přišla do práce, do kanceláře, a brečela jsem. A byla tam se mnou nějaká Vlasta Slavíková a ona mi říkala: ‚Co se ti stalo, prosím tě, kdes byla?‘ A tak jsem jí to řekla a ona mi říkala: ‚Tak to teda, holka, ne, tohle si nemůže přeci nikdo dovolit, aby tě nutili k něčemu. Aby tys chodila někde někoho udávat. Co si myslí vůbec?‘ A říkala, že zavolá k soudu, že tam má známého, že to tam vyjedná a že tam půjdeme. A druhý den mi volala a přišla do práce a říkala: ‚Mílo, vem si propustku a půjdeme k soudu. Tak jsme za ním přišly a on se ptal, co se teda stalo, a tak jsem mu to řekla, že za mnou přišel ten estébák a že chtěl, abych donášela. On říkal: ‚No tohle si přeci nemůže dovolit. Co si myslí, že když dělá estébáka, že si může tohle dovolit... To neexistuje.‘ Asi zřejmě tam udělali dost velký průvan, protože jsem ho pak za půl roku potkala v Hradci a on se mi vyhnul obloukem.“

„Nejhorší bylo, když se vrátil domů, tak asi zřejmě se mu muselo o něčem zdát, protože v noci křičel. To bylo noc co noc. Já jsem ho musela držet za ruku, aby prostě se... To teď brečel, přes den brečel, že nemůže sehnat místo, že mě bude... Protože přišel domů a dostal tisíc korun za sedm roků práce. Všecko si museli zaplatit. Tak já jsem říkala: ‚Táto, prosím tě, nebreč. Mílo, nebreč, nedělej mně to těžší ještě, než to je. Já to snáším taky špatně todleto všecko. Všecko dobře dopadne.‘ No kdybyste viděla, jak byl šťastný, když nastoupil do toho Kovošrotu. On úplně zářil.“