Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Linhartová (* 1929)

• narozena 8. března 1929 v Dolní Bečvě

• v roce 1944 se stala svědkem veřejných poprav odbojářů v Dolní Bečvě

• v květnu 1945 během osvobozování Dolní Bečvy střepiny granátu zabily její matku Ludmilu Blinkovou

• v roce 1949 se provdala za Radko Linharta, který se za války zapojil do odboje

• po nástupu komunistického režimu musel otec ukončit svoji živnost

• v roce 1951 převzalo družstvo Jednota manželovu pekárnu

• v roce 2021 bydlela v Dolní Bečvě

V šestnácti letech se Milada Blinková, rozená Linhartová, zničehonic dozvěděla tragickou zprávu. 4. května 1945, v den osvobozujících bojů o Dolní Bečvu, se s bratrem a otcem ukrývali na hájence. Matka jim po obědě chtěla donést hrnec čerstvého mléka. Poté, co vyšla z domu, se ale ozvala ohlušující rána. Vystřelený granát zasáhl dům, který se v mžiku rozletěl, a na zahradě zůstalo ležet bezvládné tělo Ludmily Blinkové. Milada tehdy přišla nejen o milovanou maminku, ale výbuch také definitivně ukončil její dětství. Ze dne na den musela převzít zodpovědnost za chod domácnosti a rodinného hospodářství i péči o mladšího bratra.

Popravili je na školním hřišti

Milada Linhartová se narodila 8. března 1929 v Dolní Bečvě jako starší ze dvou dětí rodičům Aloisovi a Ludmile Blinkovým. Otec se živil jako uhlíř, obchodoval také se dřevem a v centru obce pronajímal pekárnu, kterou ale rodina někdy v třicátých letech musela prodat v dražbě. Matka se starala o domácnost a malé hektarové hospodářství, na němž od raného dětství musela pomáhat také pamětnice.

Když Milada nastoupila do pátého ročníku obecní školy v Dolní Bečvě, vypukla druhá světová válka. Tehdy už několik měsíců Čechy a Moravu okupovalo nacistické Německo. Počáteční léta války ale nijak drasticky nezasáhla do života rodiny. V průběhu září a října 1944 se však do blízkosti Čeladné a Horní Bečvy na úpatí Kněhyně usídlili partyzáni oddílu Jana Žižky. Lidé v okolí jim poskytovali organizovanou pomoc. Při své práci v lese na ně musel narážet i otec, ale doma o tom nikdy nemluvil. Němci ale o přítomnosti partyzánů dobře věděli a jejich záškodnické akce jim dělaly velké potíže.

Na začátku listopadu 1944 vydal protektorátní státní ministr Hermann Frank rozkaz k potlačení a popravám odbojářů a jejich podporovatelů v pohraničních oblastech. Jedna z těchto veřejných poprav, která měla zastrašit veřejnost, proběhla 9. listopadu 1944 na školním hřišti v Dolní Bečvě. Osmačtyřicet hodin tam nacisté na trámu nechali viset čtyři odbojáře pocházející z různých míst – Viktora Kollandu, Karla Bublu, Jána Jurčo a Štěpána Králíka. Patnáctiletá Milada to tehdy viděla na vlastní oči. „My jsme byli u řezníka ve středu dědiny kupovat maso. Vyšli jsme k oknu na chodbě a z něj bylo vidět na hřiště, které bylo asi dvě stě metrů. Ten jeden se utrhl a musel na to vylézt znovu. Přestali jsme se dívat, protože se to nedalo. Byla jsem dítě.“

Jen o několik dní později, ve dnech 16. až 22. listopadu, opět na příkaz K. H. Franka, proběhla rozsáhlá protipartyzánská operace Tetřev. V okolí obce bylo nasazeno třináct tisíc německých vojáků, kteří celou oblast pohraničí neprodyšně uzavřeli. Během této operace bylo zatčeno několik pomocníků partyzánů. Patřil mezi ně Hynek Tošenovský, který provozoval v Dolní Bečvě pekárnu, již rodina dříve vlastnila, a Milada ho velmi dobře znala. Zvláštní soud v Brně tyto pomocníky odsoudil k trestu smrti. Dne 23. listopadu se konaly veřejné popravy v místech jejich bydlišť. V Čeladné na lípě u hlavní silnice popravili řezníka Oldřicha Machandra a jeho pomocníka Karla Vinklera, v Prostřední Bečvě obchodníka Oldřicha Šimurdu a v Dolní Bečvě nedaleko vlastního domu Hynka Tošenovského. „Viděla jsem ho pověšeného, protože ho tam pro výstrahu ostatních nechali viset tři dny,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že tehdy vše velice těžce nesla.

Mléko jim už nedonesla

Blížil se konec války. Několik ustupujících maďarských vojáků se ubytovalo v rozestavěné vile, která měla sloužit jako nový domov pro rodinu. Když byla fronta na dosah, tak se po poradě rozhodlo, že otec s šestnáctiletou Miladou a čtrnáctiletým Aloisem se raději ukryjí do odlehlé hájenky k panu Černotovi, kam odtáhli také koně, které otec potřeboval pro svou živnost. Matka prozatím zůstala na hospodářství, aby se postarala o ostatní zvířata. První střety v obci proběhly 4. května a právě ten den po obědě se Ludmila rozhodla, že manželovi a dětem donese hrnec čerstvého mléka. Už nikdy nedošla. Možná že ji zasáhl jeden z prvních vystřelených granátů v bojích o osvobození obce. „Jak šla od naší chalupy po zahradě, tak ji tam chytl šrapnel. A to zabilo mamku a taky shodilo naši nedostavěnou dřevěnou vilku. Už byla přikrytá, ale ještě ne kompletně hotová, a ta se sesypala jako škatulka sirek. U Kulišťáků a tam všude byla děla německých vojsk a oni tam stříleli, a to právě zasáhlo maminku. Jednu nohu měla úplně... vykrvácená,“ vzpomíná Milada Linhartová, která se tuto tragickou událost dověděla nedlouho poté. „Strýc nám přišel říct, že to maminku zabilo. To byla hrůza.“ Následující den k hájence dorazili první sovětští vojáci. Milada Linhartová ale na ně nemá žádné vzpomínky, protože z obav z násilností se s kamarádkou zamkly a ukryly v podkrovní světnici.

Provdala se za odbojáře

Druhá světová válka sice skončila, ale na rozdíl od ostatních Milada neprožívala žádné euforické chvíle. Dokončovala tehdy zemědělskou školu v Rožnově pod Radhoštěm, ale zároveň musela převzít zodpovědnost o domácnost, hospodářství a také se starala o administrativu kolem otcovy živnosti. Několik let tak zůstala doma.

V červenci 1949 se Milada po dlouholeté známosti provdala za Radko Linharta, jehož příběh je také zaznamenán ve sbírce Paměti národa. Spolu pak měli dcery Ludmilu (1951) a Růženu (1956). Radko Linhart v Dolní Bečvě provozoval pekárnu, kterou převzal po popraveném švagrovi Hynku Tošenovském. Jeho otec Karel Linhart velkou část druhé světové války jako vysoký sokolský funkcionář prožil v internačním táboře Pod kaštany v Brně a i Radko Linhart se zapojil do odboje a podporoval pečivem partyzány v okolí.

V únoru 1948 ale přišel další totalitní režim, když komunistická strana převzala moc ve státě. Pod jejím vedením následně nastala likvidace soukromníků. Pekárnu tak v roce 1951 převzalo družstvo Jednota a i otec musel ukončit svou živnost, polnost předal nově vzniklému jednotnému zemědělskému družstvu a nastoupil do uhelných skladů.

Radko Linhart v pekárně zůstal jako vedoucí a v roce 1959 tam do expedice nastoupila i pamětnice. O dva roky později manželé přešli do průmyslové pekárny na Hutisku a pak Milada Linhartová dvaadvacet let až do odchodu do důchodu pracovala v pletařské továrně LOANA v Rožnově pod Radhoštěm.

Milada Linhartová se dle svých slov o politiku nikdy nezajímala. S komunistickým režimem neměla výrazné problémy a nikdy také nevstoupila do strany. Potíže ale měl její manžel, který se celý život aktivně věnoval sportu a jako sportovní činovník a rozhodčí se podíval na 11 olympiád a 16 mistrovství světa nebo Evropy. Proto ho také s žádostí o spolupráci několikrát kontaktovala Státní bezpečnost, ale jejich požadavky vždy rázně odmítl.

V roce 2015 musela Milada Linhartová překonat další tragickou událost. Tehdy jí po šestašedesáti letech společného života zemřel manžel. V roce 2021 bydlela stále ve své rodné obci na úpatí Moravskoslezských Beskyd.