Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Linhartová (* 1963)

• narodila se 9. července 1963 v Oskavě na Šumpersku

• členka undergroundově-disidentské komunity okolo Janka Soldána

• v 80. letech dostala vylhaný psychiatrický posudek – nikde ji nesměli zaměstnat

• aktivní během sametové revoluce

• spoluzakládala Občanské fórum v Oskavě

• v 90. letech vystudovala sociální práce a pomohla vybudovat síť neziskových organizací

• v roce 2024 žila v Olomouci

Příživnictví byl trestný čin, za který lidem v Československu v letech 1957–1989 hrozil trest odnětí svobody až na tři roky. Komunistický režim trestal své odpůrce tím, že je odmítal zaměstnat a na základě toho, že nepracují, je potom chtěl uvěznit. „Neměli jsme kde bydlet a nikdo nám nechtěl dát práci. Spali jsme po kamarádech nebo venku, prakticky jsme byli první šumperští bezdomovci,“ vypráví Eva Linhartová (*1963), která se během normalizace se svým manželem Jindřichem ocitla téměř na ulici.

Od rudého šátku k čelence hippies

Cesta od spořádané dívenky, která vede pionýrskou mládež a věří všemu, co se ve stranickém tisku píše, až k mladé ženě s korálky, čelenkou a ideály hippies v srdci, začala v Oskavě na Šumpersku. Eva se narodila do rodiny Jaroslava a Antonie Linhartových. Oba rodiče prožili hrůzy druhé světové války a podobně jako tisíce dalších lidí byli nadšení, když se vlády nad Československem chopila v únoru 1948 komunistická strana, která zemi zatížené válečnou katastrofou přislíbila rovnost a hojnost pro všechny.

Nadšení Linhartových však brzy opadlo. Země se pohroužila do 50. let, jež se nesla ve znamení justičních vražd a politických procesů. „Maminka chtěla tehdy ze strany vystoupit, ale nepovedlo se jí to, ovšem postupně na ni zapomněli. Táta ve straně zůstal jen ze zištných důvodů, kvůli nám dětem, abychom měli klidné dětství a dostali se na školy,“ říká Eva Linhartová, která se později, po základní škole, stejně na svůj vysněný umělecký obor nedostala a místo toho musela nastoupit do učebního oboru.

Atentát na kulturu

„Jako dítě jsem dlouho věřila všemu, co nám režim předkládal. Milovala jsem školní brožury „O statečném Voloďovi“, který byl pro mě něco jako hrdina. První zklamání a zdvižený prst přišel v momentě, kdy mě zklamal ředitel naší školy, jehož jsem až dosud považovala za vzor.“

Eva se tehdy svého oblíbeného ředitele, který ji učil občanskou nauku, ptala na invazi Sovětů z osmašedesátého roku – dostalo se jí jen vyhýbavých odpovědí. Další zklamání nastalo, když ředitel dívkám nepovolil založení tanečního kroužku: „Byla jsem hodně aktivní, vedla jsem skupinky dětí v Pionýru a vymýšlela pro ně kdeco. Ne vždy se to ale setkalo s pochopením. Ředitel nám taneční kroužek zamítl s tím, že nemáme potřebný dospělácký dozor. A mně se to nelíbilo, tak jsme udělaly delegaci a šly s holkami na národní výbor za starostou. Dopadlo to tak, že starosta s naším ředitelem se tomu někde v hospodě zasmáli a celá dědina si o nás vyprávěla. Taneční kroužek nebyl.“

Konečný zlom v Evině vnímání světa nastal v jejích 14 letech (1977), kdy tehdejší televize odvysílala propagandistický film „Atentát na kulturu“, který si bere na paškál hudbu a protagonisty undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe, aby na jejich příkladu demonstroval zhoubu a dekadenci nezávislé kultury. Eva pochopila, že vedle unifikovaného, šedého normalizačního světa existuje ještě jeden svět – plný svobody a větru ve vlasech: „Všude kolem mě bylo pokrytectví. Lidé se báli něco nahlas říct. A najednou se objevilo něco, co vonělo svobodou. Po „Atentátu na kulturu“ se ke mně dostala bible hippies – kniha „Odvrácená strana Ameriky“ – a byla jsem doma. Začala jsem nosit korálky, džíny, indiánskou čelenku, pončo, chodívala jsem i bosa. Ve škole s tím začaly problémy. Jednou si mě všiml zástupce ředitele a zavolal mě na stupínek a se mnou ještě jednu slušně oblečenou spolužačku. A pak na nás ukazoval a říkal: ,Tak, takhle má vypadat náš žák a takhle rozhodně ne.´“

Čas malin nezralých

Eva již od dětství svébytně vnímala okolní svět. Tušila, že někde existuje duchovní svět. Jako dítě ráda sedávala u řeky a pozorovala její proudění: „To byla taková první meditace.“ Měla blízko k výtvarnému umění a fotografii. Proto bylo jejím velkým snem studovat po základní škole nějaký umělecký obor. Přesto, že díky svým rodičům neměla špatný kádrový profil, přijali ji pouze do učení jako prodavačku. Eva nastoupila v Šumperku.

Šumperk je známý tím, že zde během normalizace byla velká posádka sovětských vojáků, kteří sem přišli v srpnu 1968. Lokální historie města je prošpikována historkami ze střetů původních obyvatel s okupanty. Docházelo zde i k fyzickým napadením, ale lidé se Sověty také kšeftovali – například od nich kupovali levnější benzín. Eva má s těmito kulisami spojenou svoji první lásku.

Jednoho dne ze sovětské posádky uprchnul dezertér. Město i jeho okolí se hemžilo vojáky, kteří se jej snažili dopadnout: „Byla jsem se tehdy s kamarádkou projet na kole a oni pročesávali okolí Oskavy. Najednou z lesa vyšel takový vysoký nádherný chlap – voják. Zeptal se mě, jestli mu půjčím kolo, že by se na něm chtěl projet. A potom se zeptal, jestli přijdeme i druhý den.“ Eva přišla.

Anatolij, jak se jí voják představil, byl sovětský rozvědčík. „Vypadala jsem tehdy o dost starší a líbila jsem se mu. Mně se také líbil, bezhlavě jsem se do něj zamilovala. U nás na zahradě jsem měla maringotku, kde jsem ráda přespávala, a tam jsme se po nocích scházeli. Choval se ke mně neuvěřitelně slušně, za celou tu dobu jsme se jen políbili a vrcholem všeho bylo, když chtěl, ať mu ukážu podprsenku – říkal, že u nich doma to ženy moc neznají. Pak jednoho dne zmizel,“ říká Eva Linhartová, která Anatolije dodnes hledá. „Vím jeho adresu i pravé jméno – jako rozvědčík byl Anatolij a jako člověk se jmenoval Jurij a pocházel ze Saratovské oblasti. Dnes zuří válka, myslím, že je nemožné se s ním setkat,“ dodává Eva Linhartová. Románek trval 14 dní a Evě po něm zbyla životní vzpomínka a odznáček se sovětským tankem, který jí Jurij daroval na rozloučenou. 

Tak co, ty hašišačko?

Po tříletém výučním oboru nastoupila Eva do svého prvního zaměstnání. Když jako novopečená prodavačka vešla do šumperské samoobsluhy, bylo jasné, že její vizáž se s pracovním prostředím příliš neslučuje. Dívka s korálky a čelenkou na hlavě to měla těžké – často byla terčem posměšků a urážek: „Tak co, hašišačko, kolik jsi toho o víkendu vyfetovala a kolik jsi za tu dobu zvládla chlapů?“

Pracovní klima bylo natolik tíživé, že se Eva rozhodla samoobsluhu opustit a nastoupit do hor na Skřítek jako pomocná síla v pohostinství. V tu dobu již byla provdaná za Jindřicha. Svatbu měli podle svého gusta – vzali se tajně a v civilním oblečení. Když oddávající spatřil skupinu vlasatých lidí oblečených do džínsů a ověšených korálky, vyděsil se a znejistěl, zda vůbec může takový pár oddat. Po půlhodinovém napětí si nakonec Eva s Jindřichem řekli ano.

Protože byli rozdělení – Jindřich pracoval v Uničově jako řidič zemědělských strojů a Eva v horách myla nádobí, napadlo je, že si najdou práci v jižních Čechách, kde se uvolnilo místo skladnice a řidiče: „Přestěhovali jsme se na statek v Kyselově, což bylo nedaleko hraničního přechodu Vyšší Brod. Na kopci stály tři paneláky a v jednom z nich jsme bydleli. Ale přesto, že nás tam kvůli naší vizáži měli za totální exoty a hippie guru, necítili jsme nějaké známky nepřátelství. Jen místní policajti občas měli nějaké řeči.“

Jindřichovi se ale práce v pohraničí nelíbila. Nedařilo se mu a chtěl se odstěhovat zpět na Moravu, což Eva zatím odmítala. Jednoho dne, když přišla z práce, našla manžela ve společnosti vypité lahve rumu a spolykaných barbiturátů. Lékařům se Jindřicha podařilo zachránit.

To nejhorší…

Mladí manželé se nakonec přeci jen vrátili na Jesenicko. Začali shánět práci: „Chtěli jsme pracovat ve strojírnách a najít si ubytovnu. Obojí bylo nemožné. Když jsme byli na vstupní prohlídce, řekl nám doktor, že se mu nezdáme a nelíbíme a že nás do té práce nepustí. Nakonec nás jedna sociální pracovnice nasměrovala na advokáta, který nám nabídl pomoc tím, že napsal dopis na šumperskou KSČ, kde uvedl, že pokud naši situaci odmítnou vyřešit, půjdeme mnohem výš, až k prezidentské kanceláři. A to bylo to nejhorší, co se mohlo stát.“

Jindřich s Evou dostali za trest lékařský posudek, v němž se psalo, že oba trpí diagnózou schizoidní psychopatie, a Jindřich zároveň přišel o všechna řidičská oprávnění k řízení těžké zemědělské techniky, což bylo až dosud jeho hlavní obživou. „Oni najednou, když jsme se rozhodli bránit, nás chtěli dehonestovat. Platil zákaz, že nás nikde nesmí zaměstnat. A po půl roce bez práce už člověku hrozil kriminál za příživnictví. Neměli jsme ani kde bydlet, spali jsme po kamarádech anebo venku. Najednou z nás byli bezdomovci,“ vypravuje Eva Linhartová. Problém přišel s podzimem, kdy do kraje vešel chlad. Spaní venku způsobilo Evě těžkou ledvinovou koliku. Nakonec její rodiče, kteří až dosud Jindřicha odmítali, přišli s návrhem, ať se oba mladí přestěhují do uvolněného stavení po Evině bratru Miroslavovi v Oskavě. Štěstí se na ně usmálo i podruhé – nakonec je oba zaměstnali v šumperském Moravolenu. Jindřich směl ale pracovat jen jako pomocná síla a řidičák mu už režim nikdy nevydal. „Po sametové revoluci si musel dělat papíry znovu, protože o tom nikde nebyl žádný záznam a on nemohl dokázat, že kdysi řidičák skutečně vlastnil,“ dodává pamětnice.

Zavři hubu, ty pí…

Život v disentu a undergroundu znamenal nepřetržitou šikanu režimu. Přitom mladí hippies měli jen jednu touhu – svobodně žít, svobodně se oblékat a svobodně se scházet. Eva se již během dospívání seznámila s undergroundovou komunitou okolo disidenta a chartisty Janka Soldána. Máničky pořádaly různé hudební festivaly, často za hranou ilegality, které se režim systematicky snažil násilně ukončit.

První, smrtelně vážný střet s režimem prožila Eva v roce 1981 ve Strážnici, kde právě probíhal folklorní festival. Máničky na něj jezdily pravidelně – byla to akce režimem povolená a zdánlivě tedy nic nehrozilo: „Jezdili jsme tam za setkáním, pobýt spolu. Byl tam veliký park, kde jsme tehdy seděli a hráli na kytaru. Od rána kolem nás kroužili policajti. Každou hodinu přijelo dvacet třicet dodávek a z nich vyskákali ozbrojenci a začali nás legitimovat. Takhle to šlo celý den až do chvíle, kdy přijeli znovu – hráli jsme na kytaru, já jsem zpívala a hrála na tamburínu, když si přede mě stoupl uniformovaný kluk mého věku a řekl: ,Drž hubu, ty píčo.´“

Eva se postavila a plivla mladíkovi pod nohy. Čas zmedovatěl a vše se odehrálo jako ve zpomaleném záběru špatného filmu: „Šel po mně obuškem, ale kamarád přede mě skočil. Dostal ránu i slzný plyn. Já jsem jen křičela: ,Nechte je, nechte je,´ ale naši kluci už se s nimi bili.“

Uniformy se nakonec stáhly, ale na druhý den zrána se objevily znovu. Zatkly asi deset hlavních „výtržníků“ včetně jedné dívky s vlasy až po zadek. Na stanici je všechny ostříhali do hola. Kromě stříhání je policisté bili, škrtili řemínky od korálků, vysvlékli donaha a mučili je i na přirození.

Podobný zážitek měla Eva na oslavě narozenin, která se konala ve vsi nedaleko Přerova. Akce byla oficiálně nahlášena jako abiturientský večírek. „Bylo to v klidu, v sále se hrálo na kytary, ale žádný velký androš. Byli jsme tam hodinu dvě, když přijel autobus plný lampasáků, kteří nás okamžitě začali lustrovat a šikanovat – já jsem jednomu řekla, že jsem občanem státu a mám svoje práva. Manžel se tam bavil s jedním a já prošla okolo a řekla: ,Nemluv s tím blbcem.´ Tak nás vzali a doslova nás vyhodili do závějí před hospodou. Jednoho kluka tam ošklivě zbili.“ Když se máničky v noci konečně dostaly do Přerova, zjistily, že policie zařídila, aby jim nenalili v žádném podniku.

Nakonec mi rodiče dali zapravdu

Léta běžela ve stále stejných kulisách. Psal se rok 1989 a v Československu vypukla sametová revoluce. Eva ji v prvních dnech prožívala s uchem přilepeným k rádiu a se slzami štěstí v očích. „Za týden jsem už s tiskovinami a informačně – revolučními materiály jela do Šumperku,“ usmívá se Eva Linhartová, která v Oskavě spolu s dalšími pěti lidmi založila Občanské fórum.

„Byla to obrovská satisfakce potkávat najednou lidi, kteří mě předtím nezdravili nebo si přede mnou na ulici odplivli. I moji rodiče tehdy uznali, že jsem měla pravdu v tom, že komunismus je zlo,“ říká pamětnice, která si během 90. let doplnila vzdělání – dálkově odmaturovala a poté získala bakalářský titul na Ostravské univerzitě v oboru sociální práce. To se jí dobře hodilo. Eva Linhartová později založila síť několika neziskových organizací, z nichž například Nezávislá občanská poradna v Olomouci unesla cejch času a fungovala i v roce 2024.