Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Dagmar Lieblová (* 1929  †︎ 2018)

• narozena 19. května 1929 v Kutné Hoře v židovské rodině

• 2. června 1942 – transport do Terezína

• 1942–1943 – život v terezínském ghettu

• 15. prosince 1943 – transport do Osvětimi-Birkenau

• v červenci 1944 prošla selekcí na práci – odjezd z Osvětimi

• na přelomu let 1944 - 1945 nucené práce v Hamburku

• jaro 1945 – transport do Bergen-Belsenu

• 15. dubna 1945 – vysvobození britskou armádou

• 50. léta – studium FF UK, obor němčina a čeština

• 1990 – spoluzakládá Terezínskou iniciativu

„Vzpomínám na cestu, trvala tři dny a jeli jsme nacpaní v dobytčáku. To bylo naposledy, kdy jsme se viděly - maminka, sestra a já. Jako když si ptáci v ohrožení schovávají hlavu pod křídla, tak jsem i já, oči zavřené, vnímala nebezpečí. Mohutný náraz, ohlušující sykot. Vrata dobytčáku se otvírají do husté mlhy, chladného žlutého světla. Pohltil mě štěkot psů a křik lidí: „Tak padejte rychleji! Los, schnell!“ – „Kolik Ti je? Napravo!“ – „ To je tvoje matka? Nalevo!“ – „Tohle tvoje sestra? Nalevo!“ Poslepu jsem zamířila vpravo a smrt za několik minut zaklepala nalevo. [Citace z knihy Čtyři kousky chleba od Magdy Hollander Lafonové].

Osud paní Dagmar se velice nápadně podobá osudu paní Magdy z úvodní pasáže. Obě dámy přišly v Osvětimi o celou svoji rodinu, po válce musely čelit nelehkému „znovu začlenění“ do tehdy velice pozměněné společnosti a rovněž obě dámy se nepokusily zapomenout na nezapomenutelné, ale naopak snaží se smutné poselství holocaustu šířit dál, snaží se využít holocaust jako prostředek k ponaučení.

Paní Dagmar Lieblová rozená Fantlová se narodila 19. května 1929 v Kutné Hoře. Rodina patřila ke střední třídě společnosti, tatínek Julius Fantl pracoval jako lékař, maminka Irena Fantlová rozená Reitmanová byla ženou v domácnosti. Tatínek i maminka byli velkými národními patrioty, oba velice ctili republiku a rovněž prvního prezidenta T. G. Masaryka.

Paní Dagmar měla krásné dětství, ostatně jako většina z nás. Spoustu času trávila u svých prarodičů, kteří od roku 1934 – 1935 žili spolu s Fantlovými v jednom z kutnohorských domů. Období bezstarostných radovánek a skopičin však končí paní Dagmar poněkud předčasně 15. března 1939 již v necelých 10 letech. Jak již jsem říkala, rodina byla silně vlastenecky založená, a proto pro ně nebylo lehké smířit se se zánikem demokratické republiky. Paní Dagmar již jako desetiletá dívka vnímala, že je něco v nepořádku.

Již ve svých jedenácti letech má paní Dagmar jasné představy o svém životě. V září má nastoupit do měšťanské školy, kam, jak dnes sama přiznává, se tehdy velice těšila. Znenadání však koncem prázdnin roku 1940 vyšlo nařízení zakazující židovským dětem docházku do všech vzdělávacích ústavů (kromě škol židovských). Paní Dagmar to popisuje jako tehdy velice bolestivou situaci. Všechny obrovské plány a sny se rozplynuly na pozadí jedné prosté věty: „Židovské děti do školy nesmí!“ I přes veškerá nařízení a zákazy zajistili rodiče pro Dagmar a její spolužačku Haničku domácí vyučování.

5. červen 1942… Osudný den pro většinu Židů z Kolínska a Kutnohorska. Židé z této oblasti museli opustit své domovy a byli deportováni do ghetta Terezín.

Nikdo netušil, co bude za týden, zítra či dnes odpoledne. Lidé žili v neustálé nejistotě a v obavách z dalšího ranního probuzení. Každý z deportovaných měl ve své fantazii jistý předobraz Terezína, ale byly to pouhé ideje, mýty či představy zoufalých lidí. Ve skutečnosti však pravé poslání terezínského ghetta bylo přísně utajeno.

Dle vzpomínek paní Dagmar probíhala cesta z Kolína do Terezína téměř normálně. I přestože vlaky byly hlídány četníky, tak si paní Dagmar vzpomíná, jak procházela jednotlivými vagóny a hledala mezi stovkami cizích lidí své kamarády a příbuzné.

Ihned po příjezdu do ghetta navázala paní Dagmar celoživotní přátelství se stejnojmennou dívkou Dagmar. Již od úplného počátku si byly velice blízké a to se nezměnilo ani v budoucích letech.

Po příjezdu do Terezína byly již na tzv. šlojsce stanoveny dva transporty, které měly pokračovat směrem na východ do Osvětimi. Z velké části šlo o kutnohorské Židy, takže paní Dagmar přišla téměř o všechny své přátele. Po odjezdu těchto dvou transportů byli ostatní vězni odvedeni do kasáren. Paní Dagmar spolu se svojí sestrou, maminkou a babičkou byly ubytovány v ženských tzv. hamburských kasárnách, otec v kasárnách sudetských. Každý vězeň starší 14 let musel pracovat, paní Dagmar pracovala v zahradě, kde pečovala o zeleninu. Tatínek získal poměrně výhodné postavení lékaře.

Po několika týdnech v ghettu došlo k významné změně, civilní obyvatelstvo se z města natrvalo odstěhovalo a z uzavřeného ghetta se stalo ghetto otevřené. Zpočátku se tato výsada týkala pouze pracujících, takže děti, mladiství a senioři museli zůstávat v kasárnách. Netrvalo dlouho a toto omezení bylo zrušeno, trávit čas mimo kasárna mohl úplně každý bez rozdílu. Nejen pro rodinu Fantlových to bylo velice významné zlepšení, ale i pro všechny ostatní rodiny, které se doposud nemohly vídat.

Na rozdíl od ostatních kutnohorských a kolínských Židů měla rodina Fantlových veliké štěstí, že v poměrně klidném a bezpečném prostředí terezínského ghetta mohla strávit téměř 18 měsíců. Nicméně ani Fantlovi transportu neušli a již v prosinci roku 1943 je čekala deportace na východ. Paní Dagmar byla tehdy velice smutná, nejenže opouští terezínské ghetto, ale především že odjíždí bez své přítelkyně Dáši.

Smrt, bolest, zahořklá nenávist a samé ztráty…to vše na ně v Osvětimi čeká.

Deportace na východ se podstatně lišila od cesty do Terezína, místo v civilních vlacích se cestovalo v uzavřených vagónech na dobytek. Cesta probíhala za nelidských podmínek, v jednom koutě byl kbelík s pitnou vodou, v druhém koutě stál kbelík jako náhrada za toaletu.

Zanedlouho po příjezdu do Birkenau bylo lidem z transportu vytetováno číslo a byli nahnáni do tzv. sauny. V sauně lidé museli odevzdat svůj civilní oděv a obléci se do nevyhovujícího zcela cizího oblečení. Např. paní Dagmar obdržela sukni, pulovr a sako, oblečení velice nevhodné do prosincových mrazů. Zanedlouho se paní Dagmar spolu se sestrou a maminkou odchází ubytovat do rodinného tábora terezínských vězňů, kde se po dlouhé době opět setkávají se svojí širší rodinou a přáteli.

Za několik dní přijíždí dalším transportem z Terezína Dáša se svojí maminkou.

Táborem se postupně začaly šířit různé zvěsti o šestiměsíční karanténě a následné úplné likvidaci v plynové komoře. Tábor byl obklopen všudypřítomným strachem. Rodina Fantlových zde byla již tři měsíce, nikdo z nich si nedokázal představit, že za další tři měsíce je čeká takovýto osud.

Za několik dní přišlo nečekané nařízení, že práceschopní pojedou pracovat do Německa. Schopnost pracovat však měla určité věkové omezení: pro ženy od 16 do 40 let a pro muže od 16 do 50 let. Nikdo z rodiny paní Dagmar se mezi práceschopné věkově nehodil, tatínek s maminkou byli o něco starší a ona se sestrou byla naopak mladší. Za několik dní od zveřejnění nařízení přišla „bloková“ (vedoucí bloku z řad samotných vězňů) se seznamem lidí, kteří mají předstoupit k selekci. Mezi jmenovanými byla i paní Dagmar, které tehdy bylo pouhých 15 let, nicméně dle nacistických (chybných) dokumentů byla o čtyři roky starší. A právě tento „nevinný překlep“ jednoho z táborových písařů zachránil paní Dagmar život!

Ještě před odjezdem do Německa, bylo nutné projít selekcí. Paní Dagmar selekcí prošla i se svojí přítelkyní Dášou.

Ztráta svých nejbližších, strach o vlastní přežití, psychické i fyzické vysílení, hlad, nemoci, úpadek morálky a všudypřítomná smrt…

Další epizoda našeho příběhu se odehrává v poněkud jiném prostředí. Je červenec roku 1944, nacházíme se v Německu (několik stovek kilometrů od plynových komor) převážně v rozbombardovaném přístavu Hamburk.

Každý den byl jeden velký stereotyp, dívky brzy ráno vstaly, odjely do práce a vracely se až pozdě večer. Práce byla velmi fyzicky náročná, dívky často pracovaly v různých rozbombardovaných továrnách, kde vyklízely trosky. Do ubikací se každý den vracely úplně vysílené, hladové a nemocné. Vnitřní sílu, odhodlání a snahu žít snad čerpaly z pocitu, že plynovým komorám v Osvětimi unikly, tak teď je jejich povinností přežít!

Dívky sužovala nejen těžká fyzická práce, ale také noční nálety. Esesmani je pokaždé nahnali do sklepa plného vody a krys, kde musely přečkat celou noc. Unavené a vystrašené pak ráno musely nastoupit opět do pracovního procesu.

Dagmar s Dášou za necelý rok prošly několika pobočnými tábory koncentračního tábora Neuengamme. Podmínky však byly všude stejně špatné. Nedostatečné hygienické podmínky, nedostatek jídla a pití, těžká práce a všudypřítomné nemoci.

Zbýval zhruba měsíc do konce války a dívky byly spolu s dalšími vězni odvezeny do koncentračního tábora Bergen – Belsen. Vypadalo to zde opravdu strašlivě, všude se povalovala mrtvá těla, vězni nedostávali již žádnou stravu, byla zde spousta blech a šatních vší. Když už paní Dagmar s Dášou myslely, že už to nevydrží, tak se před táborem objevila spojenecká britská armáda a 15. dubna 1945 byl koncentrační tábor osvobozen.

Paní Dagmar je velice silná, cílevědomá, odvážná a ctižádostivá žena. Po válce musela podstoupit třiceti měsíční léčení v žamberském sanatoriu. Ze sanatoria se vrátila již jako devatenáctiletá dívka plná snů a někdy až poněkud naivních představ o životě. Holocaust ji připravil o šest nejdůležitějších a nejkrásnějších let života. Ostatní dívky se během těchto šesti let stihly desetkrát zamilovat, získat středoškolské vzdělání a možná i založit rodinu. Paní Dagmar prošla šesti koncentračními tábory, stihla ztratit své nejbližší a podvrátit si zdraví, ale také naleznout jedno celoživotní přátelství…

Po externím složení maturity nastoupila na filozofickou fakultu, obor: český a německý jazyk. Ještě během studií poznala svého nynějšího manžela Petra a spolu s ním založila rodinu. Celý život působí jako pedagožka na středních a vysokých školách. Po roce 1989 založila s pomocí svých bývalých spoluvězeňkyň Terezínskou iniciativu. Od roku 1991 je v důchodu a naplno se věnuje překladatelské činnosti.