„Fakt je, že mimo těch brigád na státním statku jsme jednou, a to jenom jedinkrát, jeli někam autobusem. My jsme udělali dvojice ve třídě, to jsme byli asi v septimě, a jeli jsme po těch vesnicích. Měli jsme jít vždycky do rodiny a těm zemědělcům vykládat, jak je výhodné být v JZD. No, dopadlo to strašně. My jsme neměli představu, co to je vůbec zemědělství. Nevěděli jsme, jestli ten člověk má dobytek, jaký má dobytek, kolik má obilí, kolik má polí. Teď jsme mu měli vykládat, jaké to má výhody, že budou pracovat někde společně. Všichni nás vyhnali, pochopitelně.“
„Abych nemusela haldu knih si nosit z knihovny domů, tak jsem přespávala na klinice Ke Karlovu a tam jsem se učila. Najednou mi někdo v noci buší na dveře mého pokoje, já otevřu a tam sestra z oddělení. Já jí říkám: ‚Já nemám službu.‘ Ona na to: ‚Jsme okupovaný. Tady maminky od pacientů maj rádio a vpadli sem Rusové.‘ A tam byla slepá ulice Sokolská, kde měla konečnou tramvaj 6. Já vyjdu před kliniku a Sokolská ulice byla plná tanků. Tanky nemohly dál a nemohly couvnout. Pak tam přišla ráno paní ředitelka a ještě jedna kolegyně z jiné kliniky, která studovala v Sovětském svazu, takže uměla velmi dobře rusky. Pořád na ně volala: ‚Tovarišči, dětskaja bolnica, dětskaja bolnica!‘ a oni nemohli furt nic dělat. Já jsem potom na klinice zůstala asi čtyři dny, protože nikdo tam nejezdil. Pacienti i doktoři se báli přes tu Prahu jet.“
„Když jsem byla na gymnáziu po osmačtyřicátém roce, to mi bylo asi patnáct let, tak za mnou přišel, protože tam pracoval ve stranické organizaci, a říkal: ‚Podívej se, my budeme mít alegorický vůz na Prvního máje. Musíme tam napsat transparent.‘ To si do dneška pamatuju. ‚Seš na tom gymnáziu, ty umíš z tý školy dobře psát, tak nám namaluj transparent a uveď tam,‘ což mě hrozně tehdy rozčílilo, ‚uveď tam, že dáme dvanáct tun obilí navíc.‘ No, transparent JZD. Já jsem říkala: ‚Dobře, tak já to napíšu.‘ A on mi pak povídá: ‚Víš co? Udělej to jinak, napiš patnáct tun.‘ Já jsem si říkala, dvanáct tun, nebo patnáct, to je přeci velký rozdíl. Nakonec z toho úplně sešlo. Ten pán si to rozmyslel, že by to asi bylo divný, že taková malá vesnice dodá takový příděl. Takže jsme nepsali nic.“
Lidka Lisá, rozená Vynikalová, se narodila 8. května 1933 v Jičíně a jako jedináček vyrůstala ve vsi Podhradí. Když jí bylo deset let, matku Růženu Vynikalovou jí z domu odvedlo gestapo. Za den ji propustili, jelikož šlo o shodu jmen. Po venkovské škole přešla Lidka na jičínské gymnázium, kde zažila výuku za protektorátu, mezi lety 1945 až 1948 a po únorovém převratu. Se třídou pak museli chodit po vesnicích a propagovat vstup do jednotného zemědělského družstva (JZD). Krátce studovala medicínu v Olomouci a bydlela u tety, jejíž manžel byl politickým vězněm. V letech 1952 až 1957 vystudovala fakultu dětského lékařství v Praze. Dostala umístěnku do Trutnova, pracovala ale i v Žacléři. Po návratu do Prahy v roce 1960 působila na dětských klinikách na Vinohradech a Ke Karlovu, kde také přečkala invazi vojsk Varšavské smlouvy. Účastnila se pohřbu Jana Palacha. Odmítala vstoupit do komunistické strany a po prověrce dostala zákaz učit na fakultě. Krátce působila jako primářka dětského oddělení v Jičíně. V roce 1972 si udělala docenturu a v Praze se dostala do vedení endokrinologického oddělení. Profesorkou pediatrie byla jmenována v roce 1993. V roce 2022 žila v Jičíně a pracovala v etické komisi FN Motol.
Cenu města Jičína převzali Lidka Lisá a Josef Novotný
autor:
Iva Kovářová
Paměť národa existuje díky vám.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
