„Ale to jsme měli přísně nařízeno, že se nesmí nijak rozvádět původní majitelé, hlavně ti šlechticové. Potom, že se musí zdůrazňovat ve všech těch prohlídkách předměty, že jsou dílem mistrů, a hlavně dělníků, a také v tom okolí, pokud aspoň trošku se někde zjistilo, na Liberecku chválabohu toho bylo hodně, nějaká povstání nebo stávky v továrnách, tak to se do toho muselo také zahrnout.“
„Mě přišlo, že všichni ti lidi to považují za normální záležitost. Můj muž, jak byl jedináček, tak zdědil velký dům v Bohušovicích, a co my s domem v Bohušovicích? Tak se nám podařilo koupit vilku na Klíši, a tam jsou jediní, opravdu jediní, kteří to postavili za první republiky, a jinak to byly samé konfiskáty. A ti všichni to považovali za normální. A my potom, když jsme se trochu spřátelili a přišli tam na návštěvu, ty kouzelné nábytky po Němcích, ještě vyřezávané, a nikomu to nepřišlo. A zvláště ne jejich dětem.“
„Takže oni [ČSAD] si ho skutečně hrozně považovali a potom zařídili jak pohřeb, tak mojí mamince, jenom německy mluvící, zařídili místo uklízečky v lékárně na náměstí v Děčíně. Jenomže ona jako pravá Němka, šíleně čistotná, měla v tu ránu hotovo. To bylo ještě polosoukromé a byl tam zaměstnaný děda toho lékárníka, který musel masti třít. A ona vždycky říkala: ‚Pane Růžička, běžte si odpočinout,‘ a třela mastě. Musela se zásobovat z náměstí lékárna v nemocnici na kopci, tak maminka vzala žebřiňáček, naložila na něj víno malaga, to se pilo jako zdravotní, minerálky jako šaratice, to se všechno dováželo do nemocnice. To všechno dělala. A ty magistry, co tam byly, si najednou rozpomněly na školní němčinu, takže s ní začaly mluvit opravdu německy.“
„To už musel být srpen ´45 a moje maminka byla už prakticky úplně sama v tom činžáčku, kde byly nad sebou dva, tři byty. Vždycky jsme hodně zatarasily ten vchod, protože ty různé gardy pořád ještě vnikaly do domů, možná že i rabovaly. Podařilo se jim to prolomit. Moje matka, která nemluvila česky vůbec, se jim nedokázala postavit a oni poručili, že si musí vzít prostěradlo, a do toho si zabalit myslím 50 kilo věcí. Tak moje matka něco zabalila, asi nevybíravě na mě hovořila a podobně, měla mě tam jako šestiletou, tak z toho byly také obavy. Prostě a dobře nás sebrali, byl tam takový náklaďáček a převezli nás na shromaždiště Němců, kteří byli potom určení k dalším odsunům, a to se vědělo kdy, do přistavených vlaků. A ty vlaky se zrovna vypravovaly od nádraží Děčín-Východ a prakticky probíhaly před očima té fronty našich domů.“
„Ona [rodinná známá] mě vzala na vesnici, kde byli jednom čeští příbuzní. Bylo to u Úštěka nad Litoměřicemi a já jsem tam strávila kus května, červen, červenec, srpen, půlku září. Byli tam jenom Češi a tam jsem se naučila česky. Ale byl to pro mě i úžasnej zážitek, byla to změna dětství. Na vesnici děti musely pomáhat, musely se nosit svačiny na pole, musely se sbírat klásky, musely se vyklepávat makovice. To jsme se i opili přitom. Museli jsme tlouct máslo, kdo už nemohl, tak se vystřídal, protože to bylo těžký. Sbírat lopuchové listy, do toho se pak balilo máslo, když se jelo na trh. No a já jsem se vrátila a fakticky jsem česky uměla, až na nějaká slovíčka.“
Narodila se jako Erika Lischke 18. června 1939 do německé rodiny žijící v Děčíně, který se tehdy nazýval Tetschen a za války se stal součástí nacistické Německé říše. Její tatínek Hermann Lischke bojoval v první světové válce v řadách československých legionářů a díky vyššímu věku se vyhnul odvedení do německé armády. Byl antifašista a rodina proto nemusela do odsunu a mohla zůstat v Děčíně. Erika se musela před nástupem do první třídy v roce 1946 rychle naučit česky a také si změnit příjmení z Lischke na Lischková. V Děčíně vystudovala s výborným prospěchem jedenáctiletku a po ní Vysokou školu ekonomickou v Praze. Po promoci následovala svého manžela Karla Bahníka do Ústí nad Labem, kam dostal umístěnku. Pracovala jako průvodkyně Čedoku a po narození dcer v Krajském středisku památkové péče a ochrany přírody, později v Československé státní bance. Přispívala do časopisu pro německou menšinu Prager Volkszeitung. Ve svých článcích psala také o pozapomenutém a antifašistickém spolku Naturfreunde (Přátelé přírody), jehož nadšenou členkou byla její maminka Frieda. Svědectví pamětnice bylo zdokumentováno díky podpoře Statutárního města Ústí nad Labem.
Miroslav Tuček (vedoucí katedry financí VŠE, první ředitel Investiční banky po revoluci), druhý zprava; Prof. Friedmar John z Berlínské univerzity (třetí zprava) v Plzni a Erika Lischková ve třetím ročníku VŠE
Miroslav Tuček (vedoucí katedry financí VŠE, první ředitel Investiční banky po revoluci), druhý zprava; Prof. Friedmar John z Berlínské univerzity (třetí zprava) v Plzni a Erika Lischková ve třetím ročníku VŠE
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
