Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Dagmar Lieblová (* 1929  †︎ 2018)

• narozena 19. května 1929 v Kutné Hoře v židovské rodině

• 2. června 1942 – transport do Terezína

• 1942–1943 – život v terezínském ghettu

• 15. prosince 1943 – transport do Osvětimi-Birkenau

• v červenci 1944 prošla selekcí na práci – odjezd z Osvětimi

• na přelomu let 1944 - 1945 nucené práce v Hamburku

• jaro 1945 – transport do Bergen-Belsenu

• 15. dubna 1945 – vysvobození britskou armádou

• 50. léta – studium FF UK, obor němčina a čeština

• 1990 – spoluzakládá Terezínskou iniciativu

DAGMAR LIEBLOVÁ - PORTRÉT PAMĚTNICE

Měli jsme dům se zahradou a žili šťastně a spokojeně. Byli jsme židovská rodina, ale to nehrálo v té době žádnou roli. Věděla jsem to, protože jsem chodila ve na náboženství, jako všechna ostatní děvčata, se kterými jsem chodila do školy. Některé chodily na katolické, některé na evangelické, na československé. My jsme byly dvě židovky, takže jsme měly ve stejnou dobu náboženství, jak se tehdy říkalo, mojžíšské (...) Doma jsme ale držely svátky na Vánoce se stromečkem a na Velikonoce s barvením vajíček...

Dagmar Lieblová pochází z Kutné Hory, kam se její otec Julius Fantl, židovský lékař ,přistěhoval po 1. světové válce. Koupil zde dům a otevřel si v něm lékařskou praxi. Ačkoli bylo židovství součástí rodinné identity, nemělo ve Fantlově rodině již náboženský význam. S dědečkem chodila Dagmar do synagogy jen dvakrát za rok, na židovský Nový rok a Den smíření. Julius Fantl byl zároveň upřímným českým vlastencem a v tom smyslu vychovával i svoje dcery. Lieblová vzpomíná na jeho reakci na okupaci Československa v roce 1939: „Když mě budil 15. března ráno, tak jsem viděla, že má slzy v očích a říká: ‚Už nemáme republiku‘ (...) To byla pro něj velká rána.“ 

Fantlovi byla samozřejmě s příchodem prvních protižidovských opatření protektorátní vlády a říšského protektora (inspirovaných norimberskými zákony) odebrána lékařská licence. Složitým jednáním nakonec dosáhl toho, že směl vykonávat praxi jako lékař pouze pro Židy, s dvoujazyčnou, upozorňující cedulí na domě: Židovský lékař. 

Nabízí se otázka, nakolik čeští Židé mohli tušit či očekávat svůj osud. Lieblová potvrzuje, že na ní často musí dávat lidem odpověď: I když určitě se vědělo, co se děje v Německu (přicházeli emigranti - v Hoře byli manželé, kteří pocházeli z Německa - němečtí Židé) myslím, že tenkrát si nikdo neuvědomoval, kam až to může zajít. Protože jen málo lidí podniklo radikální kroky... Taky jsem párkrát přemýšlela o tom, proč rodiče neutekli, ale... Za prvé jsme neměli žádné příbuzné v zahraničí, žádné peníze někde. Asi by bývalo bylo těžké, aby se otec rozhodl, že odejde neznámo kam. Když si představil, že by se tam měl starat o manželku a dvě děti, byla to představa těžká. A kromě toho se lidé, a otec asi taky, se domnívali, že jako československým občanům se jim nemůže nic stát. A můj otec byl doopravdy československý patriot.“

V Kutné Hoře se rodina až na několik tiskovin nebo provokací ani nijak výrazně nesetkala s vyhraněným antisemitismem. 

TEREZÍNSKÉ GHETTO

Julius se ženou Irenou a jejich dcery Dagmar a Rita se museli s Kutnou Horou rozloučit 5. června 1942. Tehdy odjížděla několika transporty skoro celá židovská komunita, která v Kutné Hoře byla v té době ještě poměrně mladá. V důsledku Heydrichovy smrti zmizela během několika dní i komunita Židů z nedaleké Čáslavi a Kolína. Dva vlaky tohoto obrovského transportu téměř bez zastávky pokračovaly dále na Východ, do vyhlazovacích táborů. Z těch kutnohorských Židů, kterým nebyla zastávka v ghettu dopřána, se domů nevrátil vůbec nikdo. „Pro mě osobně to bylo velmi smutné, protože těmihle transporty odešli všichni mí přátelé a kamarádi. Hanička, se kterou jsem chodila od první třídy a všichni kluci. Pro mě to bylo smutné hned od začátku. 

V souvislosti s terezínkých ghettem Lieblová zdůrazňuje často opakovaný omyl - za koncentrační tábor Terezín bývá totiž často považována tzv. Malá pevnost, která ovšem sloužila pouze jako vězení a kde byly srovnatelné podmínky jako v koncentračních táborech v Německu. Skutečným ghettem (ale i koncentračním táborem) bylo město, kterým ve průběhu 2. světové války prošlo na sto dvacet tisíc českých, ale i cizích Židů (např. německých, ale i dánských). Terezínská iniciativa, kterou Lieblová spoluzakládala, mimo jiné vznikla i za tím účelem, oživit vzpomínku na pravé židovské ghetto v Terezíně. 

Terezínské ghetto bylo pro velkou část Židů přestupní stanicí do likvidačních táborů dále na Východ (viz. svědectví Anny Hyndrákové). Konce války se v ghettu dožili hlavně poloviční Židé (viz. svědectví Dagmar Nebeské). Dohlížela na něj židovská samospráva, podřízená přímo komandatuře SS, která ke ghettu přiléhala. Samospráva byla esesákům zodpovědná dokonce za plynulé dodávání obyvatel ghetta do transportů - samozřejmě na objednávku komandatury: „Já myslím, že představy byly mlhavé. Každý věděl, nebo si myslel, že to bude jistě horší, než v Terezíně. To si nikdo nědělal žádné iluze. Ale co tam bude, to nevěděl nikdo. Četla jsem knížku, která je jinak docela spolehlivá, kde spisovatelka píše: ‚V Terezíně byl nejhorší strach, že nás pošlou do plynu.‘ V Terezíně se o plynu nevědělo. Že tyhle transporty na Východ, že ti lidi přijdou do plynu. To se nevědělo, alespoň ne v té době, kdy jsem tam byla já. V létě 1943 tam přišel transport dětí z Polska. A ty se nechtěly sprchovat. Chtěli je osprchovat a ony nechtěly. Říkaly: ‚Gas!‘. A nikdo nevěděl, co tím myslí. To byly děti z Bialystoku, které už věděly, že existují tahle zařízení.“

Organizaci ghetta (v rámci pravidel, dovolených SS) prováděla samospráva sama. O děti a jejich vzdělání se starali vychovatelé: „Oni nás nějak dokázali (kromě toho, že nás dokázali vzdělávat - vyučování bylo v Terezíně také zakázané. Ale my jsme se učili a dovídali jsme se spoustu věcí) připravit na život, pokud přežijeme. A já si myslím, že všichni, co jsme přežili, tak se nám podařilo najít místo v životě. Alespoň z těch lidí, co já znám.“

Fantlova rodina pobývala ve stísněných a hladových podmínkách ghetta až do prosince roku 1943, kdy byl na Východ vypraven druhý velký transport z Terezína. Ten dorazil do Osvětimi-Birkenau deset dní před vánočními svátky. 

VYHLAZOVACÍ TÁBOR OSVĚTIM-BIRKENAU

„My jsme věděli, že jedeme do nějakého Birkenau, protože lidé z transportu před námi nám napsali. A zpáteční adresa zněla Arbeitslager Birkenau, takže jsme předpokládali, že jedeme na nějakou práci....“ Byl to podobný podvod, který nacisté vymysleli i na německé Židy, transportované předtím do Terezína: „Těm zase říkali, že jim výměnou za celý jejich majetek zajistí doživotní pobyt v lázních Terezín. Takže oni přijeli s výbavou do lázní a tam je ubytovali v příšerných kasárnách ve vlhku a ve tmě.“ 

Transport, nazývaný „prosincový“, byl druhým největším transportem do Osvětimi z Terezína. Jeho oběti se zde setkali s lidmi, kteří je předešli na cestě do plynových komor o tři měsíce dříve. V březnu byl také skutečně „zářijový“ (ze všech největší) transport téměř kompletně zlikvidován. Mezi členy prosincového transportu se začala šířit zvěst že i oni půjdou za půl roku do plynu - byli umístěni v tzv. rodinném táboře a věděli, že na jejich vězeňské kartě se nachází poznámka SB - Sonderbehandlung (esesácký eufemismus pro likvidaci)  V Osvětimi se tak potvrdily nejen představy o tom, že ‚Východ‘ je horší než Terezín. Ukázalo se, že přežije jen ten, kdo má výjimečné štěstí. 

Zkušenost s tím, jak dokáže na lidskou duši zapůsobit hlad a smrtelný strach ze záhuby,  spatřila v Osvětimi Lieblová a vlastní oči: „Naše bloková byla o něco starší, než já. Já jsem jí nějak odněkud znala, asi ze zahrady, už si nevzpomínám. Já jsem jí znala jako normální ženskou. A tam najednou, když měla tuhle funkci, tak byla surová a zlá. Běhala tam a hnala lidi na apel. Já jsem to nemohla pochopit, jak se někdo může za tři měsíce změnit. 

To byla Židovka? 

„No jistě. To byla jedna z nás. Já jsem ji znala z Terezína. Tam byli všichni (Židé, pozn. autora). Tedy ten lageraelteste Žid nebyl, kápo a schreiber taky ne. Ale jinak v tom bloku - to byl vždycky někdo z těch vězňů. A tahle se úplně změnila. Nevím jestli to bylo tím strachem. Ale já jsem to tenkrát nemohla pochopit.“ 

I prosincový tábor se v létě 1944 svého konce dočkal. Narozdíl od Židů ze zářijového transportu byla pro prosincový transport vyhlášena selekce, tj. výběr práceschopných mužů i žen od 15 let do 40 (u žen) a do 50 (u mužů). Dagmar Lieblové zachránil život osudový omyl:  „Když přišla bloková (to už byla jiná, protože ta zlá skončila v plynové komoře), tak četla moje číslo. Já jsem za ní šla a říkala jsem, že to není možné, protože mně ještě nebylo šestnáct.   Ona se koukla na ten papír a říkala: ‚Tady je, že je jsi ročník dvacetpět, takže je ti devatenáct. Musíš jít.‘ Takže se někdo splet, někdo se přepsal. Takže jsem musela k té selekci jít a samozřejmě, že rodiče z toho byli nešťastní, protože se vlastně nevědělo, jestli je to dobře, být práceschopný, nebo ne. Otec dokonce šel za tím ‚schreiberem‘ (to byla taková funkce, písař) a chtěl mu něco vysvětlovat, ale ten ho vyhnal s tím, že ho pořád lidi chodí přemlouvat. Vůbec se s ním nebavil. Takže já jsem musela jít k té selekci a tou jsem prošla. A dostala jsem se odtamtud pryč. Ale nebýt té chyby, kterou někdo udělal, tak tady nesedím.“

Prosincový transport i celý tzv. rodinný tábor byl zlikvidován v červenci 1944. V době jeho likvidace v něm zůstávali otec, matka i sestra Rita. Nemohli již kvůli věku projít selekcí, určenou pro lidi, potenciálně schopné vykonávat těžkou práci, a všichni tři zahynuli v plynové komoře. Dagmar potom po kratším poybtu v tzv. Frauenageru opustila Osvětim a byla spolu s kamarádkou  Dášou přidělena na těžké odklizecí práce do Hamburku. Pořád jsme byly spolu. Seznámily jsme se brzy, hned ze začátku v Terezíně a pořád jsme se držely spolu, skutečně jsme se od sebe nehnuly. Takže i když nás posílali z různých táborů, v Hamburku z jednoho do druhého, tak jsme vždycky byly spolu. Také jsme se o všechno dělily - nebylo sousto, o které bychom se nerozdělily (...)

HAMBURG - PRÁCE S KRUMPÁČEM

„Byla to dost těžká práce, já jsem předtím nikdy nedržela krumpáč v ruce. Přijeli jsme v sobotu a já jsem si říkala, jak já to vydržím, když to takhle půjde celý týden (...). No ale vydržely jsme to.“

Nepředstavitelné pro kohokoli kdo nebyl v Osvětimi, ale Dagmar i Dáša od té doby všechno poměřovaly svou předešlou zkušeností. Jeden čas, když jsme kopali vodovod kolem domečků, kde bydleli lidi, tak nám jedna paní dala za dům pikslu ze šlupkami od brambor a takové věci. To jsme si pak vzaly a na kamínkách vařily. Já jsem vzpomínala, když otec vykládal, když byl ve vězení, tak loupali brambory a že hlídali jeden druhého, aby jeden nesnědl víc těch šlupek. Já jsem to tenkrát považovala za... jen tak, jak to vykládal... Ale když jsem potom ty šlupky sama jedla, tak jsem to pochopila.“ (Julius Fantl se jako student medicíny ilegálně účastnil studentského vlasteneckého hnutí a byl rakouskými úřady v roce 1914 odsouzen na 6 let do vězení a vyloučen ze všech univerzit v Rakousku-Uhersku. Byl vězněn na Hradčanech a v uherském Aradu. V roce 1917 byl povolán do rakouské armády)

V zimě a na jaře 1945 už skrze celé Německo pochodovaly tisíce vězňů z koncentračních táborů směrem do oblastí, které nebyly dobyty spojenci. 

„Nakonec jsme dojeli do Celle a odtamtud jsme šli do Bergen-Belsenu. Což je takový lágr u Hannoveru - v tom kraji. Tam sváželi z těch táborů v téhle části Německa vězně. Tam to bylo hrozné - tam když jsme přišli, tak tam nebylo nic. V těch blocích, kam jsme přišli, tam nebyly ani slamníky, ani sláma, nic, jen holá podlaha. Ani místo, abychom si sedli - nebo lehli. Sedět jsme mohly takhle jedna vedle druhý. Nebyla tam voda a nedostávali jsme jídlo. Jednou jsme dostali myslím nějakou polívku, jednou nějaký chleba, kde byly střepy. Ale tam nebylo nic, jen hromady mrtvol mezi těmi bloky, které nikdo neodklízel.“

Osvobození se tábor dočkal od britských vojsk 15. dubna 1945. Z této doby také pochází již legendární záběry britských vojáků, pořízené bezprostředně po otevření tábora a dokumentující hrůzy nacistických koncentráků. 

Dagmar Lieblová se do Československa dostala až v červenci. V Kutné Horře se jí ujal starý rodinný známý, dr. František Malý a někdejší rodinná služebná Františka Holická. Z koncentráku se Dagmar vrátila s tuberkulózou a mizivou nadějí na uzdravení. Po dvou a půl letech léčení se mohla vrátit domů. Díky pomoci svého poručníka si ve svých dvaceti letech mohla dodělat maturitu a přihlásit se na vysokou školu. Vystudovala němčinu a češtinu na Filosofické fakultě v Praze. Vdala se roku 1955 a má tři děti. Po roce 1989 se podílela na zakládání Terezínské iniciativy, která pečuje o památku vyhlazených českých Židů. 

„V dobách komunismu se v souvislosti o Terezíně mluvilo vždy jen o Malé pevnosti. Velká změna bylo založení mezinárodního sdružení Terezínská iniciativa. Aby se vědělo, že tam bylo kromě Malé pevnosti ještě ghetto, kterým prošlo 150 tisíc Židů. V roce 1991 na podzim, kdy bylo 50. výročí prvních transportů, otevíralo se tam muzeum ghetta. Přijelo kolem 700 lidí, bývalých vězňů. Úžasná a smutná slavnost zároveň.“