„No, podívej, existuje několik důvodů, proč jsem neodešel. Především proto, že jsem vždy měl pevné přesvědčení, že Kubu neopustím. Byly to jedny z nejtěžších okamžiků ve vězení, skutečně velmi obtížné, ale vždy jsem si udržel tento postoj – neodejít, nepřijmout kázeň, kterou mi jako politickému vězni vnutili, jako bych byl obyčejný kriminálník. Tento postoj mě stál velmi mnoho, narušuje vazby, samozřejmě. A to nejen dnes, ale vždy. Reflexión (Movimiento Cubano Reflexión, pozn. red.), zakladatelé Reflexión, malá skupina, jádro lidí, kteří jsme se vždy rozhodli neodejít, a byli jsme v tom důslední. Protože skutečně věříme, že hlavní bojiště za změnu je uvnitř Kuby. Bohužel dochází k neustálému odlivu aktérů občanské společnosti, kteří – a zcela oprávněně, kvůli věznění, pronásledování a šikaně – byli donuceni odejít. A tento neustálý odliv vždy bránil posílení demokratického hnutí uvnitř země. Kromě toho se většinu lidí režim snaží zastavit. A další věc: jsem Kubánec se specifickými vlastnostmi. Země, ve které chci nejvíce žít, je Kuba. Jsou lidé, kteří jsou více kosmopolitní, ale já miluji svou kulturní atmosféru, flámování, folklór, lidi, klima... Cítím se skvěle, když chodím po kubánských ulicích, když jsem Kubánec, který se setkává s lidmi a každý den žije svou kubánskou identitou.“
„Režim použil dva nástroje k tomu, aby nás uvěznil. Jedním byl trestní zákoník, konkrétně článek 91, a druhým byl zákon z roku 1988. Trestní zákoník, článek 91, stanovuje až 20 let trestu odnětí svobody nebo trest smrti. Jinými slovy, já jsem dostal dvacet let vězení. Byl jsem velmi blízko něčemu ještě horšímu. Bylo by skandální, kdyby nás popravili. Ve skutečnosti už samotné uvěznění mělo politické důsledky.“
„Jelikož jsem se vždy narodil s touhou podílet se na veřejném životě své země, angažovat se v politice, hledat informace, číst historii a filozofii… zůstal mi jen jeden možný směr – instituce, jediné, do kterých jsem mohl vstoupit a z nichž jsem se mohl zapojit, byly ty oficiální. Ačkoli jsem si nikdy nekladl za cíl stát se členem Svazu mladých komunistů, když jsem pracoval ve fabrice – bylo mi tehdy asi 20 nebo 21 let – v oblasti, která nebyla ani mým rodným okresem, ale kde jsem žil se svou rodinou, mi navrhli stát se ‚nejlepším komunistou‘. Řekl jsem si: ‚Dobře, proč ne,‘ přijal jsem to a zapojil se do dynamiky Svazu mladých komunistů. Později jsem přešel do Komunistické strany. Na rozdíl od jiných jsem se ale vždy zajímal o studium historie a politiky. Vždy mě vnímali jako někoho s velkým ideologickým potenciálem a schopností předávat myšlenky. Studoval jsem, zatímco jiní k tomu neměli žádnou motivaci.“
„Jak jsem ti říkal, na začátku jsme to brali spíš jako neformální setkání, kde jsme četli a debatovali o různých tématech. Člověk cítil velkou intelektuální motivaci mezi některými z prvních členů hnutí Reflexión. A tehdy nám připadalo, že název „Reflexión“ (Reflexe) má sílu, protože jsme věřili – a stále věříme – že hluboké zamyšlení nad národní problematikou může nasměrovat a dodat energii občanskému hnutí, které vytvoří dynamiku změny, a tím otevře cestu k přechodu k demokracii. Reflexe je tedy velmi důležitá, protože v lidech probouzí občanskou energii potřebnou k této transformaci. Požadavky na členství byly zpočátku minimální – stačilo mít určitou míru sympatie k našim myšlenkám. Později jsme ale vytvořili etický kodex a určité podmínky pro členství, protože se hnutí postupně vyvíjelo. Něco jiného bylo hnutí před mým uvězněním, a něco jiného po mém uvěznění – přestože bylo vždy mé, vězení se stalo určitým bodem zlomu. Z vězení jsem vyšel s novými myšlenkami – bylo nutné osvojit si filosofii a metodologii boje, která je prokazatelně účinná. Rozhodli jsme se tedy přijmout filozofii a metody nenásilného odporu. Předtím jsme sice organizovali pochody a další akce, ale naše hlavní činnost spočívala ve vytváření knihovny, půjčování knih, pořádání kurzů, kulturních a společenských událostí, soutěží a podobně. Občas jsme se také účastnili protestů na ulici, ale to nebylo naší prioritou. Po mém propuštění z vězení jsme ale začali klást větší důraz na občanský boj.“
Librado Ricardo Linares García se narodil 9. června 1960 na Kubě. Přestože jeho otec měl problémy s castrovským režimem, Librado byl v mládí přitahován myšlenkami socialismu. Nicméně kvůli reformním návrhům, které přinesl do militantního jádra Komunistické strany, byl vyloučen. Spolu se svým otcem začal v roce 1985 poslouchat Radio Martí a postupně si začal formovat své opoziční názory. Založil několik opozičních hnutí, mezi nimi Demokratickou frontu (Frente Democrático) a Kubánské hnutí Reflexe (Movimiento Cubano Reflexión), jehož je v současnosti předsedou. Během Černého kubánského jara v roce 2003 byl jedním ze 75 opozičníků, kteří byli obviněni a odsouzeni k 20 letům odnětí svobody. V roce 2011 byl podmínečně propuštěn, avšak na rozdíl od mnoha dalších členů Skupiny 75 neodešel do exilu, nýbrž zůstal na ostrově, protože se domnívá, že právě tam leží hlavní bojiště za svobodu Kuby.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
